Když se blíží písečný červ, je slyšet sykot a šustivé tření. Pak začne vířit písek. Ke kombajnu v dunách se jako ryba plavající pod hladinou blíží stovky metrů velká písečná vlna, křivka z postříbřené šedi. Zvedá se výš a výš, až se promění v obří čenichající tlamu, okrouhlou díru, jejíž lesklé příčle kombajn pohltí.
Bar má červenou fasádu a vnitřek lemovaný karikaturami hollywoodských celebrit, jak pijí. Do retro putyky na kraji Los Angeles přicházejí dva herci a jeden kaskadér, zrovna když za pianem sedí jejich kamarád Curtis Zastoupil. Dozpívá song od kapely Creedence Clearwater Revival a vysvětlí, že tuhle píseň má rád jeho sedmiletý kluk Quentin.
Málokdy to na pražském veletrhu Svět knihy zašumělo, jako když francouzský filozof Alain Finkielkraut zvolal, že Milan Kundera nikdy nedostal Nobelovu cenu za literaturu kvůli feministkám.
Na malbě benátského mistra Tiziana se skví španělský král se svým zvířetem. Tím králem však není Karel V., nýbrž monarcha Incké říše. Místo psa má na vodítku pumu, na paži modrého papouška a po boku kubánskou princeznu, s níž dobyl Španělsko a posléze takřka celou Evropu.
Jedna věc je přimět děti, aby četly. A když už konkrétně v Česku čtou, aby občas vzaly do ruky německý nebo francouzský román. Podle spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichieové však přijde doba, kdy se na seznamech povinné četby ocitnou také knihy z Indie, Japonska, Brazílie nebo její rodné Nigérie. „Jak jinak byste chtěli porozumět druhým než podívat se na svět jejich očima?“ ptá se.
Novým šéfem mezinárodních projektů Státní umělecké sbírky Drážďany, která má v přepočtu více než miliardový rozpočet, se ve středu stal Jiří Fajt. Kunsthistorik a někdejší ředitel pražské Národní galerie podepsal v Německu smlouvu na pět let.
Pohled nikoliv na pražské panorama, nýbrž na příjezdový formulář pro cizince mířící do Česka zamotal hlavu americké zpěvačce Lizz Wrightové. „Málem jsme se nedostali z letiště, na jednu otázku jsem nedokázala odpovědět,“ vyprávěla při středečním koncertu. „A protože jsem obyčejná venkovská holka, stoupla jsem si do kouta a prostě se modlila, aby to dobře dopadlo.“
Justin Adams je sice rockový kytarista, stereotypy ale popírá. Celý koncert sedí, obyčejně oblečený, na čele brýle. Neoslňuje technikou ani rychlostí, nehraje extatická sóla. Přesto jeho dvě vystoupení patřila k vrcholům víkendového festivalu etnické hudby Respect, který se konal na pražském Rohanském ostrově.
Koncem června si před budovu pražské DAMU stouply dvě její studentky v černém, tváře "rozpůlené" namalovaným zeleným pruhem. Jedna přečetla téměř třicítku anonymních svědectví svých kolegyň a kolegů, zatímco druhá je vylepovala na zeď. Hovořily o zastrašování, manipulaci, šikaně, sexistických poznámkách, či dokonce sexuálním obtěžování ze strany pedagogů a obecně o zneužívání moci na škole.
Z pražského Národního divadla předčasně odejde umělecký ředitel činohry Daniel Špinar. Ve funkci byl od roku 2015, mandát mu měl vypršet za dva roky. Jeho nástupce vybere odborná komise.
Nástroje uložené v koženém pouzdru si vysoký muž se stříbřitými vlasy sčesanými dozadu donesl až na pódium. Beze slova se uklonil, vytáhl sopránsaxofon se zahnutou trubicí a se zapnutou ozvěnou začal hrát dlouhé, táhlé tóny. Z reproduktorů se ozývalo dunění vichru.
Je to eskapismus: americký písničkář a kytarista John Mayer za pandemie cítil úzkost, a proto se teď na desce Sob Rock obrací k hudbě 80. let minulého století, kterou si spojuje s bezstarostným dětstvím. Zároveň je to trend: Mayer se tak řadí po bok popových zpěváků The Weeknda či Duy Lipy, kteří se vezou na podobné retro vlně.
Čtyřiašedesátiletá babička se stříbřitými vlasy Linda Mayová svírá volant džípu. Sjíždí z dálnice a začíná stoupat do Sanbernardinského národního parku na jihu Kalifornie. Je květen a Mayová tu stráví léto, ale ne jako turistka. V kempu nastupuje na pozici uklízečky, hlídačky a zároveň pokladní. Potřebuje pracovat.
Jakob Dylan má nakřáplý hluboký hlas, krátké kudrnaté vlasy a pronikavě modré oči. Soustředěný na zpěv, prostý rockerských manýr, už tři dekády píše obyčejné písně, ze kterých se někdy stanou hity a jindy úplně zapadnou.
Angličanka Laura Mvula ví, co znamená vystoupat na vrchol: z recepční se vypracovala ve světovou zpěvačku, které před třicítkou skládali komplimenty hudebníci Prince nebo David Byrne. A stejně tak ví, co obnáší pád: rozešla se s manželem, nahrávací firma jí vypověděla smlouvu a dlouholeté úzkosti přerostly v klinickou depresi.
Někdo ve stáří vůči mladým znejistí, jiný usoudí, že za jeho časů bylo lépe. Ale pak je tu Salman Rushdie. "Naše generace svůj čas nevyužila nejlépe," říká slavný spisovatel a držitel Bookerovy ceny. "Podle mě je správné se veřejně omluvit za ten ekologický, fanatický, oligarchický svinčík, který po sobě zanecháváme," vzkazuje studentům.
Nakřáplými žaluziemi do nočního baru proniká minimum světla. Hodiny se zastavily po desáté. Pár zapomenutých věnců připomíná dávný vánoční večírek. Teď už se ale třpytivé třásně chvějí před zapnutou klimatizací. Na stolech přibývá vypitých lahví od piva. Popelníky se plní. A na jevišti zpívá Bob Dylan.
Je jí posedlá. Sleduje, kam chodí, co kupuje nebo s kým mluví. A pozvolna jí začne vstupovat do života. Což je o to komplikovanější, že vše vnímáme jejíma očima: očima stalkerky.
Nejnovější hostování zpěváka Iggyho Popa odkývali papoušci. „Můj soused na Floridě má kakaduy,“ říká. „Když jsem poslouchal Barryho Whitea, ani to s nimi nehnulo. Ale jakmile jsem pustil Dr. Lonnieho Smithe, začali vyvádět,“ popisuje, co předcházelo jejich spolupráci.
Všechno je tu cizí. Lidé zametají chodníky palmovými listy. Ulice voní po kůži, hořícím dřevu a přezrálých hruškách. Dveře se zavírají kvůli štírům a šakalům. Na zahradách rostou žakarandy. A koncem léta, když se přižene saharský vítr sirocco, obloha zbělá.
