Londýn (od našeho zpravodaje) - Může být v jakkoli tíživé situaci, v jakkoli hluboké krizi, když ale přijede Jiří Veselý na Wimbledon, probudí v sobě šelmu.
Na travnatém grandslamu nastoupil devětadvacetiletý ranař z Příbrami podeváté v kariéře a i podeváté postoupil do druhého kola. Tentokrát jeho londýnské kouzlo odnesl favorizovaný a sebevědomím napumpovaný Sebastian Korda, syn české tenisové legendy.
Veselý svěřence trenéra Radka Štěpánka, 25. hráče světa, srazil po setech 7:6, 4:6, 6:2, 6:3.
Pro spoustu lidí to asi překvapení bude, je to ale překvapení pro vás?
Vzhledem k té mé bilanci tady zase takové ne. Měl jsem v hlavě, že bych nerad odjížděl po prvním zápase. Soupeř byl samozřejmě těžký, věděl jsem, že Kordič je skvělý hráč, hrál letos čtvrtfinále Australian Open, na trávě byl v semifinále v Queen's Clubu. Ale také letos dlouho nehrál kvůli zápěstí. Přece jen jsem si říkal, že když budu dobře podávat, může to být dobré. Na Wimbledonu se mi vždycky dařilo. Zápas jsem zvládl herně i mentálně skvěle. Závěr byly obrovské nervy, myslím si, že to bylo vidět, ale v důležitých momentech jsem nekazil a uhrál jsem si to.
Jak těžké bylo neustále držet tu vysokou kvalitu a necuknout?
Nejtěžší bylo paradoxně to, že jsem ho ve třetím a čtvrtém setu brejknul hned na začátku. Člověk musí doservírovat celý set, je to složitější, než když brejkne třeba na 4:2. I kvůli situaci, v jaké teď jsem, jsem věděl, že může přijít slabší chvilka. Mentální nápor je obrovský. Pořád ještě nemám tolik odehraných zápasů, natož výher, abych ty klíčové momenty ustál. Proto jsem strašně rád, že se mi to dnes podařilo. Vydržel jsem a vyběhal to i ve výměnách, když servis nešel. Strašně pozitivní věc.
Kde jinde byste se měl ale nakopnout, než právě tady na Wimbledonu, že?
Určitě. Soupeři se mě tady i trochu bojí, vědí, že jsem tady často porazil výborné hráče. Respekt ze mě určitě jde. Ale jsem po osmiměsíční pauze a i ten návrat se trošku komplikoval skrz další zranění. Potom mě znovu seklo v zádech, hrál jsem na trávě až Mallorcu. Zápasy chybí. O to víc je tohle povzbuzující. I těch 45 bodů za postup mě posune někam výš, abych se třeba dostal na challengery. Každé vítězství se počítá, takovéhle o to víc. Sám sobě jsem dokázal, že to pořád jde.
Je to tady čistě o hracích podmínkách, nebo tady vždy nějakým způsobem psychicky narostete, vzhledem k tomu, co jste tu prožil?
Je to zvláštní, celou kariéru se mi nikdy na trávě moc nedařily ty turnaje před Wimbledonem. Vždy jsem hrál dobře až tady. Tráva je tu trochu jiná, jsem schopný s tím povrchem víc pracovat. Víc si pomáhat servisem, ani nevím proč. Je to asi nějaké speciální kouzlo. Jsem rád, že se to povedlo i podeváté. Teď půjdu zápas od zápasu. Vyspat se, odpočinout a jít hlavou dál.
Už jste naznačil, že z vás mají soupeři na Wimbledonu respekt. Myslíte, že Sebastianu Kordovi, který o sobě mluvil jako o jednom z favoritů turnaje, zatrnulo, když mu vylosovali vás?
Nevím, to je otázka na něj. Já jsem samozřejmě četl to jeho prohlášení. Upřímně to je něco, co já bych neřekl. Cesta turnajem je dlouhá a kanonýrů je tady hodně. Nevím, jak to bral nebo jak byl nastavený.
Co mu mohl na vás radit Radek Štěpánek?
Myslím, že taktika byla jasná. Hrát mi přes forhend. Byl jsem ale překvapený, že to nebylo až zas tak extrémně moc. Bojoval s mým servisem, snažil jsem se to držet. Bylo to o pár míčích, brejknout někoho na trávě není žádná sranda. Rozhodoval třetí set, kde jsem ho dvakrát brejkl, a úvod čtvrtého, kde byl trochu vypnutý.
Jak si ceníte úspěchů na returnu a toho, že to nebylo jen o nějakých šťastných míčích v tie-breacích?
V prvním setu to vypadalo, že bude všechno v tie-breacích. Ani nevím, jak jsem našel recept na to, že jsem jeho podání potom víc vracel. Oba jsme pak začali returnovat líp. Dokázal jsem to udržet ve výměnách, on začal trochu pospíchat a udělal pár nevynucených chyb.
Znáte se s Kordou nějak osobně?
Minimálně. Známe se z turnajů, teď se vídáme na Spartě, což je aspoň pro mě super. Ale že bychom se víc bavili, to úplně ne. On je o hodně mladší, je takový tišší, takže jsme se do hlubší konverzace úplně nedostali.
Na které vaše památné wimbledonské zápasy vzpomínáte nejraději?
To je těžké. Všechny zápasy na velkých kurtech byly zážitek. Se Zverevem, s Thiemem. I loni s Davidovichem Fokinou to byl unikátní zápas, hlavně teda konec (v supertie-breaku pátého setu měl Veselý dva mečboly, Španěl odpálil vztekle míč a jelikož už měl varování, trestný fiftýn znamenal postup Veselého) Památných zápasů bylo víc: s Fogninim na trojce, pětiseťák v osmifinále s Tomášem Berdychem. Na ten vzpomínám asi nejvíc. I když to nevyšlo, ten zápas měl všechno, byl i rozdělený do dvou dnů.
Obligátní otázka. Jak jste na tom zdravotně, všechno konečně v pořádku?
Před turnajem jsme zase hasili požár, chytala mě záda. Asi z postele. Ale už jsem dobrý, doufám, že si teď třeba zase nepřeležím krk.
