Jak budete slavit 30. výročí sametové revoluce?
Samozřejmě hokejem! Jedu s Martinem Dejdarem a jeho týmem HC Olymp do Londýna, kde hrajeme v neděli 17. listopadu od 17 hodin charitativní zápas. Je to pod záštitou české a slovenské ambasády, budeme hrát proti Čechům a Slovákům, kteří žijí v Londýně a hrají hokej. Oslavím to sportovně. Bohužel musím vynechat demonstraci na Letné, kam jsem plánoval jít, do Londýna odlétáme už v sobotu.
Už je to více než 30 let od vašeho odchodu z Československa do Calgary. Jak na to rozhodnutí vzpomínáte?
Vždycky to byl můj sen. Sice jsem počkal a neemigroval jsem, kariéru jsem v podstatě odehrál tady, ale nakonec jsem si v NHL zahrál plus minus pět let. Vzpomínám na ta léta velmi rád, po olympiádě v Calgary jsem tam už zůstal a odešel oficiálně.
O emigraci jste dříve neuvažoval?
Neuvažoval, protože jsem měl v Československu rodinu a nedokázal jsem si představit, že bych tady jako ženatý nechal manželku, dvě děti, rodiče. Nebyl jsem ten typ na emigraci.
Po olympiádě v Calgary jste byl čerstvý třicátník, z roku 1985 jste měl navíc titul mistra světa. Splňoval jste podmínky pro legální odchod z Československa na západ za hokejem?
V té době už bylo všechno trochu uvolněnější. Hlavně jsem musel splnit podmínku, že jsem starší 30 let, což padlo akorát v lednu a v únoru byla olympiáda. S nástupem Gorbyho (poslední vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov, pozn. red.) v roce 1985 se i tady začaly věci uvolňovat a podmínky k odchodu nebyly pro hokejisty tak přísné jako dříve.
Jak jste z Calgary na dálku prožíval období převratu?
Hned na druhý den, 18. listopadu, už jsem viděl v televizi na CNN nějaké záběry. Okamžitě jsem volal kamarádům a rodičům do Prahy, kteří nám do Kanady popsali, co se doma děje. Od té chvíle jsem to sledoval dost intenzivně, i když v té době nebyl žádný internet a byl jsem odkázaný jen na zprávy po telefonu nebo šoty v televizi.
Před začátkem sezony v NHL jste byl s týmem Calgary na tripu v Československu. Měl jste pocit, že režim brzy padne?
Ne, to jsem neměl. Sice se to trošku uvolňovalo, ale že padne režim, to jsem si opravdu nemyslel. V té době jsme tady byli na tréninkovém kempu na čtyři nebo pět dní, odehráli jsme dva zápasy a odlétali jsme ještě do Ruska. Byli jsme v Praze chvíli, ale dodnes na to bývalí spoluhráči vzpomínají. Užili jsme si docela dost legrace.
Kanaďané minimálně z hokeje dobře znali řevnivost mezi ČSSR a SSSR. V kabině Calgary se pak sametová revoluce dost řešila, že?
Dost dobře věděli, o co jde. Někteří z nich začali jezdit na mistrovství světa, zhruba od roku 1981. Povědomí o rivalitě československých a ruských hráčů samozřejmě měli. Řešili jsme to v šatně, padaly i režimy v okolních socialistických státech a bylo to v té době velké téma.
Na Aktuálně.cz jsme se v rámci Projektu 30 ptali osobností sportovní terminologií, zda považují 30 let svobody v Česku za úspěch, remízu nebo neúspěch. Co myslíte vy?
Považuju to za absolutní úspěch. Co se tady za 30 let podařilo vybudovat. Vstoupili jsme do NATO a Evropské unie, což jsou pro mě, rodinu a lidi, s nimiž se stýkám, dva největší pilíře toho, že patříme do západní Evropy.
Vy jste se z Ameriky vrátil hned po konci angažmá v Pittsburghu v roce 1992?
Ano, vrátil jsem se v létě 1992 a rovnou od podzimu jsem začal pracovat jako skaut pro Calgary.
Jaká byla 90. léta? Vážil si český národ vydobyté svobody?
Je to případ od případu, ale celkově se dá říct, že určitě ano. Najednou byla obrovská šance vyrazit na západ, seznámit se s tamní kulturou a životem. Ne všichni měli to štěstí nebo píli a snahu vytěžit z toho pro sebe co nejvíce. Někteří lidé mohou být zklamaní, ale ve většině případů byli a jsou spokojení.
