Máte za sebou poslední světový šampionát v kariéře, jste spokojený, jak jste se v Lahti rozloučil?
Když to vezmu obecně, tak spokojený jsem, protože 19. místo ve finále na mistrovství světa je slušný výsledek. Když přihlédnu k tomu, jak byla kariéra dlouhá, kolik mi je, jaké jsem měl zdravotní problémy, tak můžu říct, že jsem se rozloučil se ctí.
Ale hned po závodě?
To byla velká nespokojenost, protože mým cílem bylo poprat se o desítku, na což jsem i sportovně měl. Což je na tom nejhorší, bohužel změnily se podmínky a měl jsem problém s lyžemi. A ta půlminuta, která mě dělila od desátého místa byla ukrytá tam. Ale určitě to není ostuda.
Příští rok je ale olympiáda, opravdu neexistuje možnost, že si konec ještě rozmyslíte?
Říká se, nikdy neříkej nikdy. (smích) Ale já už jsem dřív počítal s tím, že tahle sezona vůbec nebude. Ve Falunu mi po senzačním stříbru ze světového šampionátu spousta lidí říkala, ať skončím na vrcholu, já chtěl pokračovat ještě jednu sezonu. Protože v té minulé se do Nového Města vrátil distanční závod Světového poháru. Tam jsem vyhrál svůj první závod seriálu a chtěl se tam rozloučit.
Jenže přišlo zranění…
Přesně tak. Celou přípravu jsem k tomu závodu směřoval, měl jsem sen to tam vyhrát, ale přišla zlomenina palce těsně před sezonou, hned potom zlomenina žeber, kterou objevili až s měsíčním odstupem. A to šanci na úspěch znemožnilo. Já jsem pak sice v Novém Městě startoval, ale stihl jsem před tím být asi jen sedmkrát na lyžích, takže to bylo špatné. Na základě toho jsem se rozhodl, že pojedu ještě do Lahti, protože takhle jsem se rozloučit nechtěl.
Vzhledem k tomu, že máte svůj běžecký tým, který se specializuje na dálkové běhy, tak úplně lyže do kouta nepostavíte, že?
To ano, konec to znamená v reprezentaci. Naskočil jsem do dálkových běhů, mám svůj tým a v tom chci nějaký čas ještě pokračovat. Ale co se týče Světového poháru, mistrovství světa nebo olympiády, která tam je už příští rok, tak s tím už nepočítám. I když musím neskromně říct, že vím, že ve svých letech bych fyzicky i výkonnostně na reprezentační místo měl. Ale je na čase to nechat mladším. Za tím si stojím.
Končíte s tím, že se vám bude stýskat, nebo naopak s tím, že už toho kolotoče máte plné zuby?
Mám to smíšené. Určitě se mi po tom cvrkotu a závodech bude stýskat. I po té předzávodní nervozitě a následně příjemných chvilkách na stupních vítězů. Taky na spolupráci s lidmi kolem jako trenéři, fyzioterapeuti, servisáci, i když to asi zní jako klišé, měl jsem na ně dost štěstí. Na druhou stranu si uvědomuji, že mít kariéru 20 let na takové úrovni, to nemá jen tak někdo. Samozřejmě mi novináři připomínají, že nemám zlato z olympiády a z mistrovství světa, ale i tak si říkám, že je s podivem, co se obyčejnému klukovi z Čech podařilo. Je třeba teď pomoct těm mladším závodníkům, ne jim jen brát místo na startu.
Experti o vás často říkají, že je škoda, že jste se nenarodil dřív, kdy se běhalo víc intervalových závodů bez hromadných finišů, které vám tolik neseděly, mrzí vás to taky?
Úplně bych to tak neviděl. Když jsem vyhrál Tour de Ski a spoustu dalších závodů Světového poháru, tak jsem dostával od novinářů otázky, jestli mě nemrzí, že nejsem fotbalista. Že kdybych takhle vyčníval na hřišti, že bych si vydělal mnohem víc. Když sečetly výdělky za tu pro běžce famózní sezonu, vyšlo jim to na plat průměrného druholigového hráče. Odpovídal jsem, že ne, že mě tohle baví a fotbal hrát neumím. Tohle je podobné. Neovlivním, kdy jsem se narodil. Jezdil jsem i hromadné závody a i jsem v nich vyhrál Světový pohár.
Ale ve sprintech jste ztrácel…
Rád jsem se jim vyhnul, ale jezdil jsem je občas taky, nikdy jsem nedokázal pochopit, proč jsem tak pomalý, když v distančních závodech jsem docela silný. Měl jsem to ale jako takovou výzvu, abych přišel na to, jak to zvládnout a v té disciplíně se posouvat. Stejné to mám teď s dálkovými běhy, ve kterých také zaostávám, někdy si tam jedu vyloženě pro porážku, ale baví mě to zkoušet se zlepšovat. Kdybych se narodil dřív, závodil bych v éře komunismu a to by asi taky nebylo nejlepší.
Máte nějaký moment, na který budete v souvislosti s vaší kariérou vždycky vzpomínat?
