Před týdnem jste odehrál první zápas za Slavii, a sice letní derby proti Spartě (2:3). Jaké pocity jste měl coby odchovanec Sparty?
Když jsem se to dozvěděl, bylo to trochu zvláštní. Ale vzal jsem to v pohodě, těšil jsem se. Od doby, kdy hraje Slavia v první lize, už není ta rivalita tak velká.
Do Holešovic přišlo skoro sedm tisíc lidí. Užil jste si zápas?
Bylo to vynikající, viděli jsme, že lidi jsou už v létě na hokej natěšení. Udělali jsme nějaké chyby, šli jsme do zápasu z přípravy. Ale nechybělo moc, abychom se Spartou uhráli remízu. Máme se z čeho odrazit.
Jak vzpomínáte na svou minulost ve Spartě? Její zlaté roky 2006 a 2007 jste zažil jako junior na prahu kariéry.
Byla to pro mě velká škola. Nastupoval jsem s hráči jako Jarda Hlinka, Petr Ton, kteří byli nejlepší v extralize. Prošel jsem přes mládež až do áčka, vzpomínám na to rád.
Počítáte si titul ze sezony 2006/07?
V základní části jsem tehdy nastoupil do dvou zápasů, takže někde se mi titul možná počítá. Ale zlatou medaili nemám, jen bronz z roku 2009.
Sparta tehdy extralize vládla, teď čeká na titul už patnáct let.
Měla skvělý kádr. I teď jsou sparťané kvalitní, ale pořád chybí takový ten krůček. Bylo by dobré, aby už Sparta titul vyhrála, trvá to hodně dlouho.
Ve Spartě jste odehrál 64 extraligových zápasů, ale často jste pendloval po hostováních v první lize. Proto tedy přišla touha vyzkoušet si hokej v zahraničí?
Ano. Po sezoně 2011/12 v Plzni jsem se vrátil do Sparty, ale týden před startem extraligy mě poslali do Litoměřic. Říkal jsem si, že by to chtělo změnu. Agent mi nabídl Francii, šli tam se mnou dva Češi. Zkusil jsem si něco jiného, poznal jinou mentalitu.
V 25 letech jste ale odcházel až do druhé francouzské ligy. Nebyl to krok výkonnostně příliš dolů?
Těžko říct, když se za tím ohlídnu. Ale nechtěl jsem být dál v první lize a Francie byla nakonec super. Mylhúzy chtěly postoupit nahoru, měli jsme silný tým, čistě profesionální. Nám Čechům trenér věřil, skoro jsme neslezli z ledu, dařilo se. Bohužel jsme v obou sezonách, kdy jsem ve Francii hrál, vypadli v semifinále.
Zkusil jste i zámoří, krátce jste hrál Federal Hockey League (FHL) za Berlin River Drivers. Jaká to byla zkušenost?
Lákalo mě podívat se do Ameriky. Bohužel jsem se po sedmi zápasech zranil, navíc klub měl finanční problémy. Proto jsem se vrátil zpátky do Česka. Úrovní byla FHL asi čtvrtá nebo pátá liga v Americe. Hrálo se třikrát nebo čtyřikrát v týdnu, bylo to hodně náročné i z hlediska cestování.
Sezona ve Velké Británii v Sheffieldu přinesla obrovský počet 197 trestných minut v 23 zápasech. Jak se to stalo?
(úsměv) To je fakt hodně, naskákalo mi to i kvůli suspendacím. Problém s rozhodčími mám asi celou kariéru, ale tam to byl extrém. Pískali úplné nesmysly. Fauly, které by se jinde pískaly, nebrali, naopak vylučovali za blbosti. Moje hra na britskou ligu úplně neseděla. Sám jsem z toho byl otrávený, i když jinak to v Sheffieldu špatné nebylo.
A v ročníku 2017/18 jste vybojoval titul ve španělské lize. To je ještě větší exotika než Francie nebo Velká Británie.
Byla to úplná exotika. Po konci v Michalovcích na Slovensku jsem řešil, co dál. A jeden spoluhráč šel právě do Španělska. Mě cestování a poznávání nových míst baví, tak jsem to vzal. Španělská liga nebyla nic extra, ale věděl jsem, že tým CHH Txuri Urdin jsou mistři, navíc hrají Kontinentální pohár. Do života to byl skvělý rok, klub sídlí v San Sebastiánu u moře, moc se mi tam líbilo.
Volný čas jste trávil na pláži?
Často ano. To mi opravdu vyhovovalo, ještě v listopadu nebo v prosinci jsme se koupali. Bydleli jsme přímo vedle fotbalového komplexu, kousek od hotelu byla pláž, fitness centrum, restaurace. Život tam byl hezký. Nikam se nespěchá, lidi si užívají různé obědové a další pauzy. Je to jiné než v Česku.
Z útočníka se tam z vás stal obránce. Jak k tomu došlo?
Sháněli obránce, tak mě tam dali. Ale já stejně hodně lítal i do útoku. Se zmíněným slovenským spoluhráčem Vláďou Lantošem jsme byli na ledě skoro pořád. Občas jsem toho měl plné zuby, i tréninků mimo zápasy jsme jako cizinci měli dost. Chodili jsme také trénovat děti. Takže byť to bylo Španělsko, na ledě jsme byli opravdu často.
Jakou úroveň tedy měla španělská liga?
Bylo tam několik kvalitních hráčů, my jsme měli v týmu španělské reprezentanty. Když jsme jeli někam na zápas, bylo to rozdílné. Někde byla úroveň hrozná, kdežto zápasy s Jacou nebo Barcelonou byly vyrovnané. Tyhle týmy bych přirovnal asi ke spodku české druhé ligy.
Byl jste se podívat i na fotbale?
Ano, někdy jsme dostali lístky na Real Sociedad, který v San Sebastiánu hraje. V Barceloně jsme hráli hokej hned naproti Camp Nou. Je tam také basketbalová hala, všechna sportovní družstva spadají pod FC Barcelona. Přijeli jsme tam ráno, prošli jsme si město a právě i fotbalový stadion. Hráli jsme potom večer. A musím říct, že ani návštěvy na hokeji nebyly špatné. Na některé zápasy přišlo dva tisíce lidí, a vždy to bylo aspoň pár stovek.
S týmem Txuri Urdin jste vyhrál titul a vrátil jste se do Česka, do Vrchlabí. Rok ve španělské exotice stačil?
Ano, řekl jsem si, že to znovu zkusím doma. Ve Vrchlabí jsme postoupili do první ligy, zahrál jsem si s Jardou Bednářem, Petrem Sýkorou. S tak silným mužstvem to byla jízda, bavili jsme se hokejem.
Po čtyřech letech ve Vrchlabí jste tedy přestoupil do Slavie. Slibujete si vyšší klubové ambice?
Rozhodně chceme hrát nahoře a postoupit minimálně do semifinále první ligy, finále by bylo úplně super. Tým na Slavii vypadá kvalitně, myslím, že na to máme. Těším se, co sezona přinese.
