O jarní mistrovství světa vás připravila viróza, jak jste na tom tedy zdravotně teď?
Bohužel mě pobolívá koleno, což je nová, asi měsíc stará záležitost. Nemá cenu být nějak úplně konkrétní, ale jde o to, že když dlouhou dobu zatěžujete organizmus právě při takhle specifickém sportu a už se blížíte do fáze, kdy jste opravdu ve formě, je tělo nejzranitelnější a nejcitlivější. Proto se sportovci zraňují v době, kdy se to nejméně hodí. A stalo se to i mně.
Takže v čem je problém?
Koleno pod tou námahou trochu povolilo a teď se ho snažíme dát dohromady. Asi to do olympiády nebude úplně stoprocentní, ale to nemusí vůbec vadit. Máme pět disciplín a to, že třeba nepoběžím úplně nejrychleji nakonec nemusí hrát takovou roli. I proto jsem to doteď na veřejnost nijak neříkal, protože trénuju, jen nemůžu úplně běhat.
V zimě jste přitom v rozhovorech říkal, ať se vás kvůli odhadům na možný výsledek v Riu zeptáme v červnu nebo v červenci, kdy už budete vědět, jak na tom jste, to teď asi neplatí, že?
Ptáte se sice ve správnou dobu, co se týče odstupu od olympiády, ale ne ve správnou dobu pro mě, protože se sám topím v otaznících. Pořád mám víru a naději, ale je to v ohrožení. Jak říkám, protože dělám moderní pětiboj, tak to pořád může dopadnout dobře. Kdybych byl atlet, tak už to asi odpískám.
Asi před dvěma lety jste si prožil něco ještě mnohem horšího, kdy jste byl kvůli vleklému zranění nohy asi rok a půl úplně mimo, může vám to teď v něčem pomoct, že už to teď překonáváte snáz?
Nemyslím si, protože, ačkoli je to podobné zranění, najde se tam rozdíl. Tehdy mě to nucené volno tolik nevadilo, protože jsem po olympiádě potřeboval trochu oddech. Je pravda, že volno pak bylo trochu delší, než jsem chtěl, v tom to bylo nepříjemné. Ale teď to bylo naopak. Byl jsem od loňského ledna plně v tréninku, po sezoně jsem si nedával moc velké volno, jen jsem si dobře odpočinul, abych úplně nevypadl z toho rytmu. I proto jsem na tom byl na jaře opravdu výborně. Cíleně jsem vynechával některé závody, taktizovali jsme s trenérem, aby to všechno vyšlo a bouchlo až na té olympiádě. A v tom nám to zkomplikovalo zranění.
Tehdy se na diagnóze vašeho zranění dlouho nemohli shodnout ani lékaři, co s vámi tedy bylo?
Konečná diagnóza, jejíž léčba nakonec zabrala, byla zablokovaná bederní páteř a lehce podrážděný míšní kanál vlivem menšího výhřezu plotýnky, vznikl tam lehčí otok a kvůli tomu mě noha neskutečně bolela. Lékaře to mátlo proto, že mě noha bolela v místech, kde vyšetření žádný nález nenašla. Takže poté jsme speciálním cvičením a injekcemi uvolnili bederní páteř, já to dorozcvičil a bolest nohy úplně odezněla.
Chci se zbavit stigmatu smolaře
Nyní vás tedy limituje bolest kolene, co to pro vás znamená, trénujete například o to víc střelbu?
To úplně ne. Místo běhu teď jezdím na kole, respektive na trenažeru, abych tam tu kondici nějak udržel a on tam ten přenos do běhu nějaký je. Není stoprocentní, ale nohy jsou pořád aktivované. Nakolik tam ten běžecký výpadek pak bude znát, se uvidí, ještě jsem to nikdy nezkoušel.
Cítíte, že se i kvůli těm zraněním nějak měníte jako pětibojař?
Za poslední roky jsem se určitě změnil. Snad jsem zaznamenal víc krků dopředu než zpátky. Je pravda, že to zranění i díky věku nyní beru jinak, než bych bral v mládí. To bych se asi zastřelil. (smích) Teď už už to přeci jen beru tak, že jsem jednou olympiádu vyhrál a teď si jen přeju, aby to bylo zase dobré, abych měl šanci se o podobný výsledek pokusit znovu. Nicméně pokud osud zasáhne a nebudu uschopněn k závodu, tak už to nějak přežiju. I když mi to určitě jedno samozřejmě nebude.
Pojedete do Ria jako úřadující olympijský vítěz s jinými pocty než do Londýna po předchozím velkém neúspěchu v Pekingu?
