Užíváte si na startu sezony čistou radost z toho, že zase můžete hrát hokej?
Už jsem se zase dostal do nějaké své rutiny, ale po zranění si hokej užívám. Nic mě teď nelimituje a jsem rád, že jsem mohl zase naskočit toho kolotoče. Vážím si toho, že jsem zdravý.
V minulé sezoně jste nehrál od poloviny listopadu. Jak těžké bylo jen přihlížet bez možností pomoct týmu na ledě?
Bylo to asi nejtěžší období v životě. Podle prvotních zpráv to vypadalo na banální zranění stehna na pravé noze. Klasický koňar, otázka pár týdnů, maximálně tří. Postupně se to ale komplikovalo, stav nohy se zhoršoval. Udělala se mi tam obrovská krevní sraženina, nohu jsem nemohl ani ohnout a musel jsem na operaci. Muselo se to vyčistit a tehdy už bylo jasné, že to nebude krátká záležitost. V lednu jsem začal nohu pomalinku zatěžovat na suchu, trénovat a dostal jsem do rány infekci.
Rekonvalescence se tak ještě protáhla.
Musel jsem na třetí operaci a věděl jsem, že se v sezoně nestihnu vrátit. Smířil jsem se s tím, i když to nebylo jednoduché. Ale dostal jsem se z toho, věděl jsem, že mám spoustu času připravit se na aktuální sezonu, dal jsem do toho všechno. Snažil jsem se v létě makat, nohu jsem postupně posiloval a teď už necítím žádný rozdíl mezi pravou a levou nohou. Přípravu jsem měl delší než obvykle, a proto jsem se dobře nachystal.
Jak jste se cítil po zápase s Mladou Boleslaví, kdy jste se zranil?
Sice jsem měl nohu oteklou hodně, sotva jsem vyšel schody domů, ale myslel jsem, že je to normální koňar. Pár větších už jsem v kariéře měl a vždycky to byla záležitost pár týdnů, takže jsem si říkal, že vynechám několik zápasů a naskočím do toho znovu. Člověk si říká ‘ještě týden, ještě další týden‘, jenže pak už to byl měsíc, měsíc a půl. Pořád se to zhoršovalo a necítil jsem se nejlépe psychicky. Ovšem po tom zápase by mě vůbec nenapadlo, co se z toho vyklube.
Vybavíte si zákrok ze hry, jak se vám to stalo?
Najížděl jsem si ve středním pásmu kolem mantinelu na puk, pak jsem to strhl na střed a dostal přihrávku od obránce. Když jsem si zpracovával puk, viděl jsem proti sobě dva protihráče. Stihl jsem udělat rychle kličku, což byla možná ta chyba. Kdybych se srazil čelně, možná by se nic nestalo. Ale udělal jsem prudce kličku a soupeř mi vzal nohu kolenem, přesně do stehna. Byl jsem ve velké rychlosti, takže to byla celkem velká rána a zůstal jsem ležet. Pak jsem zkusil ještě pár střídání, ale věděl jsem, že to nepůjde. Nemohl jsem se z nohy pořádně odrazit.
Michal Broš, toho času sportovní manažer Sparty, později informoval, že vám z nohy při operaci vytáhli dvě kila sraženin. Tak to opravdu bylo?
Ano, bylo to tak. Doktor mi to ukazoval na snímku a bylo tam toho opravdu hodně. Člověk by ani nevěřil, že se něco takového v těle nebo v noze může vytvořit. Nebyl to vůbec pěkný pohled a časem to začalo kostnatět. Doktor musel odsekávat drobné kůstky z nohy, opravdu vůbec nic příjemného.
Neměl jste místy strach z následků do obyčejného života mimo hokejové mantinely?
