Ivan Mráz spojil svoji aktivní kariéru zejména s pražskou Spartou, kam přišel v roce 1963 z rezervy bratislavského Slovanu jako nepříliš známý fotbalista. Hned se však stal pevným článkem základní sestavy tehdy výborného letenského týmu.
Na Letné se podepsal na dvou mistrovských titulech, dvojím postupu do čtvrtfinále Poháru mistrů, oblékl dres národního a v roce 1964 i olympijského mužstva, kterému pomohl ke stříbrné medaili. Po pěti sparťanských letech byl tři roky stálicí holandského Maastrichtu. Řadu let potom pracoval jako zpravodaj ČTK v Římě a od roku 1989 se zabydlel postupně jako trenér, manažer a sportovní ředitel fotbalové akademie ve středoamerické Kostarice.
Jako fotbalista měl hned několik předností. Byl fyzicky zdatný, pohotový a výborný střelec. Rychle nabíhal do šestnáctky a hlavou nebo nohou posílal na branky soupeřů prudké míče.
Nádherná léta na Letné
Spartě pomohl k prvenství v domácím i Středoevropském poháru a v letech 1965 i 1967 k ligovým primátům. V Poháru mistrů se důležitými góly zasloužil o postup přes Lausanne Sports, Skeid Oslo a především brankou dvě minuty před koncem přes Anderlecht Brusel. V roce 1966 Sparta na zájezdu do Ameriky zvítězila nad slavným River Plate Mrázovým gólem 1:0 a druhý den argentinský list Clarin mj. uvedl, že někteří sparťanští hráči se jim moc líbili, ale Mráz je uchvátil.
"Ve Spartě jsem prožil nádherných pět let, které mi zůstaly v srdci. Kdybych nenašel cestu na Letnou, tak bych se nikdy ve své kariéře nedočkal takových výšin, kterých jsem dosáhl. Například v roce 1965 na turnaji ve Francii nabízel Paris St. Germain Spartě za moji maličkost 100 osobních automobilů značky Renault," sepsal později do svých memoárů Mráz.
Na Letné tehdy hrálo velmi silné mužstvo, poskládané kolem "sparťana století" Andreje Kvašňáka. "Uměl to jak s míčem a se spoluhráči, tak i s rozhodčími. Když se mu něco nelíbilo, tak jim strčil ten svůj dlouhý nos do ucha a něco jim říkal tou svojí východní slovenštinou, které sudí nerozuměli a raději mu vyhověli. Velice důležité pak bylo, že celou dobu mého pobytu na Letné byl trenérem Václav Ježek. Díky své pracovitosti a obdivuhodnými teoretickými znalostmi se stal strůjcem nové Sparty," vzpomínal Mráz.
Rodák ze slovenské Levoči strávil ve Spartě pět let, během kterých nasázel 46 branek. Hned pět z nich vsítil v jediném zápase do sítě Trenčína. "V roce 1967 jsme v posledním ligovém kole porazili Trenčín 5:0, stali se mistry ligy a já během půlhodiny ve druhé půli vstřelil všechny góly. Známý rozhlasový reportér Karel Malina tehdy řekl: Trenčín měl štěstí, že Mráz měl jen pět brankových příležitostí," zapsal si do pamětí sparťanský střelec.
Stříbro z olympiády
Dres národního mužstva oblékl Mráz brzy po příchodu Sparty a hned proti výbornému mužstvu NSR v Ludwighafenu. A o nečekané vítězství 4:3 se dvěma góly zasloužil tento nováček. O pár měsíců později se proto Rudolfu Vytlačilovi vešel do nominace olympijského mužstva, které se v Tokiu probojovalo až do finále, na čemž měl Mráz nemalý podíl, protože se s pěti brankami stal nejlepším střelcem čs. mužstva.
"Po třech hladkých vítězstvích nás tehdy v semifinále čekal velice kvalitní celek NDR. Téměř celou druhou půli byl stav 1:1 a utkání mířilo do prodloužení. Na mě se však usmálo štěstí a těsně před koncem se mi podařilo vstřelit vítězný gól. Škoda, že ve finále se štěstí usmálo naopak na Maďary, kteří nás porazili 2:1. I stříbro však bylo cenné," vzpomíná jubilant.