Jednou jste naznačoval, že takoví lidé, kteří nejsou spokojení se svou situací nebo případně nevyužili příležitostí po převratu, teď nostalgicky vzpomínají na předchozí režim.
Přesně tak. Nikdy nebude sto procent lidí spokojených. Navíc si vezměme, že tady asi dva miliony lidí bylo v komunistické straně, mnoho z nich z toho mělo velké výhody. Najednou o ně přišli a asi jsou to lidé, kteří dodnes volí komunisty, jsou nespokojení se situací, a dokonce si mnozí z nich přejí, aby se to vrátilo před rok 1989. Tomu já sice rozumím, ale rozhodně s tím nesouhlasím. Je to pro mě nevratná věc, komunistů je zaplaťpánbůh čím dál tím méně a úplně se nebojím toho, že by se to tady mělo obracet zpátky.
Na Twitteru řešíte vedle hokejových i politická témata a vystupujete často proti prezidentovi Miloši Zemanovi či premiérovi Andreji Babišovi (ANO). Jaké hlavní problémy v souvislosti s nimi vnímáte?
Hlavně to, že orientace našeho prezidenta není prozápadní. Vidět své vzory někde v Číně nebo v současném autokratickém Rusku mi nepřijde úplně košer. U Babiše mi vadí jeho členství v StB. Člověk s takovým profilem, který je podle slovenského Ústavu paměti národa pořád na seznamu spolupracovníků StB, nemá stát v čele země.
Kriticky jste komentoval také vznik Národní sportovní agentury v čele s Milanem Hniličkou (ANO). Co se vám nelíbí?
Myslím si, že by to mělo dále spadat pod MŠMT (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) jako doteď. Přece nemůže Milan Hnilička říkat, že chce apolitickou organizaci a mít v ní politiky ze sněmovny. To mi moc apolitické nepřipadá. Uvidíme, jak to bude fungovat, a priori proti tomu nic nemám, ale nastavení, že to spadá přímo pod premiéra, se mi nelíbí.
Také český hokej ušel za 30 let určitý kus cesty. Jak se změnil?
Mění se a posunuje zároveň s tím, jak se mění hokej celkově. Díky změně pískání rozhodčích je to rychlejší, hráči mají také o tři až sedm kilo lehčí výstroj, než jsme mívali my. To jsou důvody zrychlení. Mohou se prosazovat i menší somatotypy hráčů, kteří dříve neměli v NHL šanci. Tvář hokeje se celkově změnila ze silového pojetí spíše na technické.
A co český hokej konkrétně? Doplácí momentálně na to, že zaspal v období po Naganu a zlatém hattricku na MS, v opojení úspěchů?
To určitě, občas na to v různých rozhovorech upozorňuju. Myslím si, že základem je veliký počet týmů v juniorské lize. 19 mužstev letos, vloni 24. To je podle mě nesmysl. Kvalita se rozmělňuje, hráči nehrají kvalitní utkání a nerostou, jak by mohli. V mládežnickém hokeji je pořád práce nad hlavu.
Světový hokej utíká Čechům mezi 17 a 20 lety, že?
V šestnáctce a občas v sedmnáctce, podle toho, jak je silný ročník, jsme schopni těm nejsilnějším konkurovat a hrát s nimi na stejné úrovni. Pak kolem 17, 18, 19 let nám utíkají. O dvacítkách ani nemluvím. Zapadli jsme do stejné kategorie se Švýcary, Slováky a Němci.
Existuje ještě šance největší světové velmoci dohnat?
Ta samozřejmě existuje vždycky. Jen je potřeba mít vůli k tomu, aby se některé věci změnily. Základ pro mě je, že kluci od 17 do 19 let potřebují hrát kvalitní ligové zápasy, v nich potom rostou. Když budou hrát proti stejně dobrým, nebo i lepším hráčům, zvýší se jejich kvalita.
Po Vánocích hostí Ostrava a Třinec juniorský světový šampionát. Jaké naděje si může dělat český výběr?
Máme strašně těžkou skupinu. Podle mě budeme hrát proti Německu rozhodující zápas, který určí, jestli projdeme do čtvrtfinále, nebo spadneme do boje o udržení. Stát se může cokoliv. Když zachytá výborně gólman a klukům to sedne, může porazit kdokoliv kohokoliv. Ale podle jmen a podle toho, jak znám i hráče z ostatních týmů, bych to opravdu viděl na rozhodující zápas mezi námi a Němci. Pokud kluci postoupí do čtvrtfinále, tam už je to o jednom utkání.