Rozhodně. Po první operaci to nevypadalo vůbec dobře, noha reagovala divně, atypicky. V tu chvíli jsem hokej nijak zvlášť neřešil, i když jsem doufal, že se vrátím. Ale bylo to na vedlejší koleji. Chtěl jsem, ať mám tu nohu pohyblivou a ať do konce života nekulhám. Ať si můžu zajít zaběhat, projet se na kole, normálně sportovat. Toho jsem se bál, nicméně doktoři byli pozitivní a ujišťovali mě, že to bude chtít čas, ale dají mě dohromady. Nakonec měli pravdu, za což jsem šťastný. V březnu nebo v dubnu už jsem sám cítil, že noha sílí a lepší se to. Víra v návrat byla větší a větší.
V nejhorších chvílích jste vůbec nemohl chodit?
Nemohl jsem nohu ohnout, ohnul jsem ji maximálně o deset nebo dvacet stupňů. Bydlím ve čtvrtém patře bez výtahu, do schodů nebo ze schodů jsem šel třeba deset minut. Strašně dlouho mi vůbec trvalo dostat se ven. To byla největší dřina, nohu rozhýbat. Tím, jak to nešlo, strašně zatvrdlo i koleno, na měsíc jsem si půjčil domů speciální motodlahu a sedm dní v týdnu jsem chodil na rehabilitaci. Snažil jsem se tomu věnovat, ale zpočátku bylo opravdu velmi těžké a zdlouhavé nohu rozhýbat, než jsem se pustil do nějakého tréninku. Když se mi podařilo nohu ohnout o dva tři stupně více za den, bylo to dobré. Ale všichni mi říkali, ať jsem trpělivý, měl jsem velkou podporu.
Co vám říkali doktoři? Zažili z hokeje případ, kdy koňar vyroste v něco takového?
Stane se to, i když je to ojedinělé. Doktor, který mě operoval, říkal, že jsem jeho třetí případ s tímto typem zranění. Spíš je to vzácné, většinou koňar odezní sám nebo se to rozmasíruje. Ale některé tělo reaguje takhle a stane se, že když je náraz velký, hematom se nevstřebá a noha se zachová tak, jak se zachovala. Nebyla jiná možnost vyčištění než operativně.
Nejdříve jste tedy měl dvě operace a potom ještě třetí kvůli infekci?
Ano. První jsem měl hned po měsíci a půl. Ale nepozdávalo se jim to, takže hned za čtyři dny mi to čistili znovu. A potom v lednu jsem byl na operaci kvůli infekci.
V tu dobu jste trénoval s tím, že byste mohl ještě stihnout konec sezony?
Měl jsem takovou představu, že kdyby to šlo dobře, mohl bych poslední tři čtyři zápasy základní části stihnout a být schopný připravit se na play off. Ale dozvěděl jsem se, že musím na operaci, a věděl jsem, že s tím naděje padá. Měsíc předchozí rehabilitace jsem hodil do kýble a koncem ledna jsem začal znovu od nuly. Bylo to náročné na psychiku, protože jsem nevěděl, jestli se zase nějaká infekce nevrátí a nebudu muset začínat znovu. Ale lidé kolem mě pořád povzbuzovali, snažil jsem se držet si pozitivní mysl.
Když odezněly nejhorší chvilky, mrzelo vás, že je to vaše druhá sezona ve Spartě a po té první, která týmu nevyšla, jste měl velkou motivaci se ukázat?
Určitě. Přicházel jsem do Sparty s tím, že se chceme každý rok porvat o ty nejvyšší příčky, a v první sezoně jsme vyletěli 0:3 v předkole, skončili jsme desátí. Byli jsme odhodlaní, že to hodíme za hlavu a v dalším ročníku už se to opakovat nebude, že to bude lepší. A start byl poměrně solidní, ještě v listopadu jsme byli v tabulce nahoře. Ale pak jsem se zranil a sledoval jsem to spíš jen zpovzdálí. Byl jsem v dennodenním kontaktu s týmem, ale je to jiné, než když jste zapojený do tréninků a zápasů. Člověk to sleduje spíš okrajově a nezbývá mu nic jiného než fandit a držet palce. Hokej jsem sledoval z tribuny, nebylo to příjemné a věřím, že mám zranění na nějakou dobu vybraná.
Letos jste ve Spartě začal třetí sezonu. Cítíte, že šance na titul je největší za tu dobu? Že i vy byste mohl postupně nabrat ve 30 letech životní formu?
