Praha – Pětadvacetiletého Aarona Fotheringhama adoptovala rodina v Texasu už v dětství s rozštěpem páteře. Nemůže používat spodní polovinu těla, ale nerad slyší, že je k vozíku "upoután". Když mu bylo osm let vzal ho jeho starší nevlastní bratr Brian do skateparku a řekl mu: "Prostě to zkus!" A právě zde se začal psát jeho příběh.
V roce 2010 zvládl dvojité salto vzad a i díky tomu se o něj začal zajímat legendární freestyle motokrosař Travis Pastrana, který ho pozval do své adrenalinové show Nitro Circus. Od té doby si Aaron plní svůj sen. Se svým příběhem přijel do Prahy inspirovat návštěvníky přednášky pořádané na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Za vším stojí organizace DGAFASAP z.s., která byla založena v únoru tohoto roku pod vedením Pavla Mareše. Zkratka znamená Dream, Grow, Aspire, Feel – As Soon As Possible, tedy Snít, růst, toužit, cítit – co nejdříve to bude možné. V rámci projektu DREAM ON! neboli SNI DÁL! se podařilo jejím zakladatelům přivézt Aarona do České republiky jakožto jedinečného hosta jejich nově vzniklé koncepce zlepšování komunikace mezi lidmi.
Aarone, ještě před invalidním vozíkem jste zkusil chůzi o berlích. Kvůli bolestem byl nakonec právě vozík tou přijatelnější formou pohybu?
Ano. Chůze o berlích pro mě byla vždycky tak trochu náročná. Sice mě to bavilo, ale stálo mě to dost sil a bolesti. S rostoucím věkem to bylo bolestivější a bolestivější, takže přesun na vozík byl vlastně nutný.
Samotný přesun na vozík bývá obvykle pro lidi ta těžší část. Vy jste to měl obráceně. Byl přechod z berlí na vozík příjemnější a vhodnější variantou?
Hodně lidí se vozíku snaží vyhnout a pokračují v chůzi o berlích, ale já si řekl: "Kašlu na ně, já sednu na vozejk,” protože když sedím na vozíku, tak můžu jet rychle. Na vozíku dokážu mnohem více věcí.
Co Vás přitahovalo ke sportům typu BMX a skateboarding?
Když jsem vyrůstal, měl jsem strašně moc rád tyto akční sporty. Navíc brácha jezdil na BMX, takže mě to k tomu táhlo o to víc. Vždycky jsem chtěl být profesionálním sportovcem, ale neuměl jsem si představit, jak by se to mohlo stát. A pak jsem na vozíku přijel poprvé do skateparku a tam to všechno začalo.
Jakým dalším sportům jste se věnoval?
Jeden rok jsem hrál basketbal na vozíku. Ale když jsem pak poznal atmosféru skateparků, měl jsem jasno. Basket byl zábavný, ale skateparky v sobě skrývaly více adrenalinu a staly se mojí vášní.
Přeci jen, ty tvrdé dopady, na to zřejmě máte speciálně upravovaný vozík. Podílel jste se na jeho vývoji?
Spolupracuji s jednou věší firmou. Odtud je i vozík, na kterém sedím. Za ta léta vývoje se nám podařilo navrhnout konstrukci, která vydrží ty extra silné nárazy, ke kterým při skocích dochází. Teď už je to tak, že tento vozík si může koupit kdokoliv. Vyrábí se sériově. Takže tento sport se díky tomu může rozvíjet, protože stále více lidí se může připojit a užít si tu jedinečnou atmosféru, kterou skateparky nabízí.
Jak se udržujete ve formě?
Strašně rád cvičím v posilovně. Když jsem doma, chodím do fitka v podstatě každý den. Taky se snažím správně jíst. To platí doma, tady na tomhle výletě je to náročnější. Byl jsem teď v Německu, a to bylo fakt těžké jíst správně. Ale jinak jsem hodně aktivní a snažím se jíst, co nejzdravěji to jde.
Jak dlouho trvá nácvik jednotlivých triků?
To vše záleží na tom, o jaký trik se jedná. V některých případech to nejdříve zkoušíte nanečisto. Místo na tvrdou zem dopadáte do molitanu. To je skvělý způsob, jak můžete pracovat například s rotací těla, protože vám nehrozí tvrdý a bolestivý dopad. Ale někdy do toho prostě musíte jít a zkusit to na klasické rampě. Občas se to povede po pár pokusech, ale také jsou případy, kdy vám trvá třeba rok, než ten trik dokonale zvládáte. Může to být místy trochu demotivující, ale vy prostě musíte makat dál.
Jak jste se dostal do prostředí světoznámé show Nitro Circus Travise Pastrany?
Jednoho dne mi poslali e-mail! A v něm mě pozvali na jejich šňůru, kde jsem měl možnost vyzkoušet si jejich velkou rampu. Vyzkoušel jsem to poprvé a přežil jsem. Nakonec jsem díky tomu dostal pozvánku, abych s nimi jezdil po světě a byl součástí celé show.
Jak se vám spolupracovalo s ostatními jezdci?
Vždycky mi přišlo, že mezi "skejťáky" a bikery je jistá soudržnost. Když jsem přijel do skateparku, byli ke mně velmi vstřícní a podporovali mě v tom, co jsem dělal. Takže být součástí Nitro Circusu a spolupracovat s lidmi, ke kterým jsem vzhlížel jako kluk, to je ten největší splněný sen.
Cítíte díky tomu větší zodpovědnost?
Mám opravdu úžasnou příležitost, že můžu dělat něco, co miluju, a tím inspirovat ostatní. Aby v tom vozíku viděli tu zábavnou část. Velmi často lidé berou invalidní vozík jako lékařský nástroj, který jejich život zpomalí nebo úplně zastaví. Ale když jim mohu ukázat, že je to ve skutečnosti zábava, když malý kluk bere svůj vozík jako skateboard, a díky tomu dělá něco, co ho baví, tak to je pro mě ta největší satisfakce.
Jak jste se cítil, když jste měl tu čest být součástí zahajovacího ceremoniálu letošních paralympijských her v Riu?
Bylo neuvěřitelné být součástí toho ceremoniálu, opravdu fantastická zkušenost. Ani mě nenapadlo mít tak velký sen. Být tam a zastupovat všechny ty úžasné sportovce. Celý zážitek byl prostě neskutečný, ale především zábavný.
Skateboarding by mohl být součástí následujících olympijských her v roce 2020. Jak by se vám líbila tato příležitost?
Je skvělé, že skateboarding by mohl být na olympiádě. Byl bych nadšený, kdyby se ještě více rozšířil a provozovalo ho ještě více lidí. Snad to tak bude. Ovšem nyní je mou největší touhou, aby freestyle motokros na invalidním vozíku byl dalším možným sportem pro některou z následujících paralympiád. To by bylo famózní.
