Ässät Pori, klub zvyklý hrát spíše ve spodní polovině finské ligy, se s Bednářem vyhřívá na prvním místě tabulky. Třiadvacetiletý Čech přetavil svých devět startů v sedm výher, chytá s úspěšností 92,5 procenta.
"Všechno okolo hokeje jde dobře. A co předvádí naši fanoušci, to je něco neskutečného," vypráví trojnásobný účastník mládežnických mistrovství světa nadšeně v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Podrobně rozebere také to, co ho v Americe v boji o NHL zabrzdilo.
Když Bednářovi na podzim před třemi lety otekla pravá ruka, netušil, že mu doktoři později odeberou žebro a ztratí prakticky celou sezonu. Dodnes cítí obrovskou vděčnost za to, jak náročné období zvládl.
Před třemi lety vám objevili krevní sraženiny na pravé ruce a plicích. To přišlo zničehonic?
Ano. Na začátku té sezony jsem byl na nováčkovském kempu v Detroitu, pak na hlavním kempu a po návratu do kanadské juniorky jsem odchytal několik zápasů. Zničehonic, ze dne na den mi natekla pravá ruka, tak jsem jel do nemocnice. Detroit mi pak hrozně pomohl. Zařídil nejlepšího doktora, kterého jsem mohl mít, a následně jsem tam trávil i dobu rekonvalescence.
Jak vážný ten problém se sraženinami byl? Vystrašilo vás to?
Určitě, bylo to vážné. A hlavně obrovský šok, nevěděl jsem, o co se jedná. Anglicky jsem uměl, ale tu doktorskou odbornou angličtinu úplně ne. Rodina, u které jsem v kanadské juniorce bydlel a které patří obrovský dík, řekla Detroitu, že to není sranda a že by byli rádi, kdybych odjel do USA a dostalo se mi maximální péče. Já jsem všem říkal, že odjedu na týden nebo dva a zase se vrátím. Že to bude v pohodě. Jenže v nemocnici v USA mi hned bylo řečeno, že musím na operaci a půl roku budu mimo.
Co dál?
Po všech možných vyšetřeních jsem dostal prášky na ředění krve, ale nezabíraly. Prvních pět dní jsem byl na kapačkách, léky jsem dostával po hrozně velkých dávkách. Při první menší operaci mi vytáhli sraženiny z ruky, při druhé mi vyndali první žebro pod klíční kostí. Bylo potřeba udělat větší prostor pro žílu, aby tam krev proudila, jak má. Doktor mě ujistil, že existuje veliká pravděpodobnost, že se k hokeji vrátím.
Přesto vám rekonvalescence dala zabrat fyzicky i psychicky, že?
Musel jsem to přijmout, nehledal jsem výmluvy, proč se mi tohle děje. Nastavil jsem si hlavu tak, že musím udělat vše pro to, abych se vrátil silnější. Operaci jsem měl v listopadu, na Vánoce jsem naštěstí mohl za rodinou do Česka, což mi hrozně pomohlo. Ale první tři měsíce jsem kvůli práškům na ředění krve nemohl dělat víceméně nic. I když se třeba jen říznete do prstu, je strašně těžké krvácení zastavit. Tím, že mi vyndali žebro, nemohl jsem pořádně ani do posilovny. Až postupně, začít tělo rozhýbávat, přidat bruslení. Po vysazení prášků pomalu začít se střelami. Bylo to dlouhé, ale bylo to potřeba.
Jak velký zásah pro hokejového brankáře vůbec je, když mu odoperují žebro?
Po té době už to ani moc nevnímám. Ale v prvním měsíci jsem to opravdu pociťoval. Vyndali mi to na pravé straně, na ní jsem vůbec nemohl ležet. Pořád mě to bolelo. Postupně si ale tělo zvykne. Naštěstí doktor, který operaci dělal, je v Americe obrovská kapacita a proběhlo to dobře. Vzhledem k tomu, jak mi hromada lidí z Detroitu pomohla, cítil jsem, že by nebylo fér pak odejít. Zůstal jsem a bojoval o smlouvu tam.
Šanci v NHL jste ale nedostal a i z AHL jste se přesunul až na druhou farmu do Toleda v East Coast Hockey League (ECHL). Vidina posunu odtud o dvě patra nahoru už je docela nereálná, že?
Přišlo mi, že jsem dva roky pořád na stejném místě, ve stejném bodě. Šance v Detroitu bohužel nepřicházela, ale nebyl jsem nijak ublížený. Naopak jsem byl rád za šanci chytat i po těch zdravotních problémech zase profesionální hokej v Americe. Celkově pro mě bylo pět sezon v zámoří neskutečnou životní školou. Vedle hokeje se člověk naučí jazyk, naučí se, jak v tom světě chodit. Dostanete do sebe mentalitu, kterou tam taky mají trochu jinou. Ale letos jsem udělal rozhodnutí vrátit se do Evropy, čehož teď rozhodně nelituju.
Ve finském Pori se vám začátek sezony povedl. Jak to berete?
Nemám si na co stěžovat a jsem hlavně rád, že se daří týmu. To, že chytám dost zápasů, je jedině bonus. Kdyby nám v týmu před sezonou někdo řekl, že v polovině října budeme první, nečekali bychom to.