Věřím, že ano a že sezona bude dobrá. Je začátek, těžko něco hodnotit. Extraliga je rok od roku vyrovnanější a bude to těžké. Nejdůležitější bude načasovat formu na závěrečné boje, nicméně věřím, že mančaft máme letos za ty tři roky nejsilnější. Akorát je škoda, že se zranil Marek Kvapil, v naší soutěži je to rozdílový hráč. Snad se dá někdy na tom přelomu roku dohromady a ještě nám v sezoně hodně pomůže.
Jak jste se po přestupu ze Zlína srovnal s prostředím O2 arény a Prahy? Přeci jen před Zlínem jste dlouho působil v menším klubu v rodném Havířově.
Bylo to v pohodě. Ve Spartě je fajn parta kluků, kteří mě rychle vzali mezi sebe. To mi adaptaci usnadnilo. Cítím se tady dobře, i když byl velký skok ze života v menších městech na život v Praze. To mi chvilku trvalo, než jsem se sžil s velkým ruchem, s tím, že všude je hodně lidí. Ale na Prahu jsem si zvykl a strašně jsem si město oblíbil. Jsem spokojený, samozřejmě i s fungováním klubu. Jenom je škoda, že se nám předchozí dvě sezony nepovedly na ledě. Snad to teď napravíme.
Až ve 24 letech jste se s Havířovem dostal ze třetí nejvyšší soutěže. Věřil jste v té době, že byste si jednou mohl zahrát extraligu?
Abych byl upřímný, už jsem tomu úplně nevěřil. Berou se mladší kluci kolem 20 až 22 let, pak už je to těžší. Ale po postupu do první ligy ta víra ožila. Říkal jsem si, že kdyby mi vyšla nějaká sezona, možná bych si mohl extraligu zahrát. Že skončím ve Spartě, to jsem samozřejmě nečekal. Už ve Zlíně jsem měl štěstí na trenéry a spoluhráče. S klukama v lajně jsme si sedli hokejově i lidsky, trenér mi věřil a cítil jsem se od prvního dne výborně. Zlín mi sedl až extrémně, dařilo se mi. Jako mančaft jsme možná hráli dole, ale osobní výkony jsem měl na dobré úrovni. Podařilo se mi dostat na turnaj Euro Hockey Tour s reprezentací a tam si mě nějak vyhlédl trenér Jiří Kalous, načež si mě přivedl do Sparty.
V roce 2016 jste odehrál Channel One Cup a v téže sezoně jste pak byl na kempu před MS ve Francii a Německu. Vidíte ještě naději na návrat do národního týmu?
Všechno je možné, ale musel bych mít v extralize nadstandardní výkonnost, pravidelně bodovat a být vidět. Není jednoduché se do reprezentace dostat, vlčáků je hodně a trend je brát na turnaje Euro Hockey Tour mladší hráče. Bylo by to hezké, snažím se každý den makat a zlepšovat. Nedělám si velké ambice, ale zahrát si tam chce každý. Nejsem výjimka.
Sledujete i ze Sparty, jak se v první lize daří Havířovu?
Jo jo, koukám na výsledky Havířova. Pokud mám odpoledne chvilku, podívám se na internetu i na přenos ze zápasu. Když hrají třeba na Slavii a nemáme zrovna zápas nebo tréninku, zajdu se podívat. Vždycky po zápase je pozdravím, Havířov sleduju poctivě.
A o Vánocích se vracíte do Havířova na srandamač s kamarády?
Ano, chodíme každý rok. Vloni jsem tedy kvůli zranění nebyl, ale jinak to platí. Sejdou se kluci, kteří spolu vyrůstali a chodili do školy. Máme takovou tradici zrovna na Štědrý den. Ráno máme objednaný led a je to asi jediný den v roce, kdy se takhle všichni potkáme doma. Protože hodně lidí hraje po republice, někdo ve Frýdku-Místku, někdo v Přerově, většina má samozřejmě civilní zaměstnání. Je příjemné se po roce vidět, popovídat si a zavzpomínat na nějaké historky z mládí.