Jeden ne, asi tři bych vypíchl. První, co si pamatuji, je premiérový vítězství v Novém Městě na Moravě. Přesně vím, co jsem dělal před závodem, co po něm, jak jsem si užil průjezd cílem, když si můj tehdejší trenér Míra Petrák před cílovou rovinkou se mnou plácl. Pak určitě první vítězství na Tour de Ski, kde mi ostatní závodníci říkali ´my jsme si rovnou jeli pro druhé místo, jakou si měl formu´. A za třetí, ač jsem individualista, budu vzpomínat na bronzovou štafetu ve Vancouveru. To byl skvělý úspěch i zážitek.
To byla trocha historie a pojďme do budoucna, co bude nyní vaší hlavní náplní?
Důvod, proč kariéru končím, a to je rodina. Chci být pořádný táta se vším, co k tomu patří, i s těmi nervy ´proč tohle v té škole nechápeš´. Abych ráno odvezl děti, večer přivezl. Dlužím jim to, celou kariéru mě mí nejbližší podporovali. Ale mám i jiné cíle, dodělat si vysokou školu, protože tam jsem skončil na bakalářském studiu, ale uvidíme, jak mi to půjde s tou mou leností.
A váš běžecký tým?
Ano, budu se soustředit i na něj. Láká mě to, že si všechno můžu ovlivňovat sám, sám si sháním partnery. Časem bych třeba rád pomohl české reprezentaci. Ale tam to není o mně, musí nějaké vedení mít zájem a oslovit mě.
Základnu mají Češi jako Němci
Není žádným tajemstvím, že jste velký kritik směřování českého běžeckého lyžování, v čem je tedy podle vás problém, proč tu není mladší závodník vašeho kalibru, který by vás nahradil?
Můžeme se třeba vymlouvat na to, že děti už nejsou zvyklé se hýbat, že sedí u počítačů. Ale s lyžařskou základnou jsme na tom podle mého lépe než Rakušané, podobně jako Němci a i ti jdou nahoru a na závodech bodují. Samozřejmě je to i o penězích, ale nemyslím si, že bychom neměli talenty. A teď nemyslím jen ty, kteří výrazně vyčnívají jako v poslední době Bára Havlíčková, šestnáctiletá dorostenka, která už závodila v holčičí štafetě v Lahti.
Co by se tedy mělo zlepšit?
Je to o té práci s mladými. Dát trenérům dobré zázemí, víc věnovat čas školením, protože v úplném prvopočátku je to hodně o dobrovolných trenérech. A všichni mezi sebou lépe komunikovat a táhnout za jeden provaz. To tu nejvíc schází, přijde mi to roztříštěné. Měli bychom všichni včetně mě možná, jít s ješitností dolů a společně se s vedením reprezentace a svazu domluvit, že to nikdo jiný nespasí.
Takže nejde jen o reprezentační talenty, ale o zlepšení podmínek vůbec?
Když se podíváte na mé mládežnické výsledky, uvidíte, že já si ty výsledkové listiny prošel pěkně odspodu. Já jsem nikdy nebyl talentem, který by od začátku vyhrával. Ten posun jsem si oddřel. Ne každý, kdo vyčnívá, musí pak tu reprezentaci táhnout. Máme tu dorostence, kteří jezdí kolem desátého místa, ale je to o práci s nimi a ne se jen upnout k těm, co jsou ve špičce.
"Biatlonisty jako konkurenci neberu"
Vy jste byl opravdu pověstný dříč a to ne každému sedí…
Samozřejmě je to i o sportovci, jak moc chce pracovat a trápit se, protože to je o bolesti. Nesmí to krachovat na spoustě dalších věcích, které jsou okolo. Lyžování není atletika, ať se na mě atleti nezlobí, ale tam jim často stačí mít jen dobře nabroušené hřebíky v tretrách a stačí to. Tady je potřeba kvalitní lyžařský servis, lékařské zabezpečení a podobně. To jsou věci, ve kterých nám může ujet vlak.
Vnímáte biatlonisty jako konkurenci, která bere bežecké talenty?
To je častá otázka, ale neberu. Nechtěl bych někdy tvrdit, že nějaký sport má na někoho nárok, když se ve čtrnácti dítě rozhodne jít na biatlon. Dřív se říkalo, že na biatlon chodí běžci, kteří jsou pomalejší a hledají v tom druhou možnost. Nicméně pokud si někdo vysní, že bude biatlonistou a pak se nenaučí střílet, může zase k běžeckému lyžování.
Cesta je tedy ve vzájemné spolupráci?
U nás na Karlovarsku, odkud pocházím, kdysi bývalo středisko biatlonu, ale teď už tam není, takže logicky děcka, co chtějí tenhle sport, musí začít u klasiky na lyžích. Než tady brečet, měli by oba svazy spolupracovat a pomáhat si nehledě na to, jaký sport pak bude dělat. Před pár lety o českém biatlonu nikdo nevěděl a byl boom běžců, teď je to naopak. A brzy to může být zase jinak.
