Jak budete sedmdesátku oslavovat?
Posedíme s rodinou, nic většího nemá význam. Sedneme si do nějaké hospůdky na oběd, popovídáme si na nějaký čas. Je to před Vánoci, myslím, že to stačí.
Je to příjemné, slavit narozeniny těsně před Vánoci, ne?
No, to nevím (úsměv). Předvánoční shon je všude, u každého nějakým způsobem je. Posezení jsem dělal při padesátce a teď při sedmdesátce, jinak ne.
V hokeji je období Vánoc spojené s mistrovstvím světa juniorů, letos v Ostravě a v Třinci. Budete turnaj sledovat?
Určitě, hrajeme všechny zápasy v příhodný čas. Budu se chtít podívat a věřím, že se budu dívat až do konce. Pokud by naši neměli být do konce ve hře, asi by mě to přestalo bavit.
Jak vidíte šance českého týmu?
Podle toho, co čtu, to vypadá, že uděláme zlato (smích). Ale ne, viděl jsem v televizi, že kluci jsou dobře naladění a mají správné sebevědomí. Před prvním zápasem přijde aspoň lehká nervozita. V zápase s Ruskem nemají co ztratit, mohou získat. Kdybychom je porazili, celé MS může být o něčem jiném. A když se prohraje, nic velkého se nestane.
Když jsem byl u dvacítky, svaz šetřil peníze
Jednou na pozici asistenta a třikrát jako hlavní kouč jste byl na MS dvacítek v letech 1996 až 1999. Jak na to vzpomínáte?
Už je to dlouho, byl to úplně jiný hokej a turnaj. Tolik se o tom nemluvilo, nevěnovala se tomu tak velká pozornost. Nicméně od té doby bylo v Česku juniorské MS dvakrát, musíme si toho teď vážit. Věřím, že vytvoříme dobré podmínky a dobré zázemí. Na nás a na Slováky už nejsou lístky, těším se.
Český hokej čeká na medaili z dvacítek už 15 let. Vy dobře víte, jak těžké je prosadit se v této kategorii, neboť jste v 90. letech zažil tři čtvrtá místa v řadě a potom boj o záchranu.
To se pokazilo úplně. Ale ve třech případech se nám nepovedlo semifinále. Kluci, kteří přišli po našem týmu, udělali dvakrát za sebou zlato. Já jsem se to snažil hrát s kluky od nás, svaz totiž říkal, že se musí šetřit, takže jsem se ani nemohl zajet podívat na hráče do zámoří. Vnutili mi hráče, které jsem neznal, a pak se do mě pustili. Postupně začalo jezdit více hráčů z Ameriky, kteří tam v té době hráli vůdčí role.
Máte stále blízko k pardubickému klubu? Chodíte na hokej?
Jasně, možná jeden zápas v této sezoně jsem vynechal.
Pořád fungujete na pozici poradce či konzultanta?
Ano, čas od času, asi jednou za dva měsíce, něco konzultujeme. Ale spíš s lidmi od mládeže, bavíme se o hokeji, především o mládeži. Chodím i na dorost a juniory, ale někdy nevydržím do konce. Když se mi to nelíbí, odcházím po dvou třetinách (smích). Musím říct, že junioři hrají dobrý hokej.
U A mužstva to tak veselé není, Pardubice jsou na spodku tabulky extraligy. Čekal jste, že po zvládnuté baráži a letních příchodech osvědčených hráčů se situace zlepší?
Všichni věřili, že to bude lepší, ale asi někdo myslel, že to půjde samo. A ono to nešlo. Neuhráli jsme body se soupeři, s nimiž bychom měli hrát třeba o prostředek tabulky, a začalo nám to utíkat. Porazili jsme Třinec, ale měli bychom porážet spíš Olomouc, Zlín, Vary.
V Pardubicích chce být pořád někdo zajímavý
Jak vnímáte jinak docela divoké dění kolem klubu a jeho vedení?
Pořád se někde něco píše a středem pozornosti jsme stále my, i když se určitě i v ostatních mančaftech něco děje. U nás stále někdo něco vynáší, chce být zajímavý. Kolikrát to jsou polopravdy a těžko se proti tomu brání. Většinou jsou to negativní články, neměli bychom to pořád vytahovat.
Na druhou stranu často je ta mediální pozornost, byť negativní, zasloužená. Nehází si Pardubice klacky pod nohy samy?
Jasně, někdy to pravda je, ale řekne se jen A, už ne B. Hodně se o hokeji v Pardubicích mluví a hodně o tom mluví lidé, kteří hokej nikdy nehráli, možná nikdy ani nesportovali, na sport nechodili. Přesto se k tomu vyjadřují, což by nemělo být.
Koho myslíte?
Nebudu jmenovat, ale oni se třeba poznají. Platí to všeobecně, hodnotíme něco, o čem nemáme tušení nebo o čem víme jen málo. Zvrtlo se to tady.
Vy jste coby trenér i hráč zažil v Pardubicích skvělé časy. Jaký byl rok 1973, kdy jste s Teslou vyhrál československý titul?
Byl jeden z nejlepších, protože jsme vyhráli první titul pro Pardubice. Navíc jsme byli z 90 procent hráči, kteří hráli za Pardubice od dorostu. Někteří kluci se vrátili z vojny, bylo tam pár starších hráčů. Klaplo to parádně. Jádro týmu se sešlo už v 15 letech v dorostu.
