Komentář - Čekání českého hokeje na medaili z velké akce se protáhlo na pět let. Nevyšlo to ani letos. Po prohře 0:3 s Ruskem odjíždějí čeští hokejisté s hlavami dole, protože pro ně turnaj skončil znovu ve čtvrtfinále. Jinak to ani dopadnout nejspíš stejně nemohlo.
Češi se turnajem protrápili, víc než radost jejich hra vzbuzovala rozčarování. Během celé základní skupiny nebyli schopni najít tvář, na turnaji nesehráli jediný zápas podle svých představ. Fantastický obrat s Finskem na začátku turnaje byl tím jediným hezkým. Od té doby už se hra jen zhoršovala.
Jak už všichni víme, po podobných koncích se v Česku najdou tisíce odborníků, kteří by vše udělali líp. Na adresu Josefa Jandače a celého realizačního týmu se taky jistě snese kritika i z fundovanějších míst. Asi i zasloužená.
Měli k dispozici mnohem silnější a zkušenější tým než Vladimír Vůjtek před nimi, ale hokej předváděli podstatně horší. Sedm zápasů trenéři marně hledali složení elitního útoku, byli bezradní a jejich metoda pokus-omyl nezabrala ani před nejdůležitějším zápasem, který celé vnímaní turnaje mohl úplně otočit.
Měli být trpělivější, ne tolik zmatkovat. To je asi pravda.
"Těch změn bylo tolik. Já už jsem starej na to, abych si pamatoval, jak jsme hráli s Kanadou," glosoval to vtipně třeba expert ČT Marek Sýkora.
Jistě se trenérům dá vyčíst i řada jiných kroků. Hokejisté navzdory zhoršujícím se výkonům během turnaje v podstatě vůbec netrénovali (tréninky byly často zrušené, nebo jen dobrovolné). Davidu Pastrňákovi dovolili dělat si celý turnaj na ledě, co chtěl. V klíčovém zápase se pak hodně spoléhalo na obránce Libora Šuláka, který nejenže nemá s mezinárodním hokejem žádné zkušenosti, taky tři týdny předtím nehrál zápas. Chlap, který hrál až dosud hokejovou ligu v Maďarsku, Itálii nebo Slovinsku, najednou zničehonic bránil přesilovku sborné. Nedá se mu vyčítat, že při ní zazmatkoval. Zkušenosti musí sbírat v Euro Hockey Tour, teď měl místo něj jít na led Jan Kolář.
Co člověk, to názor. A teď taky co Čech, to trenér.
Stejně tak by se dalo kriticky nahlížet na výkony některých hokejistů. Petr Mrázek neoplýval jistotou, nejeden se jistě musel ptát, proč šel během jednoho roku výkonností tak dolů obránce Tomáš Kundrátek, ještě loni naprosto stěžejní hráč týmu. Stejně tak byly velkým zklamáním výkony elitních útočníků Jakuba Voráčka či Davida Pastrňáka. Čekaly se od nich góly, jenže oni je nedávali. A týmu zatraceně chyběly.
Tenhle tým měl větší potenciál. Trenéři ho z něj nedokázali vyždímat.
Dvojnásobná škoda je to i z toho pohledu, že podobně silný kádr se na šampionátech dlouho nemusí sejít. Prakticky kdo mohl (i nemohl, protože Radko Gudas prošel zdravotní prohlídkou až napotřetí), přijel. Hlavně takhle obsazenou obranu už Češi dlouho mít nebudou.
Je třeba brát v úvahu, že spolu s Radko Gudasem a Michalem Kempným v příští sezoně zamíří do NHL i Radim Šimek, Jakub Jeřábek a pravděpodobně i Jan Rutta. V jedné nominaci se tak všichni zase sejdou třeba až na příštím Světovém poháru, když NHL skutečně nepustí své hráče na olympiádu.
Z toho plyne ta nejzásadnější otázka: Jak silný tenhle "nejsilnější" tým vůbec je?
A jak moc (nebo spíš zda vůbec) si Češi v nárocích na hokejisty připouštějí, že jejich laťka padá stále níž?
Zmínění obránci jsou jistě skvělí hráči, mají šanci hrát NHL a ta nenabízí smlouvy jen tak někomu. Ale zároveň platí, že to pořád nejsou hokejisté, se kterými by tam stál a padal výkon jejich týmu. V dobách, kdy Češi vozili ze šampionátů medaile, byli jejich beci pro svůj klub naprosto nepostradatelní.
A úplně stejné je to i v útoku: vyjma pár hokejistů z NHL měli v Paříži branky střílet hráči, kteří až na Jana Kováře nastupují v průměrných evropsko-ruských týmech, případně válí doma. V extralize. V soutěži, která postavila polovinu slovenské reprezentace, aby div že nesestoupila z elitní skupiny MS.
Fakt, že české hokejisty o víkendu neuvidíme bojovat o medaile v Kolíně, není vůbec žádným překvapením. Naopak naprosto přesně vypovídá o tom, v jakém stavu český hokej je.
K medaili teď vede jen shoda okolností a do jisté míry i zázraků. Tak velký jako v roce 2010 se už ale opakovat taky nikdy nemusí. S tím je třeba počítat.
Nemá cenu si vůbec nic nalhávat. Češi jsou na úrovni Švýcarů, teď už s velkým odstupem za TOP 5 světového hokeje. Myslet si něco jiného je albisimus největšího kalibru.
Švýcaři dokázali v roce 2013 vybojovat stříbro, nikdy předtím ani nikdy potom už ale přes čtvrtfinále neprošli. Na rozdíl od Čechů letos možná budou mít jedničku draftu NHL.
Vůbec bych se nedivil tlakům na odvolání trenéra Josefa Jandače. Jenže tohle řešení (spíše trest) má i druhou stránku věci. Napadá vás jméno jiného trenéra, který by měl reprezentaci vést? A dá se vůbec někdo takový v Česku najít?
Vyjma špičkových světových hokejistů český hokej postrádá taky špičkové trenéry, možná to je prapůvod současného úpadku.
Vidět je to hlavně v domácí soutěži. Plzeň, Pardubice i Brno před nebo v průběhu sezony hledaly dobrého kouče tak dlouho a marně, že na střídačce nakonec skončili majitelé či kluboví manažeři sami. Jak se tohle mohlo stát?
Nemá cenu házet pařížský neúspěch jen na trenéry, byť třeba mohli a měli z týmu vyždímat víc, byť se ozvou názory, že turnaj vyloženě prokoučovali. Když se to uchopí za druhý konec, bude to pro Jandače, Kalouse, Prospala i Špačka dobrá škola. Příště si mohou počínat mnohem líp, klidněji. A šikovněji.
Český hokej musí řešit své problémy nejprve někde úplně jinde.
Výchova mládeže, rozvoj trenérů, kvalitnější domácí soutěže, volný pohyb hráčů. Tady je třeba začít.
Až pak se bavme o tom, jestli někdy Češi zase začnou reálně myslet na medaile.
