Přestože ještě nedávno zápasil s rakovinou, přestože je mu 86 let, a tak kvůli koronaviru patří do takzvané rizikové skupiny, a přestože musel letět z Nigérie přes Londýn a Frankfurt, koncem uplynulého týdne Wole Soyinka dorazil do Prahy. Vystoupil na třech galavečerech Festivalu spisovatelů a setkal se s ministry kultury Lubomírem Zaorálkem i zahraničí Tomášem Petříčkem, oběma z ČSSD.
Nevíme, kdy ani kde se to odehrává. Impérium vyhlásilo výjimečný stav, ale tady, v daleké pohraniční pevnosti, je vše při starém. Sýpka, jatka, mlýn stojí jako dřív. Za hradbami duny. Ptáci rok co rok přilétají nad oslňující hladinu jezera a zase odlétají. Ženy na hlavách nosí košíky prádla. Lidé večer vytahují lucerny, spí ve slamnících.
Kdo se nechtěl smočit, na plovoucí scénu pod Národním divadlem mohl vkročit suchou nohou přes Žofín. Sobotní koncert festivalu Struny podzimu, na němž britský houslista Daniel Hope uvedl přepracované Vivaldiho Čtvero ročních dob, byl však především zážitek, podívaná, a tak leckdo využil lodičky nebo šlapadla a poslouchal přímo z hladiny Vltavy.
Jimi Hendrix tu kytaru nespálil proto, že by byl barbar. V pátek si svět připomíná 50 let od chvíle, kdy jej teprve sedmadvacetiletý hudebník opustil, a opět bude kolovat slavný záznam: na festivalu v kalifornském Monterey roku 1967 sundá kytaru, chvíli na ní v transu klečí, jako by zažíval orgasmus. Pak kytaru políbí, poleje benzinem ze zapalovače, zapálí a hořící nástroj roztříská o zem.
Izraelský kontrabasista Avishai Cohen už hrál v českých klubech, divadlech, koncertních sálech, ale ještě nikdy na střeše a už vůbec ne při západu slunce. Právě atmosférou byly mimořádné dva koncerty, které v pátek vpodvečer a po setmění na střeše pražské Lucerny uspořádaly Struny podzimu.
Je to jeden z největších objevů takzvané world music: mladá Sona Jobarteh za poslední rok debutovala v New Yorku, Paříži nebo kalifornském amfiteátru Hollywood Bowl. Kam přijede, mívá vyprodáno. Natáčí pro BBC nebo CNN, přednáší na hudebních školách jako Berklee. Setkala se s anglickým princem Charlesem nebo německým prezidentem Frankem-Walterem Steinmeierem.
Je to přímo osudové. Spisovatel Jiří Kratochvil se procházel v lese, když mu o nohu zavadila liška lovící zajíce. „Zvedla hlavičku a bleskově mě pozdravila,“ vzpomíná. Rodák z Brna, tedy kraje lišky Bystroušky, ten pohled opětoval románem nazvaným Liška v dámu. Místo setkání překřtil na "liščí stezku" a teď tam chodí pro nápady.
Bývaly doby, kdy o pražské Národní galerii rozhodovali jen muži, a dodnes o ní rozhodují Češi. Teď má instituce, založená pod jiným názvem roku 1796, šéfku, i když jen dočasnou. A další je možná na obzoru: ve výběrovém řízení na ředitele Národní galerie se zatím, před započtením hlasů ze zahraničí, jako druhá umístila sedmačtyřicetiletá Alicja Knastová z Polska.
Slavnost bezvýznamnosti je tečka. Za dílem Milana Kundery, za jeho tématy, přemýšlením, psaním. Je to jeho nejkratší román, ale v českém kontextu bude přelomový: příští středu jej brněnské nakladatelství Atlantis vydává jako první prózu, kterou jedenadevadesátiletý autor žijící v Paříži dovolil přeložit do své rodné řeči.
