V únoru na svatého Valentýna si pod majestátními bělostnými štíty Dolomit nechala na krku zhoupnout světovou medaili. Bronzovou sprinterskou pohádkou překvapila svět biatlonu a potvrdila, že s běžkami na nohou, puškou na zádech a pohodou v duši dokáže velké věci.
Teď je ve Švédsku a polyká poslední tréninkové dávky před startem nové sezony. Změnila se. Naučila se jít přes limity.
"Během léta se mi několikrát stalo, že jsem své tělo uměla zcela vyždímat, kdežto roky před tím by hlava pravděpodobně řekla: Díky, už ne, už nemůžu, stačí," prohlásila sedmadvacetiletá biatlonistka v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Stejně jako většina reprezentačního týmu jste od začátku listopadu mimo domov. Domů se vrátíte až 20. prosince, což je celkem bezmála sedm týdnů. Je to nejdelší období, po které jste kdy byla kvůli biatlonu mimo domov?
Ano, vloni jsem odjela domů na Vánoce a celý leden a únor jsem šněrovala Evropou, domů jsem se vrátila až po MS. Letos jsem zvolila tuto variantu, abych omezila cestování i testování. Bohužel, ani cesta ze Švédska do Finska nebude úplně jednoduchá plus nám ve Finsku momentálně hrozí minimálně třídenní karanténa a dva testy. Následné testování by už měla řídit IBU (Mezinárodní biatlonová unie).
Jak nepříjemné je pro vás osobně takové odloučení?
Tak nějak jsem si zvykla, že můj život je sbalený v tašce na kolečkách…
Do Světového poháru jdete poprvé ve specifické koronavirové době. Jaké jsou novinky, s nimiž se v tomto směru musíte vyrovnávat? Jaké jsou ty nejtěžší, nejnepříjemnější změny?
Všechny organizační změny nás teprve čekají, proto jsem sama zvědavá, jak se s tím vyrovnáme. IBU celé léto intenzivně pracovala na novém systému a pravidlech, které budou muset všichni respektovat. Jisté je to, že mimo sportovních aktivit budeme muset nosit všude roušky a testováni budeme každých pět dní. Budou omezené jakékoliv kontakty a cestování, takže z mého pohledu teď půjde čistě o profesionální sport a ty zábavnější momenty intersociální komunikace půjdou stranou.
Čeká vás závodění bez diváků, které jste si vyzkoušeli už v závěru minulé sezony. Jste typem, kterému hlasitá atmosféra pomáhá k lepším výkonům a kterému to bude hodně chybět, nebo to pro vás není až tak podstatné?
Fanoušky mám ráda. Jsem čistě závodní typ, takže potřebuju bouřlivější atmosféru. Na trati ale vnímám především náš servis, protože ten mi hlásí důležité informace a umí dobře povzbudit. Klíčové je, aby se závodilo. S pochmurnější atmosférou se budeme muset naučit žít.
Měli byste se také vyhýbat letištím, jezdit všude auty. Vadí vám to?
Tahle skutečnost je mi vcelku jedno. Myslím si, že je dobře, že čtyři závodní destinace před Vánoci smrskli na dvě a tím omezí cestování. Přece jen i cestování ubírá dost fyzických sil. Spíš mě mrzí, že moje dvě oblíbené destinace - Östersund a Ruhpolding, vyměnili za moje neoblíbené - Kontiolahti a Oberhof.
V rámci reprezentace se teď potkáváte prakticky jen na tréninku, oželet jste museli i společná jídla. Doléhá na vás prostřednictvím těchto detailů pocit zásadní změny, kterou svět jako takový letos prodělal?
Mě samotné se během léta žádná omezení nedotkla. Veškerý trénink jsem zvládla, jako by koronavirus nebyl. Mám ale obavy, jakým způsobem se sezona rozběhne a jestli nastavený systém bude udržitelný po celou zimu. Situace se bude střídavě měnit. Momentálně žijeme v nejistotě, a to do mého stylu života "mít všechno naplánované" moc nesedí. V týmu si myslím, že fungujeme normálně. Tady na severu je to vždycky komplikované se stravováním - kuchař nemá moc prostoru na vaření, natož abychom mohli společně sedět u jídla, takže situaci bychom stejně řešili takhle.
Do sezony jdete poprvé z pozice světové medailistky. Je to jiný pocit? Svazuje to, nebo naopak dodává sebedůvěru?
Snažím se být stále stejná a udržet si pozitivní přístup k tréninkům i závodům. Na závody se těším, ale nervózní a plná očekávání určitě budu. Zatím si nejsem úplně jistá v lyžařské technice, přece jen oproti takovým Švédům mám nalyžováno málo kilometrů, o intenzitách nemluvím vůbec. Takže sebedůvěra se na prvních závodech bude hledat jen stěží.
