Jak jste prožívala bratrův stříbrný závod na 20 kilometrů?
Původně jsem neplánovala, že na to budu s rodiči koukat, ale nakonec jsem za nimi přijela. Byla škoda, že to na České televizi nedávali živě, museli jsme se dívat v pracovně na počítači. Pořád jsem si říkala, ať mu hlavně nedojdou síly. A když pak v závěrečném stoupání letěl jako blesk, bylo to úžasné. Máma si asi pět minut předtím rozbila svůj hrnek, říkala, že snad je to znamení.
Tak to bylo šťastné znamení. Museli jste od počítače vyskočit, když bratr v závěru zaútočil, ne?
Ano, skákal hlavně táta. Ale bylo to skvělé, mně se i po závodě ještě klepaly ruce. Když se něco takového povede někomu z rodiny, ten adrenalin je pak o to výraznější.
Michal Novák se stal po deseti letech prvním Čechem od Lukáše Bauera, který ve Světovém poháru vystoupil na stupně vítězů. Přesto si v cíli lehce vyčítal, že měl vyhrát…
Vypadal z nich nejlépe a jediný, kdo chtěl rozhodnout už v kopci. Kdyby brácha nezačal, nerozjel by to asi nikdo. Takhle to byl on, kdo udělal odstup, což se po 20 kilometrech hodně cení. Že nebyl první, to je škoda, ale aspoň třeba příště bude vědět, co ve finiši udělat lépe.
Byla to známka jeho povahy? Že hned přemýšlel, jak být ještě lepší?
Jasně, on takový je. Mohl vyhrát, ale už je to jen co by kdyby. Druhé místo je skvělé.
Samozřejmě hned začala různá srovnání s Bauerem a sám Michal říkal, že oba si museli cestu mezi špičku SP vydřít. Sedí to? Především mezi muži je ta konkurence, hlavně z Norska, obrovská.
Je to tak, obecně v běžeckém lyžování to tak funguje. Člověk musí vstřebat hodně let dřiny, aby se v té kondici srovnal se světem. Málokdo naskočí do Světového poháru hodně mladý a hned patří mezi nejlepší. V českém prostředí si to každý musí oddřít. Ať už je to brácha, byl to Lukáš Bauer, Jakšík (Martin Jakš, pozn. red.), Razýmka (Kateřina Razýmová) nebo i já.
Michal už byl v závodě SP pátý, vícekrát v první desítce. Může být ale první umístění na stupních vítězů zlomem?
Myslím, že získal ten pocit, že je to on, kdo dokáže rozjet spurt a skupinu rozbít. Získal podle mě sebedůvěru, že může rozhodnout. Je důležité, aby nečekal, že v každém závodě teď bude na stupních vítězů nebo blízko nich. Aby to okolí nečekalo a netlačilo na něj. Nejhorší je tlak a stres, který si člověk nechá připustit. Pokud to zvládne, věřím, že to půjde.
Snaží se spolupracovat na vývoji lyží, vloni v přípravě bolestivě posouval neuromuskulární práh, má osobního kouče z Norska. Hraje velkou roli, že každý rok pracuje na tom, aby přípravu ještě zlepšil?
Na vrcholové úrovni už jde o ty drobnosti. Musíte pořád dřít, ale rozhodují drobnosti. Spousta chlapů i žen je připravena špičkově. Je přínosné, že se brácha každý rok snaží tomu dát něco nového.
Vloni přerušil studium, aby mohl sto procent energie věnovat běžkám. Pomohlo mu to?
Myslím, že ano. Prakticky celý život podřídil lyžím, i co se týče osobního života. Přerušil studium a vsadil na jednu kartu. To je rozdíl mezi ním a mnou, já jsem na vysoké škole pokračovala. Chtěla jsem mít po kariéře možnost pracovat v dobré profesi.
Ve sportu, jako je běžecké lyžování, je tohle uvažování nutné, viďte?
Kdybychom hráli tenis, bylo by to něco jiného. Běžecké lyžování je ale v Česku trochu opomíjené a ne úplně dobře ohodnocené. Kdo nevítězí často, ten se tím nezajistí.
