Téměř před rokem jsme seděli na stejném místě na Štvanici a bavili jsme se o vaší nové spolupráci s deblovou jedničkou Latishou Chan. Sezona utekla a vy jedete na Turnaj mistryň s úplně jinou parťačkou. Jak se na to s odstupem díváte?
Na sezonu jsem se tehdy strašně těšila. To, o čem jsme se bavili, bylo upřímný. Těšila jsem se na to, že budu hrát s první hráčkou světa, s ryzí deblistkou. Že sezonu připravíme a odehrajeme tak, jak bych si přála, tedy vyloženě deblově. Ve chvíli, kdy mi po třech turnajích - a po třech docela úspěšných turnajích - řekla, že se v té spolupráci necítí dobře a že se jí nehraje dobře na levé straně kurtu, tak mě to hrozně zklamalo a poslalo na dno.
Jak jste reagovala?
Když mi ta zpráva přišla, tak jsem si říkala, že snad skončím, protože tohle už není normální, že se ty holky takhle chovají. Že nemůžu najít parťačku, která by se chovala jako parťačka. Pak jsem se o tom ale začala bavit s Bárou Strýcovou na turnaji v Dubaji a ta projevila zájem, že by chtěla do debla se mnou jít. To mi vlilo novou krev do žil a říkala jsem si, že s Bárou by to mohlo být docela zajímavý.
Ale zároveň i jiné než doposud. Takovou kreativní a běhavou tenistku jste snad vedle sebe ještě neměla, ne?
Herně jsem nevěděla, jak si to sedne. Upřímně jsem se toho trošičku bála, jestli budou naše herní vlastnosti spolu fungovat a budeme schopny vyhrát větší turnaj. Vždycky jsem vedle sebe měla ranařku, velkou holku, nikdy ne nikoho jako je ona. Ale od turnaje v Madridu, kdy jsme s Bárou nastoupily, otočily hned první kolo, se to rozjelo a já teď končím sezonu s naprostým uspokojením, s radostí z tenisu a s holkou, která se mnou parťácky počítá. Nemám ty problémy, které jsem do začátku naší spolupráce zažívala.
Jak dlouho to trvá zvyknout si na úplně jiný typ parťačky?
Tohle nejde vyřešit od stolu nebo z lavičky. Musí se to odehrát na kurtu. My jsme měly super šňůru na antuce. Madrid, Řím, Paříž. Tam jsme hrály neskutečně. Pak jsme dostaly trochu sprchu na trávě, kde jsme obě čekaly lepší výsledky. Na betonech se rozjížděla spolupráce pomalu, až jsme si říkaly, jestli jsme schopné hrát i na jiném povrchu než na antuce. Zlomový byl turnaj v New Havenu, kde nás posadili trenéři a malinko nás mentálně urovnali, řekli nám, čemu se máme věnovat, co je pro nás důležitý. A sedlo si to i herně.
Díváte se teď ve světle vývoje sezony na rozchod s Latishou jinak?
Jsem v tomhle možná i taková naivní, ale já z toho rozchodu nakonec měla docela dobrý pocit. S Latishou jsme se rozešly tak, že se spolu dál bavíme, dál spolu trénujeme, máme hezký vztah. Prostě jsme něco zkusily, ona se rozhodla, že to není správný, a šla od toho. Není tam rozhodně zlá krev. Ten rozchod mě nepoznamenal, spíš jen to, že jsem zase neměla parťačku a zase jsem si musela někoho hledat ve čtvrtce sezony. To už je takové unavující, ale vzpomínám na to jako na zkušenost. S Bárou bychom se takhle v týmu jinak nepotkaly a nezažily úžasné věci jako za těch posledních pár měsíců.
Je výhodou, že jste opět s Češkou, se kterou je snazší si některé věci vyříkat?