Tři roky v Maastrichtu
Koncem roku 1968 se Mráz se Spartou rozloučil a přijal nabídku Maastrichtu, solidního prvoligového holandského celku. A byly to tři roky, na které vždy velice rád vzpomínal.
"Naučil jsem se tam nespěchat, vážit si každé minuty, užívat si života. Měli jsme tam s manželkou a synem Viktorem skvělé sousedy a během pobytu získali i další přátele, s nimiž jsme se ještě potom dlouho setkávali. Pokud jde o fotbal, tak holandská liga byla kvalitní. Přímo úžasná byla pracovitost každého jednotlivce i celého týmu, až na hranici možností. Celkem jedenáctkrát jsem se vešel do nejlepší sestavy určitého týdne a jako nejlepší střelec kola jsem získal čtyři skutečně zlaté maličké kopačky. Klub měl sice zájem na prodloužení mé tříleté smlouvy, ale z české strany nastaly různé komplikace, a tak jsem se vrátil domů," vysvětluje Mráz.
Po návratu do Prahy
Na jaře 1972 ještě několikrát oblékl sparťanský dres, ale moc se mu nedařilo a svoji profesionální hráčskou kariéru uzavřel. V sezoně 1974/1975 se však do Sparty vrátil jako trenér, ale posledních pět kol, po nichž Sparta sestoupila do druhé ligy, ji už vedl Zdeněk Roček.
"Myslel jsem si, že pomohu svými zkušenostmi z Holandska, což byla pro mě zřejmě mladická nerozvážnost. V tehdejším kolektivu byly dvě party, z nichž ti starší vyžadovali určitá privilegia. Když se však ve fotbale netáhne za jeden provaz, tak není naděje na úspěch. Určitá snaha z vedení klubu a u mladých hráčů sice byla, ale na záchranu prvoligové legitimace nestačila. Navíc v té době měla v celém českém fotbale navrch filozofie za málo peněz hodně muziky. Smutné vzpomínky na toto období mě neopustily a často jsem se sám sebe ptal, kolik viny jsem na tomto kolapsu měl já," přiznává.
V Kostarice měl svoji Spartu
Po skončení fotbalové kariéry se živil jako zpravodaj agentury ČTK v Římě, kde současně pracoval jako skaut pro Fiorentinu. V roce 1978 se setkal s bývalým velvyslancem v Kostarice, který mu nabídl místo trenéra. Zůstal tam tři roky a v roce 1989 se tam natrvalo vrátil.
"V Alajuele jsem se stal sportovním ředitelem a během deseti let jsme slavili několik titulů. Udělal jsem si tam svoji Spartu. V roce 2000 se mi pak podařilo vytvořit fotbalovou školu, která měla název AC Milán. Italové si k nám jezdili vybírat talentované chlapce. Postupně jsme v této škole měli více než tři stovky žáků a dorostenců, o které se staralo 15 trenérů. Nutilo mě to pořád něco dělat a navíc jsem si zlepšil důchod. Musel jsem si jen dávat pozor, abych na ně nekřičel, protože při hlasitějším projevu se to většině rodičů nelíbilo. Těšilo mě, že z naší školy našlo cestu až do národního mužstva hned několik mladíků," těší jubilanta.
Začátek ztráty paměti
Začátkem roku 2015 navštívil Ivan Mráz svého českého lékaře, jehož informace ho nepotěšila. "Řekl mi, že asi začíná úřadovat pan Alzheimer, že tato nemoc je připravena k útoku. Prý se zatím jen rozcvičuje, ale nechybí nic, aby vstoupila do prvního poločasu," dodal se smutným úsměvem. Poslední léta už tráví v Praze.
"Pandemie koronaviru ho sice načas vrátila do Kostariky, ale v létě už by zase měl být tady. Pokud jde o zdravotní stav, tak fyzicky je v pořádku, ale krátkodobá paměť už mu chybí. A o fotbal se stále zajímá, vždyť to byl jeho život," dodává Mrázova dcera Kristina Horáčková.
