Po finálovém závodě jste byla ze čtvrtého místa zklamaná, stihlo se vám to už trochu rozležet v hlavě?
Není to špatný výsledek. Běžela jsem maximum, zaběhla si letošní osobák, takže i když vím, že jsem měla na víc, jsem spokojená. Na druhou stranu medaile je vždycky lepší a čtvrté místo je nevděčné. Je to taky obrovský impulz, brambora mě zdravě nabudila a vyhecovala do dalších závodů.
Je to stejný výsledek jako na olympiádě, dá se to porovnat?
Je to dost podobné, mrzí mě to úplně stejně jako v Riu. Ale na olympiádě se běželo rychleji a medaile v Londýně oproti tomu nebyla tak vysoko.
Navíc jste stejně jako na olympiádě i v Londýně bydlela na pokoji s oštěpařkou Barborou Špotákovou, jaké to s ní je?
My spolu bydlíme vždycky, když to jen jde. Je to skvělý, jsme kamarádky, známe se už dlouho. Kdysi, když ještě závodila má ségra, tak bydlívala s ní, pak jsme se jen vystřídaly.
Zpátky k výsledku na světovém šampionátu. Kdyby vám někdo v květnu nabídl čtvrté místo, brala byste to?
V květnu to opravdu ideální nebylo. Měla jsem velké bolesti achilovky, byla jsem vůbec ráda, že jsem mohla nějakým způsobem trénovat. V té době bych za čtvrté místo asi opravdu byla ráda. Postupně se stav začal zlepšovat, bolest ustupovala, a tak jsem před šampionátem cítila šanci. Ale chyběl mi ještě třeba měsíc, abych dohnala trénink.
Co všechno jste podstoupila, abyste achilovku doléčila?
Udělala jsem pro to maximum. Dokonce jsem byla na pijavicích, které někomu pomáhají. Mně tam ale zanesly nějakou infekci a měla jsem pak oteklou nohu a horečky. To mi úplně nesedlo. Pak se všechno začalo lepšit. Byla jsem u jednoho chiropraktika, který mi pomohl, a hlavně pomohla Helena Fuchsová, která se o tu nohu starala každý den. Všechno se to poskládalo, až můžu říct, že teď mě noha opravdu nebolí.
V květnu jste se rozloučila s německým trenérem Falkem Balzerem a pak jste v rozhovorech říkala, že neudělat to, nyní byste na mistrovství ani nepostoupila do finále. Proč?
Cítila jsem už po hale, kdy jsem byla na soustředění, že jsem na tom hůř a hůř, jak co se týče rychlosti, tak i vytrvalosti. Málo jsme běhali a já nejsem člověk, který tu čtvrtku dá z rychlosti, já si to musím naběhat. Jsou samozřejmě holky, které těží z toho, že jsou rychlé, ale já jsem ten typ, co musí nabrat potřebnou kondici, a pak se u mě zvýší i rychlost. Proto bych to v srpnu neuběhla, a i kdyby ano, tak jenom jednou, ale ne tři závody jako se běží na mistrovství světa.
Po rozchodu s koučem jste říkala, že důvodem bylo hlavně vaše časté přejíždění do Německa, v čem všem tedy byl problém?
Cestování bylo zásadní a hlavní důvod. Jak mě bolela achilovka, tak jsem tam ani neměla dostatečnou péči. Potřebovala jsem být tady u lidí, kteří mi při takových zraněních pomáhají a kterým věřím. Pak mi nevyhovoval systém tréninku. Nesouhlasila jsem s tím. Potřebovala jsem víc běhat, zatímco trenér to měl postavené na rychlosti a na síle. V tom jsem se necítila dobře. A protože tam byla jazyková bariéra, ani jsme si to nedokázali vysvětlit. On s mými názory nesouhlasil, tak mi přišlo fér spolupráci ukončit, když se neshodneme na tom hlavním, což systém tréninku je.
Po vašem závodě Falk Balzer na svém Twitteru napsal: "Zuzano, vítej zpátky na zemi. Kde je tvoje technika, rychlost a síla z halové sezony. Teď nemáš nic." Co na to říkáte?
Pořád mi to někdo připomíná, ale Twitter nemám a nesleduju to. Nevím, co ho k tomu vede. Je pravda, že mě na halu připravil dobře, ale fyzicky jsem čerpala z dobré práce předchozího trenéra Dalibora Kupky, Falk mi k tomu pomohl jen rychlostně. Proto jsem halu zvládla, ale potom všechny rezervy, které jsem měla nadělané, postupně odcházely a venku by mi to chybělo.
