Chomutovský tým se stále otřepává po nemoci ze zkaženého tatarského bifteku. Cítíte na ledě, že váš výkon pořád není stoprocentní?
Obávám se, že už v této sezoně ani stoprocentní nebude. Salmonela je tak závažná nemoc, že nikdo ani pořádně nedokáže odhadnout její následky. U každého je to navíc individuální podle toho, kolik má let, kolik váží. Musíme bojovat a věřit, že se s tím organismus vypořádá.
Mluví se o tom, jak se i stravování sportovců zprofesionalizovalo a vy si přitom v šatně tradičně dopřáváte ne zrovna zdravé jídlo…
Ale neřekl bych, že ten problém nastal kvůli naší nedůslednosti. Masér (Václav Šašek) nám donesl do kabiny něco zkaženého, vypovídá to o něm, jaký je doopravdy člověk. Takových svačinek jsem za dvacet let zažil miliony a pokaždé chcete spoluhráčům koupit to nejlepší, co můžou dostat, ne jim naservírovat nějakou "sračku".
Takže i jinde hokejisté občas "svačí" tatarské bifteky a podobná jídla?
Jasně, to je na denním pořádku. Ale záleží na kvalitě a tady bylo vidět, že na nás Šašek šetřil. Jsem z toho pořád hrozně špatný. Že se nám něco takového stane před rozhodující částí sezony, to je snad neomluvitelné. Teď s tím bojujeme a musíme to zvládnout.
Nehledě na tuto konkrétní situaci, měnil jste během kariéry stravovací návyky?
Rozhodně. Když jste mladší, můžete si dovolit jinou stravu než později. Za kariéru dostanete spoustu informací o životosprávě celkově. Mladší hráči mají v dnešní době úplně jiný komfort do své práce, mají mraky informací o pitném režimu, jídle nebo spánku. Za nás toho tolik nebylo.
Pořád se něco učíte a snažíte se přizpůsobovat?
Když chce člověk držet krok s mladšími, musí vnímat nové trendy a oblbovat své tělo, aby bylo mladší.
Změnil se za těch dvacet let výrazně i samotný hokejový trénink?
Jistě, obrovským způsobem. Existuje mnoho kondičních trenérů a nevídaných bouráků, kteří vás dokážou vystřelit úplně na jinou planetu. Takového člověka je potřeba najít, věřit jeho metodám, být důsledný a něco tomu obětovat. Tvrdím, že kolektivní příprava hráče zabíjí, protože každý hráč potřebuje něco jiného. Měl by se připravovat sám pod drobnohledem vlastního kondičního trenéra a přijít na sezonu připravený, jak nejlépe umí.
Pohled za oponu
Série publicistických rozhovorů představuje čtveřici osobností hokejové extraligy mimo mantinely. Vybraní hráči mluví otevřeně o jednotlivých složkách sportovního života.
1. Ondřej Němec
2. Jiří Polanský
3. Jakub Petružálek
4. Radek Duda
Dá se to realizovat ve velkém týmu i s mladšími hráči?
Podle mě ano. Mladší kluci trénují po Evropě třeba v menších skupinkách, kde mají jednoho kondičního trenéra. Pokud ten kluk už v sedmnácti letech ví, co od svého života chce, může se svěřit kondičnímu trenérovi, který ho odpálí na tu jinou planetu, aby byl ve své věkové kategorii odskočený. Čím je hráč starší, tím více potřebuje osobní přístup, protože jinak se okrádá sám. A hokejová kariéra není dlouhá.
Jaký osobní život žijete, takový hokej hrajete
Poněkolikáté v kariéře hrajete baráž o udržení v extralize. Je i ve hře poznat, co je v sázce? Opravdu je ta soutěž tak nervózní a svázaná?
Neřekl bych, že je vidět nervozita, ale je to dlouhodobá soutěž, při které je důležitá každá třetina, každé střídání. Musíte být hlavou pořád v tom byznysu, abyste eliminoval chyby a prohrané zápasy. Na psychiku je to opravdu složité, více než play off, kde buď postoupíte, nebo končíte. V baráži se jede měsíc v kuse a dvanáct zápasů je velmi náročných.
Projevuje se psychická náročnost i v samotných zápasech nebo spíše mezi nimi?
Každý hráč to snáší jinak. Někdo o hokeji přemýšlí hodně, někdo méně, každý se dostává pod tlak něčím jiným. Vždycky říkám, že hráč se dostává pod tlak tím, jak dobře hraje. To je bič, který si na sebe pletete. V baráži roste význam kolektivu, musí se pro celý tým najít jedno srdce a jedna duše.