Právě, že v Pori na tohle z posledních let nejsou zvyklí. Jaká je atmosféra okolo klubu?
Skvělá. Když se vyhrává, samozřejmě je to pak lepší, ale já si třeba hrozně vážím i toho, že i když většinu kabiny tvoří Finové, tak se poměrně hodně mluví anglicky. Aby všichni rozuměli a nikdo nezůstával mimo. Je mi jasné, že by bylo jednoduché bavit se finsky a nechat ostatní kluky, ať si to zařídí, jak chtějí. Ne, všichni jsou hrozně ohleduplní. A co předvádí fanoušci, to je něco neskutečného.
Překvapili vás?
Jdou ohromně za námi. Na domácí zápasy je stadion vždy skoro plný. A když jsme v sobotu hráli v Tampere, asi hodinu a půl od Pori, přijelo v 16 autobusech tisíc našich fanoušků. To jsem snad v životě neviděl. Je to hrozně příjemné, podpora celého města nás žene dopředu.
Jaká je pro vás finská liga po letech v zámoří hokejově?
Nechci říct, že bych se toho bál, ale měl jsem respekt. V Evropě je to přeci jen jiné, pro brankáře znamená větší hřiště jiné úhly. Nicméně spolupráce, jakou jsme navázali s trenérem brankářů Jaakkem Rosendahlem, funguje velice dobře. Už v srpnu jsme si řekli různé detaily, co upravit v mojí hře. I on je jeden z důvodů, proč je vstup do sezony tak dobrý.
Je zajímavé, jak často finské kluby v posledních letech na české brankáře sází. Vnímáte, že tam mají Češi výborné jméno?
Jasně, v tomto ohledu musím zmínit hlavně Lukáše Dostála, který byl před pár lety v Ilvesu Tampere. Odtamtud šel do Ameriky. To je ukázka, že finská liga je kvalitní pro rozvoj gólmanů. I proto jsem se nakonec rozhodl jít sem.
Čeští brankáři ve Finsku
Vedle Bednáře zasáhli v této sezoně finské ligy do hry také další čeští brankáři Dominik Pavlát (Ilves Tampere), Patrik Bartošák (Pelicans Lahti) a Miroslav Svoboda (Sport Vaasan).
V Lahti čeká na možný debut teprve 17letý František Poletín.
V předchozích sezonách chytali ve Finsku také Jakub Málek, Nick Malík, Jan Lukáš, Marek Langhamer, Matěj Machovský, Libor Kašík, Dominik Hrachovina nebo Lukáš Dostál, před pěti lety vyhlášen jako nejlepší brankář soutěže.
Nabídky z české extraligy jste neřešil?
Trošku ano, ale upřímně jsem se spíš zaměřil na to Finsko. Viděl jsem tady právě i ten rozvoj konkrétně českých mladých gólmanů, což se mi strašně líbilo. Ässät Pori se mi navíc ozval jako první klub, měl jsem z toho dobrý pocit. Měli o mě největší zájem.
V létě jste zároveň říkal, že návrat do Evropy rozhodně neznamená, že byste sen o NHL vzdával.
Ať budu kdekoliv, na tomhle snu se nic nezmění. Pořád chci hrát NHL. Jen jak jsem říkal, už jsem v Americe necítil, že se posouvám nahoru. Finsko se mi zdálo jako skvělá volba.
Závěrem ještě na skok zpátky do Ameriky. East Coast Hockey League, kterou jste v Toledu chytal, dříve neměla v Česku nejlepší pověst, mluvilo se o ní jako o "hrobu hokeje". Jak vypadá teď?
Já jsem měl štěstí v tom, že Toledo patří podle mě mezi top tři organizace v lize. Vše fungovalo naprosto profesionálně, velké rozdíly oproti AHL jsem necítil. Ano, hokej v AHL je rychlejší, přesnější, ale ECHL jde hrozně dopředu a s označením "hrob hokeje" se neztotožňuju. Je tam spoustu mladých kluků s potenciálem, spoustu výborných hráčů.
Váš brankářský kolega Lukáš Pařík se tam před lety popral a tvrdil, že se v této soutěži hraje pořádně od podlahy. Platí to ještě?
Bitek je tam asi více než v AHL a NHL, ale to není nic zvláštního. Platí, že tam ještě pořád najdete hráče, kteří jsou vyloženě bitkaři a hrají tenhle hokej. V těch vyšších patrech už pomalu vymizeli. Ale že se to rve o trošku více, to na kvalitě hokeje neubírá. Někdy je horší kvůli tomu, že se třeba hrají tři zápasy ve třech dnech. Nicméně je logické, že ten třetí zápas už tělo nemůže zvládnout na sto procent.
Byl jste kousek od toho, abyste s Toledem ligu vyhrál. V červnu jste padli až ve finále play off proti Trois-Rivieres Lions. Jak se za tím s odstupem ohlížíte?
Celé to play off patří mezi moje největší hokejové zážitky. Fanoušci nás neskutečně hnali, bylo tam nespočet zápasů, kdy jsem myslel, že odletí střecha. To byl strašný kravál. Cestu do finále beru jako zkušenost do budoucna. Už vím, co obnáší jít v play off takhle daleko, jak na to tělo reaguje. Jen je škoda, že jsme to nedotáhli do vítězného konce.
