A tak prožívá pomyslné pětadvacáté výročí od svého velkého úspěchu tam, kde ho dosáhl. V malebném jihotyrolském údolí, těsně před startem dalšího mistrovství světa.
Už velmi dlouho ale nehájí barvy českého biatlonu. S ním se ostatně kdysi nerozloučil úplně v dobrém. "Vždycky jsem říkal přesně to, co si myslím. A ne každému se to líbilo," vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Garabík kroutí již třináctou sezonu ve službách Američanů, kterým poskytuje své bezbřehé zkušenosti při přípravě lyží.
Vrací vám ještě Anterselva vzpomínky na stříbrný úspěch, který jste zde zaznamenal společně s Romanem Dostálem, Jiřím Holubcem a Ivanem Masaříkem?
Abych pravdu řekl, ani moc ne. Přece jen už je to pětadvacet let a to je pořádná doba. Navíc sem jezdím každý rok, takže už to místo nemám spojené s dobou, kdy jsem závodil.
Takže žádné výjimečné pocity?
Kvůli minulosti ne, ale jinak to tu mám moc rád, je to moje nejoblíbenější biatlonová destinace. Ne kvůli nadmořské výšce, spíš kvůli samotné trati. Je vozivá, dá se na ní lyžovat. A já se vozit potřebuju, abych mohl co nejlépe testovat lyže.
Uspěli jste tehdy v závodě hlídek, lepší byli jen Norové. Tahle disciplína už neexistuje, můžete ji popsat?
Všichni čtyři členové z týmu jeli pospolu, dva vždycky stříleli a dva na ně čekali v depu. Za každou netrefenou ránu se jelo trestné kolo. To ale museli jet všichni. Zrušili to, protože to bylo dlouhé, jelo se dvacet kilometrů. A asi to nebylo atraktivní pro diváky.
Možná, že podobný osud potká časem také vytrvalostní závody jednotlivců. Ty už se teď jedou jen třikrát za sezonu…
Je to tak, ale ty snad nezruší. Pořád je spousta lidí považuje za určitou královskou disciplínu biatlonu. Ale samozřejmě, že je to také o politice a lobbingu. Někdy mi přijde, že jsou závodníci jen loutky. Rozhodují jiní a někdy to nedává žádný smysl.
Co máte přesně na mysli?
Třeba program. Letos je po mistrovství světa zastávka v Novém Městě na Moravě a po ní se jede 2300 kilometrů nahoru do Kontiolahti. V neděli se končí v Novém Městě a ve čtvrtek už se jede závod ve Finsku. Pro závodníky to ještě jde, ale pro nás servismany je to šílené. Někdy mi přijde, že u toho někdo nepřemýšlí.
Téma, které v souvislosti se servisem momentálně rezonuje, je jasné. Lyžařská federace od příští sezony zakáže používání fluoru při přípravě lyží. Jaký na to máte názor?
Je to celé zvláštní. Zakázali vyrábět fluor, ale zásoby, kterých jsou desítky nebo i stovky kilogramů, se prý budou moci dojet. Nikdo neví, jak ty hodnoty budou měřit, protože tím máme napuštěné kartáče i hadry. Je to ve všem a oni tohle vůbec nemají dořešené.
Ten důvod je samozřejmě ekologický. Je to podle vás skutečně taková zátěž pro životní prostředí, v porovnání s jinými aspekty profesionálního sportu, potažmo biatlonu?
V tom mi to právě přijde ujeté. Ohánějí se ekologií, přitom třeba se spotřebou vody při zasněžování to nelze srovnávat. To samé energie. Opravdu zvláštní.
Pojďme se vrátit k vašemu rozchodu s českým biatlonem. Jak s jeho představiteli momentálně vycházíte?
Musím říct, že už se po těch letech otupily hrany. Takže už je to lepší, je to minulost.
Co se tehdy stalo?
Předně musím říct, že já jsem prostě taková "držka". Co na srdci, to na jazyku. Hned jsem řekl, co si myslím, a ne každému se to líbilo. Když si vzpomenu, vadilo mi třeba to, že když závodníci zajížděli skvělé výsledky, byla to vždycky zásluha trenérů. A když se nedařilo, mohli za to závodníci. Pak mi vadilo, jak začali trenéři vodit svěřence za ručičky. Organizovali jim život do detailu, večer se snad nesmělo ani do kina. Přišlo mi to nenormální a přehnané.
