Praha - Michael Schumacher je po vážné nehodě na lyžích už více než tři týdny v umělém spánku. Dokáže se 45letý exmistr světa formule 1 ještě někdy vrátit do běžného života, a probudí se vůbec? Dva příběhy zraněných sjezdařů naznačují možné varianty vývoje.

I když se v posledním prohlášení Schumacherovy manažerky o jeho stavu poprvé místo slova „kritický“ objevilo „stabilizovaný“, stále mu jde o život. Už proto, že vážný úraz mozku je sám o sobě nebezpečný.

Vážné poškození mozku může podle materiálů Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Brně „vyústit v dlouhodobé kóma s celkovou mortalitou přes 30 %. Léčba zahrnuje dlouhodobou podpůrnou ventilaci na jednotce intenzivní péče.“

Čísla jsou jen statistika

Jinými slovy, každý třetí pacient se z hlubokého kómatu nikdy neprobudí. Blízké i fanoušky Michaela Schumachera ale může utěšit, že nejlepší pilot formule 1 všech dob byl v době nehody ve výborném fyzickém stavu, což šance na probrání výrazně zvyšuje.

Navíc doktor Jean-Francois Payen, šéf anesteziologů „Schumacherovy“ kliniky v Grenoblu, přináší jiné číslo. Mnohem povzbudivější.

„Podle literatury se k normálnímu životu vrátí 40 až 45 procent pacientů. Ale jsou to jen statistiky. A já nedělám s čísly, já pracuji s pacienty. Takže nás čeká práce,“ řekl francouzský lékař.

Co tedy bude dál, až se „Schumi“ z kómatu probere? Cesta k případnému uzdravení určitě nebude lehká a není nikde zaručeno, že bude úplné. To, co teoreticky může nastat, naznačují případy dvou špičkových sjezdařů, kteří také utrpěli podobně vážná zranění hlavy a byli v třítýdenním kómatu. Zatímco ten první není až tak optimistický, druhý dává velkou dávku naděje.

Pacient číslo 1: Bill Johnson

Americký sjezdař Bill Johnson byl v dobách své největší závodnické slávy pořádný divoch. „Do Sarajeva jedu vyhrát!“ vykřikoval začátkem roku 1984.

A jak slíbil, tak také učinil. Na jugoslávské sjezdovce vyhrál první olympijské mužské lyžařské zlato pro svoji vlast.

Jenže pak jeho život nebyl vůbec šťastný. Roku 1990 se jeho 13měsíční syn utopil ve vaně plné horké vody. Pak následoval divoký rozvod, osobní bankrot a živoření v karavanu.

Johnson viděl svoji šanci v domácí olympiádě v Salt Lake City v roce 2002. Vrátil se na bílé svahy a pilně trénoval. Jenže 22. března 2001 při tréninku na závod amerického šampionátu ve Whitefishi v Montaně najel v levotočivé zatáčce na terénní nerovnost. Ta ho rozhodila, následoval pád a bezvládné tělo v rychlosti skoro 100 km/hod vletělo do záchranných sítí.

V té době 40letý Johnson měl vážně poškozenou levou stranu mozku, málem si ukousl jazyk a tři týdny zůstal v kómatu. Lékaři už nečekali, že se probere. Ale závodník s všeříkajícím tetováním „Ulyžovat se k smrti“ to vzdát nechtěl. Vrátil se k vědomí a brzy začal intenzivně cvičit.

Ale už to není ten Bill, jako ho znali blízcí a přátelé. Mluví velmi pomalu a tiše, má velké problémy s pamětí. Pravá strana těla je absolutně nehybná, takže se musí pohybovat na vozíku.  

„Nejvíc mi chybí sníh,“ svěřil se americkému reportérovi Johnu Clary Davisovi, který ho navštívil v pečovatelském domě.

Pacient číslo 2: Daniel Albrecht

Teď přijdeme s trochou optimismu, i když švýcarský mistr světa v kombinaci Daniel Albrecht by to viděl asi jinak. Jeho slibnou kariéru zničil jeden slunný čtvrtek v Kitzbühelu.

Na slavném Hahnenkammu se 22. ledna 2009 jel poslední trénink na sjezd. Na záludném závěrečném skoku, Zielsprungu, Albrecht ztratil kontrolu nad lyžemi a v rychlosti 138 km/hod dopadl na zem. Poranil si mozek i plíce, lékaři ho drželi v umělém spánku celé tři týdny.

„Tlak v lebce výrazně poklesl, takže pravděpodobnost úplného uzdravení je velká,“ uvedl tehdy doktor Markus Wambacher z kliniky v Innsbrucku , kde se o Albrechta starali.

Švýcarský sjezdař potvrdil svoji vůli a už devět měsíců po těžkém pádu znovu trénoval se svými kamarády z reprezentace. První ostrý start byl možný až za další rok. V obřím slalomu v Beaver Creeku hned na první pokus bodoval, když obsadil 21. místo.

„Jako sportovec máte před sebou nějaké cíle, kterých chcete dosáhnout. Po zranění hlavy toho hodně ztrácíte, takže musíte pořádně pracovat na to, abyste se vrátil zpět,“ uvedl rodák ze zimního střediska Fiesch.

Mezi ním a Schumacherem je ovšem podle švýcarského lékaře Hanse Springa jeden rozdíl. „Danny (Albrecht) nekrvácel. Když dojde na krev, musíte se hned ptát: jak moc byl mozek poškozen?“ vysvětluje šéflékař švýcarské lyžařské reprezentace.

Jenže smůla nechodí po horách, ale po lidech. Když už to vypadalo na návrat mezi elitu, přišel v listopadu 2012 nepříjemný karambol v Lake Louise, při němž si vykloubil levou čéšku a potrhal vazy. Albrecht nechtěl nic riskovat a raději v 29 letech ukončil kariéru a začal se věnovat budování vlastní značky oblečení a trénování lyžařských nadějí.

Schumacher leží v kómatu už téměř čtyři týdny. Doufejme, že k němu bude osud co nejpříznivěji nakloněný.