Je lepší shořet než vyhasnout, zpíval koncem 70. let minulého století kanadský písničkář Neil Young. John Lennon z Beatles nesouhlasil. V posledním rozhovoru před smrtí se ohradil proti rockerskému způsobu života i představě, že člověk má odejít na vrcholu. "Za mě je určitě lepší vyhasnout jako starý voják," řekl.
Na jaře 2010 přišel britský premiér Gordon Brown na rozhovor do BBC. Televizní interview se točilo okolo migrace, zlatých padáků pro bankéře po ekonomické krizi a přibývajících anglických obětí války v Afghánistánu. Na konci moderátor poděkoval se slovy, že už zbývá čas jen na písničku. Načež před kamerou stanula PJ Harvey.
Letadlo havarovalo u břehu New Orleans. Potápěče sem dopravil vrtulník. Na temném moři jsou čtyři ráno, pár stupňů nad nulou. Ve vzduchu zápach ropy a slaných řas. Pod hladinou muž s řezacím hořákem otevírá zámek, ostatní na palubě člunu foukají do horkého čaje. Až natáhnou ploutve, zapnou neopren a spustí se dolů, překvapivě najdou téměř neporušený vrak. A uvnitř bude jedno tělo chybět.
William Shakespeare ve hře Zimní pohádka situoval vnitrozemské Čechy na mořské pobřeží. V roce 2026 se Česko s metaforickým obrazem země na břehu oceánu světové literatury stane čestným hostem Frankfurtského knižního veletrhu. Záměr zúčastnit se v této pozici největší literární akce světa schválila vláda, dá na něj 197 milionů korun.
Toma DeLonge zajímaly hlavně skateboardy. Oči míval sklopené k vozovce, a tak si cestou domů nejdřív všiml rýh na příjezdové cestě. "Nechápal jsem, od čeho jsou. Tak jsem podél nich šel. Vedly až do obýváku. Byl prázdný. Máma plakala vedle. V tu chvíli mi došlo, že se táta odstěhoval a sám si odtáhl ven nábytek," vzpomíná kytarista, jak se mu v osmnácti rozvedli rodiče.
Abír byla desetiletá Palestinka, kterou zastřelil izraelský voják. Na sobě měla školní uniformu a předtím si koupila bonbony. Čtrnáctiletou Izraelku Smadar zase zabil palestinský sebevražedný atentátník, když s kamarádkami poslouchala walkmana. Otcové obou dívek se navzdory tragédiím spřátelili a jeden druhého oslovují "bratře". Vyprávěli o tom tuto sobotu v pražském Doxu.
Benjamin Britten usoudil, že nedokáže zabít člověka. "Jsem si tím čím dál jistější. Jenže to znamená tribunál a já se strašně bojím soudců," napsal v březnu 1942. Poprvé od začátku druhé světové války tehdy skladatel našel odvahu vrátit se z amerického exilu do Británie. Navzdory varování konzula přeplul Atlantik křižovaný nacistickými ponorkami, aby doma stanul před soudem.
Málokde je hudební kritik Jiří Černý, který minulý týden zemřel ve věku 87 let, tak šťastný jako na dvou záběrech. Ten první viděla většina národa: pochází z 24. listopadu 1989, kdy v pražské Laterně magice oznamuje rezignaci komunistického vedení, jinými slovy že sametová revoluce se vydařila. Václav Havel objímá Alexandra Dubčeka, Jiří Černý se přidává a vítězoslavně jásá.
Damon Albarn měl jako kluk zvláštní zálibu. Zavřel se v pokoji, zhasl, pustil gramofon, na klín si položil levný syntezátor. A zatímco na něj zkoušel hrát, pozoroval se v zrcadle. Snil, že je slavný jako David Bowie.
V autě nemluvili, ani nezapnuli rádio. Do noci se ozýval jen hukot motoru. Když vůz zastavil, navlékli si kukly, připravili pytel na peníze, z přihrádky na palubní desce vytáhli pistole. „Tohle je přepadení. Navalte prachy a nic se vám nestane,“ chystali se vykřiknout.