Jak to ve volném čase odlehčujete? Rád si zajdete do přírody, že?
Hlavně mám rodinu, která je pro mě nejvíc. Snažím se pomáhat Chomutovu, ale bohužel tím trpí rodina, s níž se tolik nevidíme. Největší odměna pro mě je, když s ní můžu být a radovat se z maličkostí. Když vyjde čas třeba na ryby, je to paráda, ale na prvním místě jsou děti, manželka a pes. Ti do mě dokážou dostat to, co mi někdy chybí.
Bylo na vašich výkonech během kariéry poznat, když jste zrovna neměl osobní život v pořádku?
Myslím si, že platí pravidlo: Jaký osobní život žijete, takový hokej hrajete. Když jsem byl v osobním životě spokojený a šťastný, hrál jsem ten nejlepší hokej, a opačně.
Mluví se o tom, že člověk při sportu zapomíná na jiné problémy, ale ne vždy to platí, že?
Osobní život vás nějakým způsobem formuje a dává vám pohodu do práce. Když máte bordel v osobním životě, přinesete si ho i do svého byznysu. O tom jsem přesvědčený.
Vy se v tom byznysu držíte i ve 40 letech, přesto každý gól slavíte s obrovskými emocemi. Také to vás stále udržuje u hokeje?
Pořád se mi ten kotel zapaluje, a proto jsem ještě vydržel hrát. Všechno je limitované a jednou skončí, nemám růžové brýle. Já se ale nekoukám moc dopředu, teď se snažím pomoct Chomutovu, aby byl dál v extralize, a nepřemýšlím, co bude potom. Nicméně dělat sport bez emocí se nedá.
Vtáhnou vás jednotlivé momenty do zápasu? I ze střídačky prožíváte každé střídání, chválíte spoluhráče.
To víte, že ano. Musíte být živý organismus toho týmu a dostat se do zápasu. S přibývajícím věkem je to těžší, ale své tělo a mysl znáte a je jen na vás, jak se připravíte a nastavíte. Když už se do toho takhle dostanete i ve starším věku, předvádíte dobrý hokej.
Pomáhají vám v tomto ohledu i různé rituály?
Žádný speciální nemám. Mám zautomatizované věci, nějakým způsobem se oblékám do výstroje, ale nejsem pověrčivý. Opakuju si, že nejdůležitější je výkon.
Když po vás fanoušci křičí, děláte něco dobře
Podepíšou se na vašich výkonech fanoušci a jejich podpora?
Celou kariéru jsou pro mě tím hlavním motorem. Hokej se hraje pro ně a chcete jim dát, co žádají. Pokud se to povede, fanoušci to dovedou ocenit. Vidí, že jste na ledě nechal všechno. Zpětná vazba od nich byla vždycky férová.
A jak do toho zapadají bučení a nadávky na venkovních stadionech?
I tohle beru jako ohodnocení své práce. Pokud je ticho, děláte něco špatně. Pokud vás někdo nesnáší a "hejtuje", děláte to dobře. Zpětná vazba je vždycky správná, ať je jakákoliv. Když na vás diváci řvou, říkáte si, že jste se jim dostal pod kůži, znají vaše jméno. Je dobré se usmát a vzít si z toho pozitiva.
Co vnímáte jako největší úspěch v kariéře?
Rozhodně první titul se Slavií z roku 2003 nebo účast na mistrovství světa v tom samém roce. To byly skvělé zážitky. Na druhou stranu každá evropská zkušenost byla parádní, i barážové sezony byly perfektní, protože vás strašně naučí. Když jste to vyhrál, hrozně vám to otevřelo oči o lidech v celé organizaci. Zjistil jste, jací jsou a jak se chovají v krizových momentech, když hoří. Těžko něco vypíchnout, ale v tom roce 2003 nám se Slavií nikdo moc nevěřil a udělali jsme to.
Utvořila se někde taková parta, abyste s ní byl dodnes v kontaktu?
Nejsem typ člověka, který by kamarádům volal každý den, ale s některými kluky se občas vidíme. Vzpomínáme na bitvy, které jsme vyhráli, popovídáme si o tom. Velké války vyhrávají jedině dobré kolektivy, dvacet lidí se musí respektovat a musí mezi nimi být taková chemie, aby na ledě nechali všechno. Neřeší, jestli je Franta takový, nebo makový.
Poznal jste tu správnou chemii i napříč evropskými ligami?
Líbilo se mi, jak jsme v roce 2007 fárali v Ilves Tampere ve Finsku. V předkole play off jsme porazili Raumu a pak jsme sice vypadli 0:4 proti Jokeritu Helsinky, ale měli jsme spíše starší tým, chyběli nám takoví kluci středního věku. Přesto jsme všichni perfektně drželi pospolu. V německé druhé lize jsem zase zažil play off i play down a poznal jsem výborný charakter hráčů, kteří tam opravdu dělali, co se jim řeklo. Němci potřebují mít velitele a pak jedou.
Je šatna českého týmu specifická svými legráckami a atmosférou?
To víte, že ano. Záleží, jací kluci tam jsou, kolik toho prošli, jestli se podívali po světě. Pro trenéra nebo manažera je jeden z nejtěžších úkolů poskládat kabinu, aby byla živá a měla bojovného ducha. Kdykoliv a kdekoliv se musí táhnout za jeden provaz. Ale je fakt, že tolik srandy jako v české kabině nikde jinde nezažijete.
Čím to je?
Český národ má rád srandu, má rád ironii. My Češi podle mě s každým a všude vyjdeme. Myslím, že nás mají jinde rádi a tráví s námi rádi čas. Ví, že je s Čechy legrace.
Vy jste prošel spoustu klubů a zemí. O čem to ve vašem případě svědčí?
Pocházím z Chodova, kde ani není zimní stadion. Jsem kluk z paneláku a za komunistů jsem byl nejdál v Bulharsku. Chtěl jsem vidět svět a snažil jsem se podívat, kam to nejvíce šlo. Chtěl jsem procestovat i v osobním životě destinace, které mě zajímaly. Od deseti let žiju víceméně sám, každý den jsem od té doby dojížděl do Sokolova. Mělo to pak takové důsledky, že jsem se vždycky sbalil a někam šel. Snažil jsem se budovat určité portfolio pro rodinu, až přijde. Někdy ta rozhodnutí nebyla správná, ale s odstupem času ničeho nelituju.
Nemrzelo vás, že jste někde nezůstal déle?
Nikdy jsem neměl štěstí na Švýcarsko, kde jsem chtěl vydržet co nejdéle. Poprvé, když jsem měl jít do Davosu, vzali si místo mě nakonec Kanaďana Alexe Daigleho. Podruhé jsem s Basilejí de facto prohrál svůj kontrakt, když nás Biel porazil v baráži. Později jsem se dostal do Ženevy, jenže z toho sešlo kvůli výluce v NHL a příchodu hráčů ze zámoří. Ta země mi byla trošku zakletá, byla to vysněná destinace.
Před patnácti lety jste ochutnal i ruskou ligu. Jaké bylo angažmá v Kazani?
V té době chtěl Rusko každý vidět a já jsem nebyl výjimka. Chtěl jsem to zažít, dostal jsem zajímavý obnos peněz a chtěl jsem vidět, jak to chodí. Hokejově mě to tolik nezaujalo, ale poznal jsem hodně výborných hráčů. Bylo to zajímavé do doby, než vás agenti chtěli obrat o peníze. Byla to divoká hokejová doba a zocelila mě do života. Hlavně jsem zjistil, kolik vynikajících hráčů hraje po Evropě, nejen v NHL.
Chtěl bych hokej přiblížit fanouškům co nejvíce
Jste výřečný a vstřícný k médiím. Děláte to pro fanoušky? Zapadá to do toho, co jste o nich říkal?
Jsem profesionální sportovec a média k životu potřebuju. Nikdy jsem s nimi neměl problém, snažím se být vstřícný. V poslední době jsem měl svůj blog o extralize na webu deníku Sport a chtěl jsem hokej přiblížit fanouškům více, než se jim za normálních okolností dostává.
Myslím, že ten projekt hokejové příznivce docela zaujal, než přišel zákaz ze strany Asociace profesionálních klubů.
Já jsem tomu zpočátku nepřikládal velkou váhu. Ale od doby, co nám to zakázali, přišlo plno ohlasů a zajímavých názorů. Lidé mi píšou na Instagram, zvykli si na to a čekali, co přijde. Bohužel zájmy extraligy a mě jako hráče se pak kryly. Věřím, že to znovu rozjedeme, až mi skončí smlouva v extralize.
Proč jste k tomu byl zpočátku skeptický? Myslel jste, že vaše názory nebudou fanoušky zajímat?