Byl jste na třech olympijských hrách, v Lillehammeru 1994, v Naganu o čtyři roky později a v Salt Lake City v roce 2002. Blízko jste byl i čtvrté účasti, do Turína už jste se ale nepodíval…
Už na první Světový pohár mě v té sezoně nenominovali. Rozjížděl jsem se proti Ondrovi Moravcovi, který tehdy začínal. Třikrát ze čtyř pokusů jsem ho porazil, ale přednost dostal on. Dnes samozřejmě chápu, že to bylo správně. Mladý talent má dostat přednost, je to sázka na budoucnost, sbírají se ty nejcennější zkušenosti. Tehdy mě to ale zasáhlo, končil jsem kariéru jinak, než jsem si vysnil.
Turín jste nakonec strávil jako spolukomentátor v České televizi. Jaké to bylo?
Zajímavé (smích). Seděl jsem v Praze ve studiu, komentátor byl v Turíně. Byla tam asi dvouvteřinová prodleva. Takže mi říkali: Počkej dvě vteřiny a pak mluv. Byl v tom strašný chaos, říkali jsme pak oba stejné věci a druhý už neměl co říct. V rámci možností to ale bylo úspěšné, měl jsem dobré ohlasy.
Přesto vaše kariéra televizního odborníka dlouho netrvala. Proč?
O rok později jsme byli domluvení, že budu komentovat mistrovství světa, které bylo shodou okolností zase v Anterselvě. Týden před začátkem mi ale z televize zavolali a říkají: Promiň, ale jsou tlaky na to, abys to nedělal ty. Nic bližšího mi k tomu neřekli a já se zatvrdil. Už mě ani nezajímalo, kdo ze svazu za tím stojí. Udělal jsem tlustou čáru.
Za nějaký čas pak přišla nabídka od Američanů. A v jejich servisním týmu jste zůstal dodnes. Dokázal jste si tehdy představit takhle dlouhodobou spolupráci?
Vůbec ne, já tehdy ani neuměl anglicky. Ale bylo to nakonec snazší, než jsem si myslel. Dostal jsem nejdřív smlouvu na rok do olympiády ve Vancouveru. Pak na další dva. Byli se mnou spokojení. A pak se smlouva prodlužovala a prodlužuje se dodnes.
Takže musíte být spokojen i vy, je to tak?
Určitě. Podívejte se, já tam mám stejnou pozici, jakou tam má trenér. To u českého týmu mi přijde, že je servis pořád spíš takové páté kolo u vozu. Přitom bez nás to nejde. Ale jsem opravdu spokojený, v týmu je skvělá parta, děláme srandu a všechno funguje.
Kromě servismana jste tedy i bavičem?
Bez legrace by to nešlo. Všichni se zdravíme, hecujeme, šťoucháme do sebe. Claire Eganová nedávno přinesla ze srandy paruku pro trenéra. Řekl jsem jí, že si ji druhý den navléknu na testování lyží. Nevěřila mi, ale udělal jsem to a pěkně jsme se nasmáli. Je hezké vidět, jak potom roztávají i kamenné tváře.
Podíváte se i do Ameriky nebo pracujete výhradně v Evropě?
Mám smlouvu jen od listopadu do března, takže jezdím po štacích Světového poháru. Do Ameriky se nepodívám. Přes léto máme třeba dvakrát nebo třikrát testy lyží, ty nám ale dodají přímo firmy. Nafasujeme lyže a jedeme je zkoušet na ledovec nebo do tunelu.
Jaké jsou cíle amerického výběru v Anterselvě?
Skromnější. Té zlaté euforie, kterou vyvolal Lowell Bailey svým zlatem v Hochfilzenu před třemi lety, se asi nedočkáme. To nejde překonat. Ale Claire a Susan Dunkleeová jsou prý v dobré formě. Uvidíme. Kluci byli čtyři měsíce na vojně a netrénovali, ti na to bohužel nemají.
A co český biatlon. I u něj v poslední době medailové sny dostávají vzdálenější kontury. Vidíte tam šanci?
Tam asi jedině Markéta Davidová, pokud se trefí. Lyžuje rychle, navíc působí velice uvolněně, nepřipouští si na sebe žádné tlaky, což je hodně důležité a biatlonistce to dává výhodu. Má šanci. Jinak jakékoli umístění do desítky bude skvělým úspěchem. Chápu, že jsou fanoušci zvyklí na medaile, takže se jim to špatně vysvětluje. Ale taková je realita.
Petr Garabík (nahoře, druhý zleva) letos v Pokljuce s americkým týmem:
