Momentálně mají čeští muži pro závod horských kol v Tokiu jediné místo, které by mělo připadnout Ondřeji Cinkovi?
Je to tak. Těžko říct, jaký bude vývoj, protože se mluví také o odsunutí olympiády. Nicméně aktuálně je situace taková, že kvalifikační body do Tokia jsou zmraženy k začátku března, z čehož pro Česko vyplývá jedno místo. Mohlo by to být nakonec i jinak, ale asi jedině v případě, že by se olympiáda nekonala v plánovaném termínu.
Jak jste přijal zprávu o uzavření kvalifikace? Pravděpodobně kvůli tomu přijdete o možnost odjet na svou pátou olympiádu.
Tušil jsem to. Upřímně si myslím, že olympiáda nebude v plánovaném termínu. Nějak jsem si k tomu postupně došel, nepřekvapilo mě to. Mrzí mě, že teď o ni nemůžu zabojovat, ale bohužel jsou to důsledky minulé sezony, která v mém podání i kvůli zdravotnímu stavu nebyla vůbec dobrá. Bohužel jsem neudělal body a takhle to dopadlo. Ale uvidíme, situace je teď taková, že člověk pomalu neví, co bude zítra.
Kdyby se olympiáda odložila, myslíte, že byste ještě měl šanci na účast? Byť je to jen hypotéza, ke které se nedá upínat.
Upínat se k tomu nemůžu, ale kdyby se olympiáda odložila o rok, zřejmě by se změnilo mnoho věcí včetně nominací. Ale těžko říct, nespoléhám na to. Chci teď trénovat, počkám, až se začne znovu závodit. Svým způsobem jsem v klidu, je to pro mě jedna z posledních sezon. Zároveň chci pořád jezdit, nechci odejít v téhle situaci, takže pokud se letos nebude závodit, ještě ten konec kariéry přehodnotím. Každopádně jsem v klidu, mám v tomhle trochu výhodu.
Doteď byla snaha o Tokio vaším hnacím motorem?
Samozřejmě byla, ale jen zčásti. Hlavně jsem se chtěl dát do pořádku zdravotně, abych si cyklistiku znovu užíval. Aby výsledky odpovídaly odvedené práci a veškeré dřině okolo. Chtěl jsem to směřovat i k Tokiu, probojovat se na pátou olympiádu a pokusit se tam zajet co nejlepší výsledek. Nechtěl bych tam jet pouze kvůli účasti, skončit dvacátý a odškrtnout si páté hry. Proto jsem se snažil dostat se především zpět do pohody.
Aktuálně jste bez závodů a čekáte, co bude dál. Jak sportovec snáší, když mu činnost po měsících přípravy zmaří něco tak nečekaného a neovlivnitelného jako virová epidemie?
Je to nepříjemné ve všech ohledech. Člověk stráví celou zimu pryč a připravuje se na závody, které se pak zruší. Na to se nabalují další věci, řeší se restrikce od sponzorů. Cyklisté počítali s příjmy, je to jejich zaměstnání. Nikdo teď neví, na čem bude. Nicméně tak to je, myslím, že my sportovci hlady neumřeme. Dáváme tomu sto procent, ale je to jen sport. Všichni si musí uvědomit, že jsou důležitější věci a aspoň zčásti odložit myšlenky na výsledky a úspěchy. Já jsem si za poslední rok a půl prošel těžším obdobím, takže mě to teď zase tolik nevykolejilo.
Na druhou stranu jste tvrdil, že odkládáte konec kariéry v cross country zejména kvůli olympiádě.
To je pravda, ale chtěl jsem se rozloučit na úrovni. Není pro mě otázka, jestli to bude letos nebo příští rok. Nikam se nehrnu, chci dělat, co mě baví, ale zároveň vím, že to nebudu dělat za pět let. Konec se blíží a musím s tím počítat. Teď mám čas na trénink a odpočinek, strávím nějaký čas doma. Najdu si na současném stavu i pozitivní věci, jsem v klidu.
Když pandemie koronaviru naplno propukla v Evropě, chystal jste se zrovna v Jižní Africe na extrémní závod dvojic Cape Epic. Vrátil jste se po jeho zrušení v pohodě domů do Česka?
Stihl jsem to v pohodě. Bylo mi jasné, že kdyby byl někdo při závodě pozitivně testován a zůstali bychom viset někde v Africe v karanténě, nebylo by to nic příjemného. Kolem Cape Epic je několik tisíc lidí, byl by to problém. Snažil jsem se dostat co nejrychleji domů, nevěděl jsem, jaká bude situace na letištích. Naplánoval jsem cestu, abych se vyhnul rizikovým zemím.
Co říkáte na situaci v Česku a omezení volného pohybu?
Pořád je to v rozumných mezích, aby člověk mohl fungovat. Pro všechny, kdo se vrátili domů, je důležité, že nezůstali někde na jiném kontinentu a nemusí řešit složitosti.
Cape Epic jste třikrát vyhrál. Letos jste měl znovu nejvyšší cíle?
Pokaždé tam jedeme s nejvyššími ambicemi. Vloni nám to vlastně poprvé nevyšlo, jinak z toho bylo vždy nejhůře druhé místo. Před rokem spadl můj parťák Sam Gaze a musel odstoupit, ale letos jsem měl jet znovu s Američanem Howardem Grottsem jako při vítězství v roce 2018. Ambice jsme měli vysoké, sice jsem odležel poslední měsíc s nemocí, ale věřil jsem, že ze zimy jsem připravený dobře. Howard se cítil fajn, mrzí nás to. Těžko spekulovat, jak bychom dopadli, nicméně chtěli jsme se rvát minimálně o stupně vítězů.