Určitě to je na upřímnější notě. Ale spíš hraje roli to, že se s Bárou tak dobře známe. Dokonce od narození, prožily jsme spolu celé dětství. Samozřejmě nebudu tu lhát, že náš vztah byl vždycky růžový, byly roky, kdy jsme se vůbec nekamarádily, protože tenis je vostrej a chvilku hrajete spolu, chvilku proti sobě a my jsme hrály celou kariéru proti sobě. Teď jsou z nás parťačky, ne soupeřky a o to větší to má pro nás náboj. Vím, že jí můžu říct: ´Hele tohle nedělej´. A ona zase: ´Tohle už neříkej´. Nikdo se nenaštve, nebo když jo, tak mi řekne, abych se odnaštvala. (smích)
Barbora Strýcová je specifická i tím, že hraje hodně fyzicky náročný tenis a její singlové zápasy trvají i tři hodiny. Musíte jí v tomhle nějak vycházet vstříc?
To je další věc, ve které si vyhovujeme. Já jsem na turnajích pro Báru vždycky ready, když chce trénovat, ale rozhodně nejsem ta, která by ji do tréninku se mnou nějak nutila. Ona mi řekne, když si chce jít zahrát, a jdeme si zahrát. A můžeme hrát singlově, deblově, je to úplně jedno. Já vím, že ona na kurtu odvede maximum, ona ví to samé o mně. Ráda si na tréninku od parťačky i odpočinu, jdu si zahrát třeba s někým jiným. Pak je to v den zápasu takové čerstvější, když člověk není pořád jen s tou jednou holkou na kurtu i mimo kurt.
Na Instagramu jste dokonce Barboře složila takovou říkanku, jaká je to bojovnice. Někdy se asi až divíte, co toho zvládne, že?
V Tokiu začala skvělým výsledkem a hrála přes tři hodiny všechny singly, já jsem jí mohla jen fandit. Když ona musí za hodinu na debla a druhý den hrát zase singla a debla. A další den zase, to je fakt neskutečný, co vydrží. A i pro mě to bylo náročné, seděla jsem tam a prožila jsem si ten turnaj s ní. (smích) Spíš se musíme někdy přizpůsobovat, že některé turnaje ona nemůže deblově hrát. V New Havenu mi ale řekla, že jejím obrovským snem je dostat se do Singapuru a že tedy odehrajeme všechno, co je třeba. Ona to hecla a odehrála daleko víc zápasů, než by i chtěla.
Sedly jste si na kurtu i lidsky? Teď to vypadá, že ona plní roli té ďáblice a vy jste klidná síla…
Je to srandovní, protože já jsem vždycky po boku Lucky Hradecký byla braná jako ta výraznější a hlučnější hráčka. Ta, co se za obě hádá a je víc vidět. Po boku Timey Babosové to bylo tak nastejno a s ostatními jsem zase byla ta dominantnější. Teď plním roli kliďáka. Toho, kdo říká: ´Pojď v pohodě´ nebo máme hlášku ´Hlavně klid´. Pro mě je to přirozené, jak teď vedle ní působím, je to pro mě příjemné. Ale umím se často naštvat a rozohnit.
Jak se vůbec komunikuje se spoluhráčkou, která se umí na kurtu tak divoce rozčílit?
Teď ve finále v Pekingu měla Bára moment, kdy jsme prohrály set a ona tam rozbila raketu o lavičku. Já jsem tam jenom tak seděla, koukala a začala počítat "Deset, devět, osm…" A až pak jsem na ni začala mluvit. Věděla jsem, že si potřebuje ulevit. Pak byla Bára v pohodě a hned jsme je brejkly.
A z toho vznikla vaše přezdívka Angry Birds?
To asi proto, že jsme obě takové angry, takové bojovnice, nedáme se. Máme to obě hozené tak, že jsme naštvaný, když se nám něco nedaří. Umíme se zdravě naštvat. Nepřisuzovala bych to angry jen Báře, to máme obě, ona je spíš ten bird, ptáček, co tam lítá po celým kurtu. Navíc jsou v té přezdívce i naše iniciály A a B.
Z poslední tří turnajů máte dvě finále a titul na závěr. Cítíte, že forma před Singapurem opravdu graduje?
Nevím, kde jinde už by to mohlo gradovat než v Pekingu. Tam hrály opravdu všechny páry a to s cílem se buď do Singapuru dostat, nebo aspoň získal lepší nasazení na Turnaji mistryň. O to šlo třeba nám, abychom zůstaly ve čtyřech nejlepších týmech.