Tehdy jste se seznámil i s Bohuslavem Šťastným a Jiřím Novákem, s nimiž jste pak řádil ve slavné útočné formaci?
Ano, v té době jsme v Pardubicích začínali, ale tehdy ještě každý v jiné lajně. Až v prvním mančaftu nás dal trenér dohromady a pak už to šlo. Od začátku jsme si vyhověli, na ledě jsme si vzájemně pomohli.
Vídáte se dodnes?
Bogas Šťastný chodí na hokej, s tím jsem pořád, na každém zápase. Jirka Novák se od hokeje trochu vzdálil, má hotel, obchoduje, dělá něco jiného. S Bogasem jsme si byli vždycky bližší, i v nároďáku jsme spolu byli déle, a navíc jsme byli oba kluci z venkova, Jirka byl Pardubák.
V Innsbrucku nám sebrala síly chřipka
V národním týmu bylo vrcholem MS 1976 v Katovicích, kde jste s týmem získal své druhé zlato coby nejlepší útočník turnaje?
To byla zajímavá sezona. Připravovali jsme se na olympiádu v Innsbrucku, jenže jsme pozdě dostali injekci proti chřipce a většina mančaftu v Innsbrucku onemocněla, měla lehký průběh chřipky. Stálo to sílu, v rozhodujícím zápase s Rusy jsme ještě pět minut před koncem vedli, ale dali nám dva góly a bylo po zlatu. Do Polska jsme přijeli skvěle připraveni a suverénně jsme vyhráli. S Bogasem a Jirkou jsme každý udělali pomalu dvacet bodů. Navíc v té sezoně jsme hráli finále Kanadského poháru, byl to skvělý rok. Byli jsme v nejlepších letech, na vrcholu. Potom už to lepší nebylo.
Mrzí vás, že ve vaší hráčské sbírce chybí zlato z olympiády?
Nijak zvlášť, to je sport. Nezvládli jsme to, udělali jsme nějakou dietní chybu (úsměv). Musíme to brát tak, že jsme zase vyhráli potom.
Draftoval vás Hartford z NHL, ale vy jste emigrovat nechtěl. Měl jste po třicítce možnost odejít do zámoří?
V roce 1981 ta možnost byla, po MS jsem byl téměř rozhodnutý, že bych tam šel, ale vzdal jsem to. Bylo to hodně cestování, pořád v letadle. V 32 letech už se mi do toho nechtělo. Rozmyslel jsem si to a šel jsem do Německa. Kaufbeuren hrál v tehdejší době skoro pořád o záchranu, kdežto já jsem se s ním dvakrát dostal skoro do finále německé ligy. Akorát mě mrzí, že jsem se nenaučil anglicky, jen německy.
Omezovalo vás to později při trenérské práci?
Ano, hlavně později, když k nám chodili hráči z Ameriky nebo ze severu Evropy. S hráči potřebujete mluvit a chcete jim to říct sám, ne jen přes tlumočníka. Když nejste schopný hráči říct, že je dobrý, nebo blbý, je to zlé (smích). Ale v dnešní době kdo ví, jak dlouho ještě trenéři budou moct hráčům něco vytýkat, případně jim vynadat.
Olympijské zlato vám uniklo jako hráči, zato jste byl při slavném triumfu v Naganu jako asistent trenéra Ivana Hlinky. Jaké to bylo?
Určitě by pro mě bylo lepší vyhrát zlato jako hráč v Innsbrucku. Měl bych na tom větší podíl než v Naganu jako asistent trenéra. Byl jsem tam, ale odehráli si to hráči, kteří byli hodně spjatí s Ivanem Hlinkou. Bylo tam mnoho Litvínováků, uznávali ho, hráli i za něj.
Jako asistent jste byl také u zlatého hattricku na přelomu století.
V roce 1999 ještě s Ivanem, pak odešel pryč a u týmu jsme zůstali já a Aušus (Josef Augusta). Vyhrály se další dva tituly a moje účast už byla větší než na akcích předtím.
Pardubice jste z pozice trenéra dovedl na vrchol v letech 1989 a 2005, pak jste z dospělého hokeje odešel ještě před šedesátkou. Už jste nechtěl dále snášet tlak a stres?
Už se mi nechtělo jezdit nikam mimo Pardubice. Možná jsem pohodlnější člověk, chtěl jsem být doma. Přestože se udělaly tituly, vždycky se objevil někdo, kdo moji práci znehodnotil. Takoví lidé manipulovali s těmi nahoře a já jsem proti tomu nemohl ani nechtěl bojovat.
Jak teď vypadá váš běžný den?
Dělám předsedu Krajského hokejového svazu Pardubického kraje. Jako konzultant mám dohodu s pardubickým klubem a na kraji řeším různé záležitosti. Je to čestná funkce, ale snažím se přispět zkušenostmi. Chodím do kanceláře, chodím se dívat na trénink. Pořád se motám kolem hokeje.
Hokej si ještě zahrajete?
Už nechodím. Před několika lety jsem ještě chodil s veterány, ale pomalu přicházeli kluci, které jsem ještě trénoval. O 20 i více let mladší než já. A těm už jsem nestačil. Sportovně jsem uznal, že jsou lepší. Nechtěl jsem tam chodit jen na veřejné bruslení. Mimo hokej bych si třeba rád zahrál fotbal, ale neslouží mi jedno koleno.