O vašem bratrovi se přitom mluví ve smyslu, že má na školu vlohy. Studoval elektrotechniku na ČVUT a v českém týmu má dokonce přezdívku Mr. Computer…
To ani nevím. (smích) Ale ano, hodně se zajímá o programování nebo robotiku. I doma je tímhle směrem zaměřený, sám si zkoumá určité věci. Je to asi škoda, mohl by v tom být šikovný. Ale je takový, že když bude chtít, spoustu věcí se dokáže naučit sám.
Potěšil vás jeho nedělní výsledek i z toho důvodu, že vám stupně vítězů v závodě SP unikaly? Vaším maximem je šesté místo ze skiatlonu v Lillehammeru v roce 2015.
Jsem hrozně ráda, že se to povedlo právě jemu a můžu být pyšná. Na druhou stranu ve mně trochu hlodá červíček, že kdybych nebyla tolikrát zraněná, mohla jsem taky zajet podobný výsledek. Vracet se pořád zpátky bylo dost náročné. Těší mě, že brácha je relativně zdravý a bez zranění, snad pojede na téhle vlně ještě dlouho.
Když jste letos na jaře ukončila kariéru, Michal napsal na sociální sítě příspěvek, ve kterém vás zmiňoval jako vzor. Začal s lyžováním i díky vám?
To si nemyslím. Byli jsme tlačeni už z domova, táta pracuje v Německu a nebýval přes týden doma, máma nás brala na běžky. Rodiče nás k tomu nenutili, ale připravovali nás na to, že běžky v našem životě budou. My už jsme pak sami chtěli lyžovat dál, byli jsme v oddíle, měli jsme úspěchy. S bráchou nás hnala i určitá dravost mezi sourozenci. Jeden chtěl předběhnout druhého, byla to dravost i podpora.
Nesl špatně, když jste ho porážela?
(úsměv) Do určitého věku asi jo. Pak už mě zase porážel jenom on a musela jsem se smířit, že vždycky budu pomalejší.
Jaký je pro vás začátek zimy po dlouhých letech bez běžeckého lyžování a bez závodění?
Končila jsem s tím, že jsem šla rovnou na operaci kolena. Byl to takový skok rovnýma nohama přímo do nicnedělání. Postupně se vracím ke sportu i k běžkám, chtěla bych dělat různé sporty. Ale k vrcholovému sportu už se vracet nechci, tlaku a stresu bylo za ty roky dost. Nicméně ráda se dívám a fandím, mám tam mnoho kamarádů, v českém týmu i z jiných zemí.
A co profesně? Kde pracujete a jak jste spokojená?
Je to moje první práce relativně v oboru, jsem spokojená. Pracuju v Mattoni, jako specialista bezpečnosti potravin. Dost věcí se učím, je to něco jiného než ve škole, ale baví mě to.
Takže práce v laboratoři?
Částečně ano, je to zajímavá a rozmanitá práce.
Máte inženýrský titul z VŠCHT v Praze. V jakém oboru?
Vystudovala jsem bakalářský obor forenzní analýzu na potravinářské fakultě, navazující studium byla forenzní biologická analýza, taky na potravinách. Současná práce se s některými věcmi ze školy prolíná a prim u mě hrálo to, že jsem chtěla zůstat v Karlových Varech. Není jednoduché tady sehnat práci, jsem ráda, že se mi to povedlo.
V průběhu kariéry vás trápily problémy s rameny, kyčlí, kolenem… Teď si vaše tělo konečně trochu odpočalo?
Je to tak, i když mi teď trochu vadí, že nemám žádnou výkonnost. Když jsem byla po operaci poprvé běhat, běžela jsem pět minut a deset jsem pak šla pěšky. To jsem si říkala, že už na tom asi nikdy nebudu jako v minulosti. Ale ano, tělo si odpočalo a má se lépe. Chodím sportovat často, nicméně už ne v takových dávkách. Tělo je po kariéře zhuntované, ale co má zvládat, to zvládá krásně.