Kde vůbec máte trofej z Pekingu?
Přijde nám poštou. Trofeje jsou totiž hrozně těžké. Pořadatelé turnajů nám pomůžou tím, že nám je pošlou. Wuhan nám teď posílá trofej za finále a Peking za vítězství. V Tokiu jsme dostali takovou placičku, tak to jsme si vzaly. Trvá to tak pár týdnů. Já zrovna na trofeje moc nejsem, tak mi to je tak nějak jedno. Trofej z Číny jsem ale už jednou vyhrála a přišla v takové obrovské těžké dřevěné krabici. Jako kdybyste to dal do zvláštního kontejneru. Obrovský, těžký, ale opečovávaný, nic se té trofeji nemůže stát.
Zpět k Singapuru, budete Barboře dělat průvodkyni?
Jsem ráda, že se tam Bára strašně těší. Že je z toho tak správně nadšená a já taky. Já tam letím už počtvrté, spoustu věcí mám zažitých. Už jsem jí říkala, co ji tam čeká. I čas odletu byl mnou doporučený, protože vím, že je tam spousta aktivit a málo prostoru trénovat na hlavním kurtu. Takže je dobrý tam mít dny v klidu. Je tam taky těžký posun času po těch měsících cestování mezi Amerikou, Evropou a Asií.
Vy jste tam byla i s jinými parťačkami, je to s každou z nich jiný zážitek?
Absolutně. Pamatuju si první rok a druhý rok s Luckou Hradeckou, se kterou jsme věděly, jak na turnajích fungujeme. Že spolu odtrénujeme, občas dáme nějakou večeři, ale každý máme s sebou nějaké své lidi a s nimi trávíme čas. Zároveň v pohodě normální vztah. To bylo vždycky fajn, to jsme si vždycky užily, šly jsme na bazén a tak.
A s Babosovou?
S Timeou náš vztah nebyl moc vřelý, tak jsme se kromě zápasů prakticky míjely. Tam se o nějakém kámošení nedalo mluvit. To byl vlastně zázrak, že jsme tam vyhrály. Letos se těším, že tam budu s kámoškou, se kterou jsem vyrostla, se kterou jsem krasobruslila, jako malé jsme jezdily na dovolenou, po tenise stavěly domečky a tak. To je hezký.
A taky se šesti dalšími Češkami. Co na to říkáte?
To už by se mělo WTA zamyslet a začít najímat český servis, který se tam o nás bude starat. (smích) Jinak bych ale řekla, že jsme na to zvyklé. Pamatuju si ročníky, kdy nás tam bylo pět, a jestli je to pět nebo sedm, to už je jedno.
Bude tam v podstatě celý fedcupový tým. Myslíte na listopadové finále proti Američankám, že byste mohla být v nominaci?
S kapitánem Petrem Pálou jsem v kontaktu, vím, jaká asi bude předběžná nominace. Jsme domluvení, že když by cokoli potřeboval, tak já budu v tréninku, budu připravená pomoct. Ale nemyslím si, že budu v týmu potřeba, má takový výběr super hráček, jak deblistek, tak singlistek, že tam budou jiné holky.
Už máte jasno o příští sezoně, jestli bude vaše plzeňské duo pokračovat?
S Bárou jsme si zatím naznačily, že já určitě hrát chci a že bych chtěla s ní. Řekly jsme si, že si řekneme po sezoně, což se blíží každým dnem. Takže myslím, že cestou do Singapuru to pořádně probereme.
Loni jste říkala, že vás ještě motivuje touha vyhrát grandslam, případně se stát světovou jedničkou v deblu. Platí to pořád?
Být jedničkou je pro mě něco tak vzdáleného tím, že obhajuju hrozně bodů z Turnaje mistryň. Uvidíme po sezoně a příští rok. Není to už něco, co by mě vyloženě hnalo. Spíš bych chtěla ještě odehrát s Bárou pár turnajů, zaútočit na grandslamový titul nebo i jakýkoli jiný turnaj. Určitě to není tak, že dokud nevyhraju grandslam, tak neskončím.