Marek Pokorný má na dosah nejvyšší metu v českém výtvarném světě: může se stát ředitelem pražské Národní galerie.
"Pokud bych se vrátil, rád bych dotáhl záměr zpřístupnit všechny sbírkové expozice zdarma, nejen pro studenty do 26 let a seniory, jak jsme to zavedli již před lety," avizuje bývalý ředitel a nyní opět kandidát na šéfa Národní galerie.
Nejdřív tmu proříznou záblesky ohně. Pak kužel světla zamíří na kytaristu Keitha Richardse, který v modrých džínech a růžové bundě vyběhne, kopne do vzduchu a spustí úvodní akordy skladby Start Me Up. Hned za ním sprintuje zpěvák Mick Jagger v červeném kabátu. Je po půl desáté večer, přesně před 30 lety, a na strahovském stadionu začínají hrát britští Rolling Stones.
Reverend viděl obrovský záblesk, „jako by se utrhl kus slunce“. Chirurg byl zrovna na chodbě, kterou rozzářil jas připomínající „gigantický fotoblesk“. A vdova po krejčím vzpomíná, jak „všechno najednou zbělelo, že nic tak bílého v životě neviděla“. Skoro nikdo si ale nevybavuje, že by explozi slyšel.
„Náš dřívější život / Náš dřívější život / Náš dřívější život skončil,“ zpívá Norah Jones zhruba v polovině desky Pick Me Up Off The Floor, natočené ještě před pandemií, vydané až po ní. Že by předtucha? Ne, to se jen jedenačtyřicetiletá Američanka ve správný čas trefila do správné doby milostným songem, který teď nabral nový význam.
Jsem vším, co mě utváří, co vstřebávám a co potkám, hlásá americký písničkář Bob Dylan na své nedávno vydané desce Rough and Rowdy Ways. Navzdory jednoznačnému retro zvuku a šíři literárních i historických odkazů, které sahají od starověku až po 60. léta minulého století, se to dá číst s přihlédnutím k současnosti.
Naposledy se rozhlédl kolem, protože „nikde nesvítí hvězdy tak jasně jako v Tibetu“. Pak v převleku, s puškou přes rameno a bez brýlí, aby ho nepoznali, jedné březnové noci vyklouzl z Lhasy a se skupinkou nejvěrnějších se vydal na dvoutýdenní útěk vysokohorským průsmykem Himálají.
V roce, kdy Západ strhává pomníky koloniálních osobností a z USA se šíří myšlenky hnutí Black Lives Matter, do Prahy přijede významný kritik kolonialismu a živoucí důkaz, kolik zmůže jediný černý hlas. Wole Soyinka, který se roku 1986 stal prvním africkým držitelem Nobelovy ceny za literaturu, bude hostem podzimního Festivalu spisovatelů Praha.
„Jsem vytrvalostní typ, žádný sprinter,“ říká Jiří Černý. Přestože mluví o sportu, totéž platí o jeho celoživotní novinářské činnosti. 64 let poté, co napsal první článek o muzice, se nejznámější a nejstarší stále činný český hudební kritik dočkal mimořádného uznání. V sobotu večer byl uveden do Síně slávy cen Anděl.
Bývalí ředitelé Jiří Fajt a Vladimír Rösel, kurátorka Helena Musilová, kunsthistorik Nikolaj Savický, Alicja Knastová z Polska nebo kolektiv deseti žen se hlásí do výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie, instituce s více než čtvrtmiliardovým rozpočtem. Řekli to Aktuálně.cz, které oslovilo pár desítek potenciálních uchazečů. Další se zdráhají vyjádřit, výčet tak nemusí být úplný.
Když kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová přijela do Prahy pro Cenu Franze Kafky, vzkázala mladé generaci: nenechte se politiky odradit od studia humanitních oborů. Právě humanitní vzdělání člověka učí kriticky myslet, analyzovat příběhy. A zvlášť v éře falešných zpráv potřebujete poznat, které jsou pravé.