Jak proběhla příprava z vašeho pohledu, ať už zdravotního nebo výkonnostního?
Během přípravy jsem měla nulový výpadek, takže jsem splnila vše, co bylo naplánované. To je jistě velké pozitivum směrem k sezoně. Výkonnostně bych na tom měla být podobně jako vloni, ale samozřejmě až závody ukážou, co ve mně skutečně je. Během léta se mi několikrát stalo, že jsem své tělo uměla zcela vyždímat a jít přes své limity, kdežto roky před tím by hlava pravděpodobně řekla: Díky, už ne, už nemůžu, stačí.
Loni jste před sezonu zářila na kolečkových lyžích, letos také, získala jste i dva republikové tituly. Navíc vás chválili trenéři za výkonnostní testy v Jablonci nad Nisou. Cítíte životní formu?
Z letní přípravy mám vcelku dobrý pocit, ale na životní formu to nevidím. Dobrým ukazatelem mé formy je, když jsem šťastná a spokojená, což je v současné době nejistot poměrně obtížně proveditelné. Nejsem typ, který se musí do maxima koncentrovat na závody, a proto si nemyslím, že výkonnost dělají pouze odtrénované hodiny a zaběhnuté rekordy v tréninku. Jsem překvapená, jak rychle letní příprava utekla. Poprvé v životě snad můžu říci, že mě ani nezačalo štvát jezdit na kolečkových lyžích, ba naopak, ještě pár týdnů bych v letní přípravě mohla pokračovat. Dokonce ani první lyžování na severu ve mě tenhle pocit nezlomilo.
Ondřej Moravec prozradil, že tolik střelecké přípravy jako před novou sezonou ještě nikdy nezažil. Bylo to tak napříč reprezentací, trénovaly jste i vy střelbu až čtyřikrát denně?
Ne, s klukama jsme se na soustředění potkali dvakrát během léta a měli jsme odlišné tréninkové plány. S Egilem jsme se drželi osvědčených standardů a příliš neexperimentovali. Skrze tréninkový plán si rozumíme, i když s námi není. Cílem je moji střelbu stabilizovat. Pravděpodobně nikdy nebudu střílet samé nuly, ale psychicky hůř snáším, když je má střelba nahoru a dolů. Jsem spíš zastáncem toho, že když mám chuť, přidám si střelecký trénink. A naopak, když mi to nejde a trápím se, není dobré se v tomto pocitu utápět a střelbu raději vynechám.
Spolupráce s norským trenérem Egilem Gjellandem už pokračuje třetím rokem. Jaké dlouhodobé změny k lepšímu na sobě konkrétně pozorujete, vzhledem k odlišnému systému trénování, které zavedl?
Možná to nebude znít úplně profesionálně, ale je to volnost, kterou mám. Jsem ráda, že jsem získala důvěru trenérů a že většinu tréninků jsem schopna zvládnout sama. Nejraději trénuju doma v Krkonoších, ať se jedná o dlouhé horské běhy nebo biatlonový trénink na kolečkových lyžích v areálu v Jilemnici. Když zvládnu nějaký těžký trénink sama, mám z odvedené práce dvakrát takovou radost. Takový přístup ale nemůže být samozřejmostí pro každého, i já se k němu propracovávala několik let. Základem je znát své tělo a rozumět svým pocitům. Se systémem trénování jsem spokojená, mám ráda efektivitu a sledování toho, jak se moje výkony během letní přípravy zlepšují.
V každém předchozím rozhovoru jsme se zasmáli nějakým historkám spojeným zejména s jeho češtinou. Máte něco nového z poslední doby? Šla úroveň jeho češtiny nahoru, nebo je to přece jen příliš náročný jazyk?
Ano, je to tak. Čeština je příliš náročná, a proto komunikujeme zásadně v angličtině, ačkoliv se naše vyjadřování kolikrát degraduje na nějaký mix jazyků. S jistotou vím, že Egil vždycky tuší, o čem se bavíme i v češtině. Někdy nás překvapí a do českého rozhovoru typu "v kolik" nebo "kde" vstoupí a řekne nám to anglicky.
Ve Světovém poháru to zatím od vás bylo nahoru dolů. Cítíte, že přece jen biatlonově zrajete, což by bylo pochopitelné v tom kontextu, že jste od běžeckého lyžování přešla až v roce 2013?
Je rok 2020, už to není o tom, že jsem začala později než jiní. Vždyť i ve startovním poli už patřím k těm starším. Moje střelecké a běžecké výkony jdou většinou ruku v ruce, takže když se mi daří běžecky, víc si věřím i střelecky. Mám za sebou mnoho neúspěchů, a proto bych byla ráda, kdybych se ve své kariéře už nemusela hrabat ze dna a mohla pokračovat na vlně biatlonového nadšení pro tenhle sport.
