Ubránil Puskáse a Hradec dotáhl k senzačnímu titulu. V Chile si ale nezahrál

Jaroslav Pešta Jaroslav Pešta
6. 6. 2020 7:00
Přesně před šedesáti lety, 5. června 1960, došlo v první fotbalové lize k obrovské senzaci. Mistrem se totiž stal nováček Spartak Hradec Králové. Navíc poprvé získal titul někdo jiný než klub z Prahy či Bratislavy. Klíčovým hráčem Východočechů byl Jiří Hledík.
Jiří Hledík v mezistátním utkání atakuje legendárního Ference Puskáse.
Jiří Hledík v mezistátním utkání atakuje legendárního Ference Puskáse. | Foto: ČTK

Chválil ho Masopust, ale místo fotbalu řídil

Hledík měl vysokou postavu a razantní i bezchybné odkopy. V trestném území vládl hlavou, rozhledem i klidem. Nechyběla mu vizitka stoprocentní spolehlivosti, jeho výkony neznaly výkyvy. Byl sloupem převyšujícím své okolí, ale i klínem, který rozrážel soupeřovy pokusy proniknout středem obrany. Připomínal neprůstřelnou hráz či žulovou stěnu.

"Uměl si zjednat respekt. Nehrál sice v rukavičkách, ale ani záludně. Byl to ve skutečnosti první opravdový stoper českého fotbalu, čili střední obránce," řekl na jeho adresu legendární Josef Masopust.

Hledíkova fotbalová pouť byla hodně komplikovaná. V Pardubicích se začal prosazovat na místě středního záložníka, ale během dvou let vojenské základní služby se ke kopané jako řidič automobilu u letectva nedostal. Když však vznikla Křídla vlasti Olomouc, tak si tam výbornými výkony otevřel dveře do národního mužstva a nechyběl ani v sestavě na mistrovství světa v roce 1954 ve Švýcarsku v utkání s Uruguayí.

"V živé paměti mně zůstala dvě zcela mimořádná střetnutí z roku 1956. Vítězství 4:2 nad tehdy skvělými Maďary v Budapešti a výhra 1:0 na stadionu Maracaná nad Brazílií," připomínal Hledík tyto dva zápasy.

Po krátkém působení ve vojenském celku ÚDA Praha (později Dukla) začal oblékat sparťanský dres. V té době však jeho manželka vážně onemocněla, a tak se rozhodl pro návrat ke své rodině do Hradce. Jeho přestup byl však podle tehdejších směrnic velice komplikovaný a vyvrcholil zastavením činnosti. A tak celý rok 1958 chyběl nejen na prvoligových stadionech, ale i národnímu mužstvu na světovém šampionátu ve Švédsku. "Vinou nesmyslných regulí byl náš tým velice oslaben a pro trenéra Kolského vznikl ve složení obrany velký problém," netajil Masopust svůj názor.

"Sparta mně otevřela dveře do velkého fotbalu, za což jsem jí byl vděčný. Na Letné se mi líbilo, měli jsme tým plný kvalitních hráčů. Potřeboval jsem však jít za svojí rodinou do východních Čech, a proto jsem se rozhodl přestoupit. Spartě se to nelíbilo, a tak jsem se podle tehdejších regulí musel na rok s fotbalem rozloučit," často vzpomínal na velice nepříjemné období svého života.

Nováček se stal mistrem

Začátkem roku se v černobílém dresu "votroků" vrátil na fotbalová hřiště a hned na jaře pomohl druholigovému Hradci k postupu do nejvyšší soutěže. A ani mezi tehdejší fotbalovou elitou si Východočeši nevedli špatně. Po podzimní části skončili na šesté příčce a velice spokojeni byli hlavně po vítězství 3:1 nad Duklou a remízách s oběma bratislavskými celky.

Neuvěřitelné jarní tažení první ligou si pak nejspíš neuměl představit ani ten největší hradecký fanoušek. "Po nečekaných vítězstvích nad Spartou, Slavií, na půdě mistrovské Bratislavy i plichtě na výborné Dukle nám narostla křídla," usmíval se vždy při tomto ohlédnutí.