Tak nějak. Nečekal jsem, kolik lidí to osloví. Říkal jsem si, že to není nic extra, ale zpětná vazba lidí byla skvělá. Začali hráče a hokejové organizace brát jinak. Je potřeba upozorňovat je na určité věci, mládež, kdo to s ní dělá dobře, jaké zajímavé hráče tu máme. Fanoušek potřebuje informace. Když se to v médiích podpoří a poukáže se na určité hráče nebo trenéry, je to jedině dobře. Potom třeba přijde v Chomutově i na juniorskou extraligu při play off více než tisíc lidí.
Fanoušci podle mě ocenili, že jste si ve svém blogu nebral servítky a nemluvil jste o hokeji ve frázích, jak to spoustu lidí dělá.
Snažím se vždycky mluvit pravdu. Nechci nikomu pochlebovat a lézt mu do zadku. Chci nazývat věci pravými jmény. Neříkám, že mám vždycky pravdu, to zase Duda nezná všechno a nesežral moudrost světa. Ale chci být maximálně otevřený a vidět to reálnýma očima. Nechci kličkovat a o věcech, které se mi nelíbí, říkat, že jsou dobré.
Je těžké uplatňovat tento přístup i po prohraných zápasech, když jste nucený komunikovat s novináři?
Ano. Občas tam jsou velké emoce a vře to ve vás. Někdy si uvědomíte, že jste přestřelil, ale na druhý den to vyjde v novinách a už se to nedá vrátit. Člověk se učí zkušenostmi a chybami, které udělal.
Každý občas přestřelí, ničeho nelituju
Čerpáte spíše ze zkušeností než z určitého mediálního tréninku?
Je to tak. V roce 2002 jsem o Aloisi Hadamczikovi řekl, že je šišlavý Polák, a od té doby jsem si pod ním v národním týmu nikdy nezahrál. Bylo to v něm zahnité a pro jeho ješitnost a ego to byla obrovská rána. Neuměl se nad to nikdy povznést. Ve sportu jsou emoce, děláte různé věci a potom reagujete úplně jinak, když toho člověka potkáte v osobním životě. Mělo by to mít nějaké meze, ale občas přestřelí každý, to se stane.
U vás se těch výstřelků nasbíralo více. Litujete zpětně něčeho?
Nelituju, spíše si říkám, že všechno zlé je pro něco dobré. Nemám problém se omluvit, když se něco někoho dotkne. Aloisovi jsem se tehdy omluvil. Jsem chlap, nějaké ego mám, ale ve svých letech už si to umím krásně korigovat a povolit si to.
Čtou si hráči, co se o nich píše, a může je to ovlivnit?
Zažil jsem to. Dříve jsem i já hodně četl, co se o mně psalo. Když to bylo v dobrém slova smyslu, mělo to na mě pozitivní efekt. Když byl nějaký průšvih, stahovalo mě to dolů. Za ta léta jsem se ale naučil to moc nečíst. Ani své rozhovory zpětně nehledám. Dám spíš na zpětnou vazbu, už vím o některých novinářích, co píšou a co jim můžu říct. Když si potom rozhovor náhodou přečtu, je dobře, že se v něm potkávám.
Mohlo z vašeho pohledu třeba ovlivnit vítkovického brankáře Patrika Bartošáka před čtvrtfinále s Třincem uveřejnění informace, že od příští sezony bude chytat právě v Třinci? Ačkoliv se oficiální zprávy o přestupech vynáší až v květnu.
Těžko říct, u každého je to individuální. V tomto případě je specifické Německo nebo Švýcarsko, kde hráči podepisují během sezony smlouvy ke konkurenci, ale hrají za své jméno a za toho, kdo je platí. Když hraju proti svému budoucímu klubu, budu ho chtít naopak ještě více porazit a znepříjemnit mu to. Tak jsem to měl i s kamarády. Když jsem proti nim hrál, mydlil jsem je dvakrát tolik.
Co se chystá po skončení vaší kariéry? Studujete na trenérskou licenci, budete chtít předávat hokejové zkušenosti?
Zjišťuju, jestli mě trenéřina bude naplňovat, nebo ne. V hokeji jsem nějaký pátek a je to jediná věc, které pořádně rozumím. Záleží, jestli mi dá někdo šanci, abych se v tom prezentoval a rozvíjel. Učit se chci od nejlepších lidí, motivuje mě to. Až pověsím brusle na hřebík, vyberu si malý time out, abych si uspořádal, co chci v životě dělat. Hlavně se chci ale věnovat rodině a vrátit jí to, co jsem zmeškal.