Welcome on Earth Zuzana. Where are your speed, technique and strength from indoor season ? Now you have nothing. Nice work DJ & HF.
— Falk Balzer (@falkbalzer) August 11, 2017
Takže si z takových rýpanců nic neděláte?
Kdyby mi to nepřipomínali novináři, tak bych to vůbec neřešila. Já o něm nikdy neřekla nic špatného, beru to trénování s ním jako dobrou zkušenost, něco nového jsem se určitě naučila. Myslím, že i pro něj mělo přínos, že mě mohl chvíli trénovat, ale teď jen kope kolem sebe a sám se shazuje. Nezabývám se tím, přijde mi užitečnější se věnovat závodění a tréninku.
Vrátila jste se k trenérce Daně Jandové, kterou znáte z juniorských let, v čem vám tahle spolupráce vyhovuje?
S Danou teď trénujeme asi tři měsíce a udělaly jsme obrovský kus práce. Natrénovala se mnou to, co viděla, že mi schází. Připravila mě na maximum, co šlo. Jsme i obrovské kamarádky, takže jsem v ní měla i obrovskou podporu.
Je důležitější, abyste si s koučem sedla lidsky, víc, než aby to byl odborník?
V tomhle věku to už pro mě je opravdu důležitější a je to věc, kterou potřebuju nejvíc. Dana má oboje, trénuje mládež, vychovala spoustu atletů, je to skvělá trenérka a byla za to už i oceněná. Ukázalo se, že stejně dobře dokáže připravit dospělého člověka. To, že si i rozumíme, je pro mě základ. Je příjemné, když s trenérkou můžete probrat i něco jiného, než je atletika. Známe se dlouho a jsme naladěné na stejnou notu, což je fajn.
Ve vaší další spolupráci je ale drobný háček, trenérka je zároveň zaměstnancem Českého atletického svazu, kde vede mládež. Už jste se bavily, jak to vyřešit?
Ještě ne, mistrovství skončilo před pár dny. Ale věřím, že může fungovat obojí. My jsme dohodnuté, že budeme dál spolupracovat.
Šéf reprezentace Tomáš Dvořák sám řekl, že si neumí představit, jak by trenérka stíhala vás i mladé sportovce. Vy tu představu máte?
Ano, práce Dany spočívá v tom, že dělá třikrát v roce sraz pro mladé reprezentanty, ale jinak normálně trénuje svou skupinu v Jablonci, takže to fungovat může. Když bude vůle, a věřím, že bude, tak to udělat půjde.
A co vaše osobní budoucnost, jaké máte ještě plány?
Beru to sezonu po sezoně, nekoukám moc dopředu. Určitě ještě příští rok budu pokračovat, chci to s Danou zkusit a vybojovat titul na Evropě. Je to jediná medaile, která mi chybí do sbírky. Potom uvidím. Nekladu si dlouhodobé cíle.
Jak je na tom vaše sportovní akademie pro děti?
Postupně se to rozvíjí, ale nemůže to jít zase tak moc dopředu, když ještě závodím a trénuju. Nějaký čas to bere, ale ne tolik. Mám kolem sebe lidi, kteří se o to starají. Snažím si udělat čas na kempy, co pořádáme. Pomalinku se akademie rozrůstá a je to hezký.
Vidíte v ní tedy svou budoucnost po kariéře?
Myslím, že jo. S dětmi mě to baví, nemám ambice hned trénovat vrcholové sportovce. Myslím, že to je i správná cesta, nejdřív se naučit trénovat děti, mládež a pak třeba směřovat k dospělým. Nejde skončit s aktivní kariérou a hned přejít jako trenér k reprezentaci, musíte nabrat zkušenosti.
Takže něco jako Dana Jandová…
Přesně tak. A zkušeností má tolik, že se nemusí vůbec bát trénovat dospělé. Pak jsou trenéři, kteří sice závodili x let, ale nemají zkušenosti a rovnou skočí do reprezentace. Sportovec během aktivní kariéry moc nepřemýšlí nad plány, co a jak by měl pilovat, nechává to na trenérovi a jen plní příkazy. A pak najednou má sám sestavovat plán pro sportovce tak, aby měl největší formu na vrcholu sezony? To není jednoduchý takhle přecvaknout. Proto je lepší si to vyzkoušet od dětí.