V minulém ročníku to bylo celkem 27. místo ve Světovém poháru. Jaké cíle máte v nadcházející sezoně? A jakým tématem je pro vás obhajoba bronzu na MS?
Minulá byla sezona snů. Stěží se mi bude navazovat na dvě umístění v nejlepší šestce. O dobré výsledky samozřejmě budu bojovat v každém závodě. Kdyby se mi povedlo být znovu celkově do třicátého místa, byla bych spokojená. Mistrovství světa bude v Pokljuce, a až na jeden dobrý závodní víkend se mi tam většinou nedařilo, takže bych určitě uvítala jinou destinaci pro MS.
"Medaile jednou zapadá prachem. Je to nádherný, mám ji na celý život, ale není to něco, na čem bych mohla celý život stavět. Žiju v realitě, je to jenom sport a v životě přijdou důležitější okamžiky." Vaše slova po bronzu v Anterselvě. Vnímáte to tak, že fanoušci třeba někdy neodpouštějí neúspěch a prožívají to paradoxně mnohem víc, emotivněji, než sami sportovci? Proč to tak je?
Ti úplně nejvíc zapálení fanoušci mají o sportovcích mnohem větší povědomí, než mám já. Vidět běžný den sportovce skrze sociální sítě je dostupné úplně všem, a proto fanoušci určitě kolikrát mají pocit, že se svým oblíbeným sportovcem souzní a jeho výkony prožívají o to emotivněji. Naopak, sportovcům, kterým nefandí, mohou posílat nenávistné zprávy bez jakýchkoliv výčitek, protože se skryjí pod rouškou anonymity. Fanoušci mohou být zklamaní z některých výkonů, ale určitě i oni raději prožívají úspěch a sdílí radost se sportovci.
Ostatně i vy osobně jste si s nenávistnými vzkazy užila své…
Doufám, že medaile v Anterselvě mohla otevřít oči mnoha fanouškům, kteří mi po celou biatlonovu kariéru přáli jen to nejhorší. A i kdyby ne, nevadí mi to. Sportovní úspěch je pomíjivý. Věřím ale, že i přes všechny mé prohry můžu být motivací nebo inspirací pro jiné.
Dřív bylo obecnější představou, že jediným cílem každého sportovního profesionála je pořád vyhrávat. Dnes ale tuhle představu celá řada sportovců boří, jsou otevřenější. Vysvětlují, jak tu práci dělají proto, že je baví samotná cesta, sport jako takový. Nežijí jen z úspěchů. Přestává to být v mnoha případech prvořadé. Souhlasíte s tím a máte to podobně? Jak byste popsala svůj přístup?
Takový přístup mám vesměs celý život. Vždycky jsem sportovala, protože jsme měli dobrou partu. Jak roky plynou, uvědomuji si, že už jsem v kolotoči profesionálního sportu pěkně dlouho a tento zásadní fakt vnímám mnohem intenzivněji. A možná o to víc mě trénování baví. Ne vždy jsou všechny tréninkové dny jen růžové. Kolikrát jsou tréninky úmorné, bolestivé nebo je špatné počasí, ale nejde se sbalit a jít domů. Trénink po tréninku tvoří dlouhou sportovní cestu, ze které je potřeba se radovat. Je pěkné, když sportovec po zbytek život může vzpomínat na svou sportovní kariéru v dobrém a své zážitky vyprávět dál, než aby končil jako ukřivděný, zahořklý a vyčítal si, co udělal špatně nebo co se mu nepovedlo. Kdysi jsem byla odpůrce rozhovorů se sportovci, kteří říkali: Závod jsem si užil. Teď už tomu rozumím víc. Aby člověk mohl být dobrým profesionálním sportovcem a dosahoval úspěchů, musí se u toho umět mimo jiné dobře bavit.
V létě jste získala inženýrský titul na Technické univerzitě v Liberci, teď studujete obor sportovní management. Jak jste na tom se studiem a jak ho ovlivnil koronavirus?
Moje studium jde teď volnějším tempem než předchozí roky. Poprvé v životě se ale paradoxně účastním výuky "fyzicky", protože máme přednášky jednou za čtrnáct dní online. Dříve jsem se do školy nedostala vůbec, takhle na dálku je to pro mě obohacující a přínosné.
Už víte o čem budete psát závěrečnou práci?
I nadále se budu držet v ekonomické rovině a financích sportu, a proto bych se v ní ráda zaměřila na problém bankrotů ve sportu a sportovních zařízeních, a celkovém zlepšení finančního zdraví sportovních organizací.
