Česká extraliga se potýkala s odklady a karanténami, teď nejméně na dva týdny úplně stojí. Těší vás, že KHL jede podle plánu?
Hlavně mě těší, že se v Rusku domluvili na pravidlech, která jsou fér pro nás hráče i pro fanoušky. Sleduju, co se děje v Česku, a vůbec to nechápu. V KHL se odložily zápasy některých mimoruských týmů, které neměly šanci postavit rezervní mužstvo nebo juniory, ale ruské kluby musely hrát. Když je zrovna postihl koronavirus, hrály se záložními hokejisty. Dokud v Rusku nemáte pozitivní test, jste brán jako zdravý člověk, chodíte do práce a hrajete. To se mi líbí.
Kdežto zde padaly do karantén celé týmy i kvůli jednomu případu.
A teď mi přijde jako největší nesmysl zastavení celé soutěže. Neznám přesná čísla, ale podle mě 90 procent extraligy je promořených. Kluci si tím prošli a mají v sobě protilátky. Teď jsou zavření, přitom koronavirus chytit nemůžou. Nechápu, proč jim není povoleno pracovat.
Některé hlasy navíc zdůrazňují, že už tak se hrálo před prázdnými tribunami, a nešlo tedy o žádné ohrožení diváků.
Pro kluby to musí být opravdu příšerná situace. I tak se ale domluvily, že lepší bude hrát, i když bez diváků. Proto mi zákaz nedává žádný smysl.
Jaká pravidla pro diváky platí v Rusku?
Záleží na regionech, každá oblast má jiná pravidla. V Tatarstánu, kde hraje Kazaň a Nižněkamsk, mohou pouštět už 70 procent kapacity, v naší oblasti platí 50 procent. Jinde to stáhli na méně, protože i v Rusku letí čísla nakažených šíleně nahoru. Opatření se vracejí i tady. Důležité je, že se hraje. Liga řekla, že se bude hrát, a tak se hraje. Ať doma, nebo na tripu nám každých pět dní dělají testy. Každý hráč má svůj QR kód, kam mu chodí výsledky testů a na který vstupuje do haly. Nakaženého nepustí. Nicméně podle mě zbývají v KHL asi tři týmy, které covid neprodělaly. Myslím, že také jejich hráči to do měsíce chytí a pojede se dál.
V Jekatěrinburgu si nemocí prošli všichni hráči?
Není možné, aby ve sportovním kolektivu při zamoření někdo zůstal zdravý. Ten virus je tak agresivní, že jakmile omarodí v mužstvu jeden člověk, do týdne to mají všichni. Někdo to na sobě samozřejmě nepozná, testy mohou být i chybné, ale není šance, aby to někdo nechytil.
Překvapuje vás, že KHL vymyslela fungující systém?
Funguje to pro nás hráče, to určitě. Jinak ale čísla v Rusku letí extrémně nahoru a nikdo si není jistý, jak to je doopravdy. Veřejně to asi neprohlásí, ale já si tak trochu myslím, že Rusko zvolilo systém promoření. Ani není možné to udělat jinak. Restaurace a všechno je otevřené, v obchoďácích se má akorát chodit v rukavicích a rouškách.
Co diváci na stadionu?
Asi pětkrát za třetinu je hlasatel upozorní, aby měli roušku nasazenou, někteří si ji samozřejmě stahují pod bradu. Pořadatelé chodí a popichují je, lidem to vadí, ale po upozornění si roušku nasadí.
Mimo stadion žijete normálně nebo se vyhýbáte některým místům?
Vzhledem k tomu, že jsme všichni marodili, žijeme úplně normálně. Není nám jedno, co se děje, ale o sebe se nebojíme. Nikdo zatím podruhé neomarodil a doufáme, že sezonu vydržíme. Po dvou nebo třech měsících nám budou dělat rozbor krve a zjišťovat, jak jsme na tom s protilátkami. Pak uvidíme, jestli se máme začít více chránit.
Vy jste koronavirus prodělal těsně před startem sezony a ani po uzdravení jste se hned necítil dobře. Mluvil jste o tom, že vám z jednoho tréninku museli pomáhat. Jak jste na tom teď?
I když jsem potom měl negativní testy, trápil mě ještě lehký zápal plic. Měl jsem problémy s dýcháním, a proto jsem nezvládal první tréninky. V optimální formě nejsem, protože jsem byl dvakrát zavřený na čtrnáct dní v karanténě. Místo šesti týdnů přípravy v Rusku jsem byl na ledě jen dvanáct dní a odchytal jsem dva přáteláky. Pak se rovnou skočilo do soutěže, takže všichni nabíráme formu v zápasech. Jde to na úkor techniky a sebevědomí, ale bojujeme s tím jako všichni ostatní. Jako všichni, kteří kvůli koronaviru třeba přicházejí o klienty a o peníze.
Máte obavy, že vás tréninkové manko dožene třeba v zimě?
Ne, takové obavy nemám. Bojím se o zdraví lidí, které mám rád, a bojím se o lidi, kteří mohou kvůli koronaviru "spadnout na hubu". Bojím se toho, že nás vlády budou chtít povinně očkovat. Pokud to přijde, tak já snad sbalím svou rodinu a odletíme někam na Nový Zéland. Pokud nám kvůli koronaviru budou chtít sebrat svobodu, nevím, co budeme žít za život. Takže ve světle toho opravdu nemám nervy, jestli ztratím fyzičku.
Přehodil jste hokej trochu na vedlejší kolej?