Ani v závěrečných kolech Hradec nepolevil a už po předposledním kole - 6. června 1960 - mohl slavit více než nečekaný mistrovský titul. Přitom jeho tehdejší stadion měl kapacitu 13 tisíc diváků a z malých šaten se chodilo na škvárové hřiště mezi stojícími diváky.

"Před posledním domácím utkáním s Nitrou jsme věděli, že když vyhrajeme, tak máme titul v kapse. A tak do blízké zbrojnice dávali hudebníci potají křídlovky, heligony a bubny. Šlo jim o to, aby nezakřikli něco, na co celý Hradec čekal. Ještě než sudí Vrbovec zápas za stavu 4:0 ukončil, utíkali hudebníci k požární zbrojnici pro své nástroje. Titul nám už nikdo nemohl vzít, což bylo něco zcela výjimečného. Na tomto triumfu se nemalou měrou podílel příchod trenéra Zástěry, bývalého kapitána Sparty, který v zimě vystřídal Sedláčka. Především jsme však byli partou obrovských bojovníků," vždy zdůrazňoval Hledík .

Oporami nečekaného šampiona byli vedle Hledíka především oba brankáři Jindra i Paulus, obránce Pičman, záložník Krejčí a jeden z nejlepších ligových střelců Kvaček. Domácím titulem našel Hradec cestu i do Poháru mistrů. Prvním soupeřem měla být CCA Bukurešť, ale ta se vzdala účasti a přes Panathinaikos Atény přešli Východočeši po výsledcích 1:0 a 0:0. A ve čtvrtfinále je čekala slavná Barcelona. Na Nou Campu na ni nestačili (0:4), ale v odvetě vybojovali cennou remízu 1:1. Hrálo se na vyprodaném pražském Strahově, protože nový stadion v Hradci nebyl ještě dostavěn.

Hradec si po zisku titulu ještě další tři roky umístěním v první polovině tabulky udržoval prvoligovou příslušnost a Hledík zůstával pilířem obrany i v národním mužstvu, které bojovalo o účast na šampionátu v roce 1962 v Chile. V jednom kvalifikačním střetnutí v Irsku došlo ke kuriózní situaci.

"Trenér měl problémy s obranou, a tak tuto trojici vytvořili tři stopeři - se mnou Popluhár a Tichý. A přitom jsme si rozuměli, jako kdybychom spolu v tomto složení hráli už mnohokrát. Asi to bylo tím, že jsme se všichni naučili pečlivě hlídat svůj prostor. Báječně jsme se doplňovali a pomohli tak k vítězství 3:1," usmíval se při této vzpomínce.

Proti kličkám osudu byl bezmocný

Rozhodující utkání o postup na šampionát vybojovalo národní mužstvo na podzim 1961 na neutrální půdě v Bruselu proti Skotsku. A klíčovou roli v tomto zápase sehrál právě Hledík, který nejprve v 70. minutě vyrovnal na 1:1 a svým výborným výkonem se zasloužil o vítězství 4:2 v dramatickém prodloužení.

Zdálo se, že složení obrany má trenér vyřešené, ale skutečnost byla jiná. Při jednom jarním utkání Hradce na zájezdu do Indonésie byl Hledík vyloučen, za což ho doma čekal krutý trest. Byla mu zastavena činnost na tři měsíce se zákazem zahraničního startu do konce roku 1962.

"Mé velké přání zúčastnit se šampionátu v Chile zůstalo nevyslyšeno. Moc mě to mrzelo," smutně říkal vynikající stoper, který měl za sebou 28 utkání za "áčko" a tři z roku 1960 za olympijský tým.

V roce 1964 Hradec sestoupil do druhé ligy, kde až na výjimky zůstal řadu dalších let. Hledík oblékal jeho dres s menšími přestávkami do roku 1967, ale na reprezentační scénu se už nedostal. Svým fotbalovým kumštem dokázal odzbrojit i ty nejlepší útočníky, ale proti kličkám vlastního osudu byl bezmocný.

"Do kopané jsem dal kus svého života, ale ve vzpomínkách mám skoro víc trpkosti než radosti. Když se dívám na svoji fotbalovou minulost, tak světlých stránek moc nebylo," dodal 19. dubna 2014, tedy rok před svým úmrtím. 

 

Právě se děje

Další zprávy