Praha – Když Ondřej Bank oznámil před pár týdny konec svojí závodní kariéry, jeho reprezentační kolega Kryštof Krýzl napsal na svůj facebookový účet: "Nemuseli mě v tom tak brzo nechat. Bez nich netrefím ani na start“.

Kromě Banka adresoval Krýzl tento příspěvek i Filipu Trejbalovi, který letos také s lyžováním skončil. Spolu objížděla tato trojice světové poháry posledních let. A postupně vydobyla českému lyžování respektovanou pozici. Co s ní ale bude dál?

Za pětatřicetiletým Bankem, jednatřicetiletým Trejbalem a o dva roky mladším Krýzlem zůstala generační propast. V bodování světového poháru všech sjezdařských disciplín kromě Krýzla nesvítí žádná česká vlaječka. U žen je tomu jinak. Kromě Šárky Strachové se prosazuje Ester Ledecká, vidět jsou i Martina Dubovská, Klára Křížová nebo Kateřina Pauláthová. 

Koukali na nás skrz prsty

"Asi jsme byli výjimečná generace. Filip Trejbal byl juniorský mistr světa. Chybělo jen málo a byl ještě lepší. Kryštof Krýzl ještě nemusel říct poslední slovo. Je to ale těžké, v mužském lyžování je obrovská konkurence, organizovat sezonu na nějaké úrovni je finančně velmi náročné,“ zamýšlí se Bank. Jeho tréninková skupina začínala před patnácti lety ve světovém poháru s rozpočtem na sezonu 300 tisíc korun, v té poslední se už blížil pěti milionům korun. 

Zásadní je podle Banka přístup k materiálu, vybavení, špičkovým lyžím. "To dělá tak deset procent výkonu,“ soudí. "Postup na tuto úroveň trvá. Jezdili jsme s těmi nejlepšími stejně už řekněme před deseti lety. A pak jsme si postupně museli prošlapávat cestičky výš, abychom se dostali k tomu nejlepšímu vybavení,“ popisuje Bank.

"Dřív nás nikdo neznal a koukali na nás skrz prsty. Český závodník pro šéfy Fischeru nebo Headu neexistoval. Dnes si tykáme, jsme kamarádi. Oni vidí, že i čeští lyžaři pro ně můžou být zajímaví. Třeba v Rakousku a Švýcarsku konkrétně jsme hodně oblíbení. Lidi nás tam vnímají v kontextu toho, že jsme vylezli z ničeho, že bez srovnatelných startovacích podmínek jsme dokázali jezdit stejně dobře jako jejich kluci. Možná jsou na ně za to naopak naštvaní,“ směje se Bank.

Překážky už nejsou tak velké, jak bývaly

Zásadní v tuzemských podmínkách je podle něj také podpora rodičů. Bez ní to prý nejde. A čekat pak na postupné drobné zlepšování chce trpělivost. "Když už jsme se dopracovali tam, že už jsme měli téměř všechno, co ti nejlepší, stejně to ale už moc dál nešlo,“ bilancuje nejlepší český sjezdař posledních let. 

Je přesvědčen, že když by někdo z nastupující generace českých lyžařů měl talent, ambici a vůli, tak se v našich podmínkách dá dobrý lyžař vychovat. "Myslím, že překážky už dnes nejsou tak velké, jak bývaly,“ poznamenává.

Sám je připraven nabídnout pomocnou ruku. "Pokud budu mít pocit, že to má smysl, že je co rozvíjet a kam to posunout a někdo bude chtít pomoct, nebráním se,“ říká o své možné budoucí roli trenéra či konzultanta. 

Trenéřina? Zatím ne

Když Bank světu oznámil svůj sportovní konec, hned několik žádostí o spolupráci dostal. Například i ze Slovenska od Andrease Žampy. Zatím se ale Bank na takovou pozici necítí. "Lyžování bylo hodně a chci si od toho trochu odpočinout,“ proklamuje. Zase ale ne příliš dlouho. "Za pět let už asi nebudu takovým přínosem, jakým bych mohl mít teď, když mám pořád informace, kontakty a tak dále,“ vysvětluje.

Nejvíc času a energie teď Bank nasměruje na svoji značku lyžařského vybavení a oblečení Vagus. "Už dřív byl pro mě Vagus takovým únikem ze závodního světa. Nebavilo a nebaví mě řešit jen závody, výsledky. Vždy jsem dojel a lyžování neřešil,“ popisuje.

Pravděpodobnost, že by se ještě do kolotoče světových pohárů, mistrovství světa a olympiád vrátil jako závodník, pak vidí menší než procento. Na závody se ale aspoň občas chce jet podívat.