Jaký je ten příběh jednoho zápasu za Buffalo v říjnu 1999?
Bylo to rychlé, jeli jsme na trip do Detroitu, prohráli jsme 0:2. Dal jsem gól, který kvůli postavení hráče v brankovišti neplatil, a tím to vlastně celé skončilo. Buffalo pak získalo Mira Šatana, mělo plnou soupisku a já už jsem jen marně čekal.
S čím jste tehdy v 26 letech do Ameriky odcházel?
Měl jsem dvoucestnou smlouvu, v létě jsem dobře potrénoval a v září se vydal na kemp do zámoří. Bydlel jsem u Ríši Šmehlíka, dodnes jsem mu i jeho manželce Martině za to moc vděčný. Ale když se po zápase v Detroitu několik týdnů nic nedělo a byl jsem mimo tým, vybral jsem si cestu zpět do Evropy.
Jak jste to kousal?
Nemyslím si, že jsem zahrál špatně. Ale bylo to těžké, v týmu byla obrovská konkurence. Buffalo hrálo v sezoně předtím finále Stanley Cupu a znovu věřilo osvědčené sestavě. V prosinci sice chtěli, abych se vrátil, ale vítkovický manažer František Černík už mě nepustil. Buffalo totiž porušilo smlouvu a nějak pozapomnělo platit.
V extralize jste byl deset let symbolem Vítkovic. Jak vzpomínáte na dvě extraligová finále z let 1997 a 2002?
Byly to krásné roky. První finále proti Vsetínu bylo nečekané, ale pak už to nešlo. Vsetín byl neskutečná mašina, bojovali jsme, nicméně nedostali jsme moc možností. Proti Spartě jsem věřil, že můžeme vyhrát, měli jsme však dost zraněných a nemocných hráčů. Mladý Čermus (Leoš Čermák) hrál tehdy pod injekcemi.
Z Vítkovic se vám nikdy příliš nechtělo, zahraniční štace v Rusku, Švédsku, Finsku a Německu přišly až po třicítce.
Vítkovice mě dostaly do velkého hokeje a přirostly mi k srdci. Byl jsem tam spokojený, měl jsem to kousek domů do Opavy. Rozuměl jsem si s panem Černíkem i s trenéry. Neměl jsem důvod nikam odcházet.
Úroveň extraligy vám vyhovovala? Netáhlo vás to ven?
Extraliga byla v té době nadstandardní soutěž, měla obrovský zvuk po celé Evropě. Byli jsme žádaní, ale mně nikdo nenabídl takové podmínky, abych ven odešel. A přiznám, že jsem ani neměl tak velkou chuť to zkusit.
Je současný tým Vítkovic porovnatelný s těmi stříbrnými z vaší doby?
Zatím bych to nesrovnával. Ano, můžeme predikovat, že tým vypadá dobře, ale v závěru na to třeba nedosáhne. Je to ošidné, na druhou stranu Vítkovice mají vyvážený mančaft, od brankáře až po střelce. Miloš Holaň ordinuje urputnou defenzivu. Šanci dojít daleko určitě mají.
Mohli by ze závětří za hlavními favority zaútočit na titul?
Musí zůstat zdraví. Nesmí jim vypadnout nikdo z těch hlavních opor. Nemají co do kvality tak široký kádr, nahradit třeba Petera Muellera by nešlo. V semifinále, případně finále se pak projeví, kdo bude v jaké pohodě a kondici.
Pojďme ještě k vaší kariéře. Nejčastěji si vás lidé spojují s gólem ve finále mistrovství světa 2001. Hlášku "vítej zlatý hattricku" jste od té doby musel slyšet tisíckrát…
Sem tam se to říká, to je pravda… (úsměv)
Byl zlatý turnaj v Německu vaším životním?
Vyšel mi bodově i herně, byl to můj reprezentační vrchol. Lidé se k tomu dodnes vrací, samozřejmě vás to zahřeje. Logicky vzpomínám hodně i na olympiádu v Naganu.
V rozhovoru při uvedení do Síně slávy českého hokeje jste říkal, že jste byl hokejový blázen. Jako malý jste místo dovolené s rodiči v Jugoslávii zůstal doma a trénoval. Takový jste byl vždy?
S tím se člověk asi narodí, má k tomu predispozice. Hokej mě bavil, neměl jsem důvod jezdit s rodiči na dovolenou. Chtěl jsem hrát, chtěl jsem trénovat, bavilo mě to.
Nemusel jste se nutit.
Přesně tak. Nebral jsem to ani jako trénink, byla to láska k hokeji. Neměl jsem rád letní přípravu, běhy na 400 nebo 600 metrů, běhy do kopce. To mi nevonělo. Ale bral jsem to jako povinnost, abych se někam posunul. Nehledal jsem za tím nějakou reprezentaci a podobně, prostě jsem trénoval a bavilo mě to.
Hokej byl odmalička vaší jedničkou?
Do sedmi let jsem hrál i fotbal, ale pak jsem se rozhodl pro hokej. Strejda trénoval, bratranec hokej hrál, ségra dělala krasobruslení. K ledu jsme měli doma o něco blíže.
Jak slavíte padesátku?
Zatím jen v úzkém rodinném kruhu, ale i to spíš někdy později. Dnes už si zase užiju hokej, budu spolukomentovat zápas Vítkovic s Kometou.
