Pojďme pěkně popořádku, jak se vám přihodilo to zranění na chilském předsezonním kempu?
Byl už skoro konec skvělého kempu, kde jsme najezdili hodně super-G a obřáků. Probíhal předposlední trénink, závěrečná jízda, já naskočil do předposlední brány, kousla se mi lyže, spadl jsem a nešťastnou shodou náhod jsem narazil do trenéra Tomáše Klinského. Ten natáčel jízdu pod bránou. Nešlo s tím moc dělat, bylo to ve vteřině a já si o jeho vázání naštípl kyčel.
Bylo vám hned jasné, že je zle a jste vážně zraněný?
Docela to bolelo, ale jeli jsme do tamní nemocnice a řekli mi, že s tím nic nemám. Asi pět dnů jsem s tím ještě byl v Čechách, ale pořád mě to bolelo. Zavolali jsme panu doktorovi Jiřímu Beznoskovi do Benešova, tam mi udělal ještě jeden rentgen a zjistil, že to mám naštípnuté.
Jak dlouho jste se uzdravoval?
Asi měsíc a půl jsem nemohl nic dělat. Pak jsem začal postupně s rehabilitací a poprvé jsem se postavil na lyže asi po dvou a půl měsících. Stihl jsem blok tréninků v Reiteralmu a pak už byl prosincový svěťák v Bormiu.
Ale tam jste hned získal nejlepší body v kariéře z kombinace…
Je to tak, ve slalomu jsem se posunul na své nejlepší, 19. místo. Tři měsíce jsem neměl pořádně zajeté super-G. Jel jsem tam i předtím závod ve sjezdu a to se mi moc nepovedlo. V tréninku jsem dokonce spadl. Docela jsem se odhodlával, jestli další závod jet, ale nakonec jsem se do toho pustil a celkem to vyšlo.
Čím to, že po tak dlouhé pauze přišel hned takový výsledek?
To nevím, já bych si před Bormiem asi stejně dával nějaké dva týdny pauzy. Ale hlavně mi chyběl pohyb, to zranění kyčle bylo blbé v tom, že jsem nemohl nic, protože jakýkoli rychlejší pohyb by s tím mohl něco udělat.
A sotva jste se rozzávodil, přišla další nepříjemnost, někdo vám ukradl lyže. Co se přesně stalo?
Bylo to před závody v Kitzbühelu. Trénovali jsme, já si vybral lyže, na kterých bych chtěl v těch daných podmínkách jet následný závod. Nechali jsme je u tratě a šli se podívat na start sjezdu, který se mezitím jel asi 300 metrů od nás. Byli jsme tam sotva půl hoďky, vrátili se a lyže nikde. Zůstal tam jen můj batoh, který jsme tam nechali taky. Byla to naše hloupost. Dlouho se nám nic takového nestalo, tak jsme s tím ani nepočítali.
Nemohl je někdo vzít omylem, když si balil vlastní výbavu?
Podle mě to někdo vzal cíleně. Trénovali jsme tam s Korejci a s Kanaďany. Lyží tam mohlo být třeba 10 až 15 párů. Mezitím se ostatní týmy sbalily a ty mé lyže tam zůstaly samy. Tak si to někdo vyčíhl, viděl příležitost a ukradl je.
Co vám v tu chvíli po zjištění krádeže proběhlo hlavou?
Mrzelo mě to, na těch lyžích jsem se cítil nejlíp. Musel jsem jet na jiných, kde jsem úplně nevěděl, jak to na té ledovaté trati budu cítit. Mám pak ještě tři páry tréninkových, ale žádné mi pak nesedly tak jako ty, které mi někdo ukradl. A možná i proto tam pak nebyly mé výkony takové, jako bych si představoval. Na Kitzbühel a Schladming mi ale nic jiného nezbylo, než to na nich odjezdit.
Dá se nějak vyčíslit, jaká vám vznikla škoda?
Naštěstí jsem od minulé sezony pod profi smlouvou Atomicu, takže lyže dostávám a poté i vracím. Cena těchhle slalomek, za kterou se můžou prodat, je někde kolem 25 tisíc.
Musel jste pak volat policii, abyste měl i pro Atomic potvrzení, že vám je někdo skutečně ukradl?
Naštěstí ne. Radost z toho v Atomicu ale samozřejmě neměli. Klika byla, že na těchhle lyžích neměli nějaký prototyp nové desky nebo vázání, kterých bývají limitované počty a hlídají si je.
Dostal jste tedy aspoň adekvátní náhradu?
Mám dobrou smlouvu, že si můžu říct, co chci, a výrobce by mi to měl dát. Takže jsem si řekl o podobné vlastnosti těch ukradených lyží a dali mi je. Už jsme je zkusili na ledu a vypadají fajn. Možná na nich už pojedu kombinaci v Hinterstoderu příští týden.
V únoru jste si zajel na kontinentální asijský pohár do Koreje a jeden ze závodů dokonce vyhrál, co jste měl za lyže tam?
V Koreji byly měkčí podmínky, takže tam u mě tolik nezáleží na lyžích, mohl jsem tam mít ty samé co ve Schladmingu. Pro mě je svěťák těžký právě v tom, že se tam jezdí na ledu a to nemáme moc šancí kde trénovat. Měkčí sníh nám sedí víc.
Proto tam vážíte tak dalekou cestu?
Ano. A je to i perfektní šance na fisové body. Měl jsem dobré startovní číslo 16, protože jsme tam startovali už loni a já byl v celkovém hodnocení na bedně. Nemusím se tím pádem probíjet ze zadních pozic a rovnou můžu závodit s těmi nejlepšími.
Což vám pomůže i pro Světový pohár…
Přesně tak. Jen 150 nejlepších závodníků podle fisových bodů by mělo příští rok mít šanci startovat ve svěťáku a já si to těmihle výsledky v Koreji zase trochu pojistil.
Vy jste ve Světovém poháru momentálně nejvýš z českých závodníků, ovšem až na 135. příčce v žebříčku. Čím to je, že se mužské reprezentaci ve světové špičce tak nedaří?
Letos byly tratě hlavně na ledu, a když budu mluvit za sebe, to mi moc nesedí. Bylo by potřeba se na to v přípravě zaměřit a víc toho na těchhle tvrdších tratích odjezdit, to chce do příště zlepšit. Bylo to částečně způsobené i tím mým zraněním, jinak bych toho asi měl na ledových tratích odtrénováno víc.
Vedle závodění ale do toho i studujete, jak se vám to daří kloubit?
Teď jsem přes zimu moc nestíhal, takže hlavně po sezoně si dodělám oba semestry. Jsem na Vysoké škole finanční a správní.
Počkejte, to je i škola Ester Ledecké, to si můžete vyměňovat poznámky, ne?
Ester už má za sebou státnice a já jsem teprve ve druháku, tak snad jí napodobím. Už jsme se o tom bavili na kempu v Chile. Sice měla jiný obor než já, já dělám řízení podniku a ona měla zaměření marketing, ale i tak jsou některé předměty stejné.