Lubomyr Melnyk by mohl učit PR. Kanadský klavírista ukrajinského původu přijel na festival Colours of Ostrava s nálepkou „nejrychlejšího pianisty světa“, provázen atraktivním příběhem údajného génia, kterého svět klasické hudby odvrhl, neboť nikdo nedokáže napodobit jeho přelomovou hráčskou techniku. Je to půvabný, ale naprostý nesmysl.
Z vazby ho propustili po dvou měsících. Když brazilský písničkář Gilberto Gil skládal alegorickou sambu Aquele Abraço, překotně v ní vylíčil všechny vjemy, které po návratu na svobodu spatřil v ulicích Ria de Janeira: taneční školu Portela, karnevalovou skupinu Banda de Ipanema, dívky z favel neboli chudinských slumů.
Jacob Collier je talent snad mozartovských rozměrů. Všestranný, výbušně kreativní anglický hudebník chlapeckého vzezření hodinu hyperaktivně sprintuje po pódiu. Hru na klavír a speciální klávesy střídá s baskytarou, kytarou či perkusemi, bezchybně zpívá. Srší z něj expresivita, energie, excentričnost a především radost z muziky.
Devatenáctiletý hoch v nátělníku s kadeřavými vlasy, náušnicí v levém uchu a šátkem na krku běhá po menší scéně festivalu Colours of Ostrava jako pominutý. V extázi sebou škube, s každým krokem jako by zakopával, a celou dobu mistrně rozeznívá 12 strun takzvané portugalské kytary. Na nástroj ve tvaru slzy hraje Gaspar Varela jako virtuos, akorát doprovázený rockovou kapelou.
Z kytaristy a zpěváka Bruce Springsteena leje pot. Už hraje hodinu a ještě se nezastavil. Sotva dokončí píseň, ani nenechá prostor pro potlesk a už odpočítává začátek další. Při zpěvu zatíná zuby, napíná obličejové svaly, pozvedá obočí. Extaticky přivírá oči. Viditelnou silou řeže do kytary. Co chvíli udělá nějaké vítězoslavné gesto, třeba pozvedne ruce k nebi.
Milan Kundera napsal poslední větu před deseti lety a rodnou zemi nenavštívil takřka čtvrt století. Přesto byl ještě uplynulou dekádu v českém veřejném prostoru nepřehlédnutelný.
Vypadají jako rančeři, ale z autoservisu. Kovbojské klobouky a šátky si vzali k béžové pracovní kombinéze, barevně sladěné až po červené tkaničky na botách. Ten s mohutným plnovousem má na prsou nášivku se španělským nápisem "ožrala", ten druhý je označen jako "hezoun". Oba skrývají tváře ve stínu klobouku, oči pak ještě za černými brýlemi.
Nenaplněné obavy z deště provázely čtvrteční první den hudebního festivalu Metronome na pražském Výstavišti. Odpoledne teploty překročily třicítku, předpověď na večer však hrozila průtrží mračen. Pořadatelé nejdřív preventivně zasypali část plochy pod hlavním pódiem štěpkou, aby se netvořily louže, načež na poslední chvíli předsunuli vystoupení britské kapely Jamiroquai.
Návštěvníkům pražského festivalu Respect se tuto neděli naskytl pohled jako v nejslavnější éře somálské metropole Mogadišo. V pětihvězdičkových hotelích na jejích zlatých plážích koncem 80. let minulého století hrávala kapela zvaná Dur-Dur Band.
Poprvé ji udeřil dřevěným napínákem do bot. V dalších letech ji manžel zfackoval, zkopal, opařil. Přerazil jí čelist, nos a žebro. Také na ni plival, křičel, na každém kroku ji urážel a zabavoval její peníze. Ve všem, co dělala, jej nejprve musela žádat o svolení. A navrch ji systematicky podváděl. Začal hned o svatební noci.