Bude to úplně něco jiného. Jedu na třetí olympiádu a na každou jsem jel pokaždé v jiném psychickém rozpoložení a vlastně i zdravotním (smích). Každé to období mělo něco do sebe. Ve 23 letech jsem byl bytostně přesvědčen, že jsem absolutně neporazitelný a nejlepší na světě a nikdo mi to nemohl vymluvit i přesto, že to tak objektivně nebylo. V tu dobu jsem to ale nevnímal a věřil jsem, že na mě nikdo nemá. Sebevědomí je kouzelný, protože je obrovským zdrojem síly, ale v Pekingu jsem dostal přes prsty. Byl jsem pak hodně zklamaný a musel jsem se s tím vyrovnávat, což pro mě nebylo vůbec lehké. I tak mě to posunulo a do Londýna jsem jel ještě trochu poznamenán tím neúspěchem.
Jak poznamenán?
Jel jsem tam s tím, že se chci zbavit stigmatu smolaře, který to v Pekingu pokazil. Chtěl jsem všem dokázat, že na to mám. Teď jedu do Ria s tím, že většinu svých snů už jsem si už splnil a jedu tam pro svou radost, mimo jiné i z toho, že jsem se tam potřetí kvalifikoval, protože v moderním pětiboji je to hodně dobrý výkon.
Každá medaile je přínos pro další generaci
V jiných odvětvích je ale normální, že sportovec stihne i čtyři olympiády za sebou, v čem je moderní pětiboj náročnější?
Ten sport se neustále mění, říká se, že jedinou konstantou moderního pětiboje je jeho neustálá změna, což v jiných sportech není. Tady jsou ty změny v pojetí a pravidlech velké a časté. Když srovnám všechny tři mé olympiády, tak pokaždé to byl trochu jiný závod. To jsou změny, na které se člověk musí adaptovat. A není to náhodou, že jsem teď jeden z nejstarších pětibojařů, i když třeba před dvaceti lety, kdy pětiboj byl stabilní, normálně závodili kluci kolem 35 let. Jsem vlastně první Čechoslovák i Čech, který jede v moderním pětiboji na třetí olympiádu. Toho si moc cením.
Od vašeho londýnského triumfu uplynou čtyři roky, takže teď můžete s odstupem říct, změnilo vám olympijské zlato život?
Dočasně mi ho změnilo hodně. Ale asi tak před dvěma lety jsem konstatoval, že se mi život zase vrátil do starých dobrých kolejí. Nějaké následky, a veskrze ty pozitivní, přetrvávají zaplať pánbůh dodnes.
A změnilo "život" českému modernímu pětiboji?
Ta šance zlepšit podmínky pro tenhle sport tu byla ideální, jenže byly omezené možnosti z hlediska lidského kapitálu toho využít. Takže, když se po olympiádě přihlásila spousta dětí, že by chtěly dělat moderní pětiboj, tak těch sportovišť klubů a trenérů nebylo tolik, aby tu poptávku uspokojili. Nicméně se v tom za ty čtyři roky udělal obrovský kus práce, vznikly další kluby, vychovali jsme další trenéry, které to umí dětem předávat. Určitě medaile zaznamenala přínos. Ale nejen ta má, v roce 2004 byl bronzový Libor Capalini, první velké výsledky tu byly už i v devadesátých letech, od té doby jsme zaznamenali nějaký vývoj a i to mé zlato je toho výsledkem.
Kuf? Extrémní talent
Konec konců do Ria s vámi jede i váš nástupce Jan Kuf, jak vidíte jeho budoucnost?
Ano, Honza je ten, který by to měl táhnout. Je v optimálním věku, je mu 25, zdravotně je velmi málo limitovaný, navíc extrémně talentovaný a je přímo vhodný na vyhrávání závodů po všech stránkách. Jestli už to nepřevzal, tak určitě převezme a potáhne reprezentaci jako jednička on.
Už víte, co vás Brazílii čeká, jaká jsou sportoviště a tak?
Byli jsme tam na testovacím svěťáku v březnu, což probíhalo na sportovištích, které budou k dispozici pro olympijské hry a usoudili jsme, že tam soutěž může důstojně proběhnout. Není třeba z toho mít přehnané obavy.
Pořád trváte na tom, že to bude vaše poslední olympijská cesta?
Ano. Pořád si to myslím, ale jak jsem to už někde několikrát nahlas řekl, tak jsem si uvědomil, že sám znám spoustu sportovců, kteří takhle každý rok končí a dělají to třeba i deset let. A já jim rozumím, na jednu stranu toho mají plné zuby, všechno je bolí, ale protože se s tím nechtějí rozloučit, tak to pořád koušou a říkají si, že ještě jednu sezonu. Mě to taky pořád baví. Takže bych možná měl být opatrnější v těch výrocích, že končím. Zatím si ovšem pořád myslím, že v roce 2017 nebo 18 bude takový vhodný čas skončit.
Na začátku jste říkal, že většinu snů už jste si splnil, co tedy ještě zbývá?
Chtěl jsem vyhrát mistrovství světa v individuální závodě. To mi chybí do zlaté medailové sbírky. Chtěl bych ji mít kompletní, ještě na to jeden až dva pokusy asi budu mít, ale už to pro mě není tak důležité, abych tomu podřídil všechno. I s těmi stříbrnými se dá dost dobře žít. (smích)