Svou práci se snažím dělat čestně a na sto procent, dávám tomu úplně všechno a soustřeďuju se na výkony jako vždycky. Ale dříve jsem dokázal být pár dní smutný z blbého gólu nebo zápasu, kdežto teď mám v hlavě úplně jiné věci. Snažím se věnovat hokeji naplno, ale blízká budoucnost mě děsí. Když třeba vidím, jak v Číně vláda zavírá a monitoruje lidi, bojím se, že se koronavirus stal politickým nástrojem kontroly. Mám už jedno dítě a chtěl bych, aby mohlo žít naplno. Opravdu mám trochu hrůzu z toho, co tady svým dětem necháme.
Jak lidé v Rusku reagují na opatření a momentální situaci?
Do Ruska to přišlo o nějaký měsíc dříve než do Česka, podobně jako u nás zavedli tvrdá opatření. Když jsem do Ruska v létě přiletěl, byli už v podobném stadiu, v jakém jsou teď Češi. My jsme nejdříve byli pyšní, jak jsme skvělí v šití roušek a jak o sebe dbáme, kdežto dneska jsme dospěli do fáze, kdy už toho všichni mají opravdu plné zuby. I kvůli tomu, jakým způsobem naši politici jednají. V Rusku tohle podle mě trvá zhruba dva měsíce, lidé toho mají dost a přestali se koronaviru bát. Je mnoho lidí, kteří doufají, že to chytí a co nejdříve si tím projdou. Příšerně to všem otravuje život. Každý by chtěl, aby se probudil a všechno to zmizelo.
Kvůli popsaným okolnostem jste měl strach, jak vám to s týmem v sezoně půjde. Nicméně zatím bojujete o čelo konference, vy sám si držíte úspěšnost zákroků nad 93 procent. Jste spokojený?
Celkově se nám start podařil. Na čele konference je nás sice pět týmů v minimálních rozdílech, ale je to fajn. O víkendu jsem se poprvé díval na tabulku. (úsměv) Doufali jsme, že to nějak takhle rozjedeme. Jenom je smutné, že nemáme plné tribuny a čteme o koronaviru místo hokeje.
Vy jste hned zkraje sezony vychytal dvě čistá konta a vyhlásili vás nejlepším brankářem týdnem v KHL. Vítaná vzpruha?
Měl jsem strach, že to bude úplně opačně, takže v tomto smyslu jsem byl samozřejmě rád. Ale už ve svém věku nejsem takový, abych se po pár dobrých zápasech uklidnil. Musím šlapat dál, zápasy jdou skoro obden.
Jaký je váš nový trenér Kanaďan Bill Peters?
Musím říct, že zatím je super. Je to úplně něco jiného než doteď pod ruskými trenéry. Má jiný přístup, jeho práce i atmosféra se mi líbí. Rusové v sobě mají zakořeněné, že se nikomu nedá věřit a že je potřeba jet vojenskou taktiku, všem rozepsat rozpis na celý den a hlídat je. Teď najednou je tu člověk ze Západu, který věří, že jsme profesionálové, a mnoho věcí nechává na nás.
Řešili jste nějak, že přišel poté, co ho z Calgary propustili po zpovědi jeho bývalého svěřence Akima Aliua, jehož před deseti lety rasisticky urážel? Bylo to pro vás v týmu téma?
Moc jsme to neprobírali. On asi nepotřebuje nikomu nic vysvětlovat. Když trenéra podepsali, volali jsme si s klukama a byli jsme zvědaví, jak to bude a jak budeme fungovat. Ale více jsme o té minulosti nemluvili.
Po minulé sezoně o vás stál Edmonton, ale vy máte až do konce té aktuální smlouvu v Rusku. Nakolik ve vás ještě žije sen o NHL?
Už jsem ho několikrát pohřbil, ale v létě mi volaly tři týmy a nasadily mi brouka do hlavy. Potěšilo mě to, nicméně teď na to opravdu neumím odpovědět. NHL začne až v roce 2021, bude se hrát snad do konce září. Mně bude v červenci 33 let a nikdo neví, co bude s koronavirem. A pokud budou hrát v zámoří v nějakých bublinách, nemá to pro mě cenu.
Chtěl byste, aby vaše kariéra pokračovala tak, že budete s rodinou na jednom místě, viďte?
Rozhodně. Syn má čtyři roky, už tři měsíce jsem ho neviděl. A jemu nejde vysvětlit, že táta musí pracovat. Pokud se situace nezlepší a rodina nedostane víza, aby mohla přiletět do Ruska, vůbec si to neumím představit. Dohromady bychom se neviděli osm měsíců, což bych už nikdy nechtěl opakovat. Každý rodič pochopí, že to není lehká situace.
Jak s tím bojujete?
Snažím se na to myslet co nejméně, moc to nejde. Když máme volno, vyrazím do lesa za město. Dokud bylo dobré počasí, jezdil jsem kolem města na kole. Poznávám místa, která jsem tady za těch sedm let ještě neviděl. Jenže když večer přijdete do prázdného bytu, dožene vás to. Před každým zápasem při hymně jsem se na svou rodinu na tribuně usmíval a teď si akorát vzpomenu, že tam nejsou. Vím, že si lidé řeknou, ať se na to teda vykašlu a vrátím se domů, ale tak jednoduché to není.
Přemýšlel jste o tom, jak se s věkem mění priority?
Je to zajímavé, ale přirozené. Hokej samozřejmě miluju a věnuju se mu odmalička, jenže si procházíte určitým vývojem a máte jiné priority. Tahle doba je pro všechny lidi na prd, je těžká a byl bych rád, kdyby to mohlo skončit. Bohužel mám pocit, že to nejhorší nás teprve čeká.
