Vy jste film, na který dnes čeká internetová premiéra, už viděl. Co na výsledné dílo říkáte?
Byl jsem mile překvapený. Viděl jsem, jak to kluci nahrávali a určité šoty už vypouštěli na internet, nicméně nevěděl jsem, co od toho celku čekat. Pevně jsem doufal, že to bude dobré, ale ono je to výborné. Střídají se ve vás různé emoce. Překvapil mě hlas Martina Hofmanna, který filmem provází. Když poprvé promluvil, naskočila mi husí kůže.
Jaké pro vás hráče bylo mít v šatně skoro na měsíc filmový štáb?
Nějaké zkušenosti s tímhle jsem měl už ze zahraničí, ale tohle bylo něco jiného. Kluci a vlastně i jedna slečna tam byli opravdu každý den. Říkal to i pan trenér Kýhos, že během dvou tří dnů jsme si na sebe zvykli a nijak nám to nezasahovalo do práce. Zapadli mezi nás a natáčeli všechno, co děláme. Opravdu jsme je brali jako součást týmu a nedělali jsme si nic z toho, že tam chodí s kamerami.
Můžete přesněji popsat zmíněné zkušenosti ze zahraničí?
Bylo to tam vždycky jen na pár dní. Vybrali si třeba jednoho hráče a točili s ním nějaký větší medailonek, šli s ním do soukromí a podobně. Ale nikdy to nebylo takhle komplexní, aby vznikl hodinu a půl dlouhý dokument.
Cheza je jedna
85 minut dlouhý dokumentární snímek z dílny projektu Bez frází mapuje uplynulou sezonu v hokejovém Litvínově s jeho nezaměnitelným prostředím. Recenzi filmu si můžete přečíst zde.
Kvůli nouzovému stavu v zemi z důvodu pandemie koronaviru se Cheza nedočká premiéry na plátnech v kině, nýbrž prostřednictvím internetového streamu v sobotu 11. dubna. Vstupenky jsou k dostání na webu GoOut.
Všem, kdo si lístek zakoupí, přijde pět minut před začátkem promítání email s odkazem, na kterém bude film v sobotu od 18 hodin dostupný. Majitel virtuální vstupenky, a tedy i odkazu, si však bude moct Chezu přehrát také později, ne nutně v daný čas premiéry.
Přeci jen jste zmiňoval, že na začátku se někteří hráči chovali trochu s ostychem. Ale asi se nedá dlouho vydržet v hokejové šatně například nemluvit sprostě a chovat se jinak než obvykle, ne?
V prvních dnech to někteří hráči asi brali na zřetel, že jsou na kameře a že by nemuseli ukazovat úplně všechno. Ale filmaři pak udělali skvělou práci při stříhání. Na druhou stranu že by se v kabině mluvilo zase nějak extra vulgárně, to ne, také tam se dodržují určitá pravidla. Opravdu ale musím zopakovat, že po pár dnech se všichni chovali úplně přirozeně, tak jak to tam doopravdy je.
Líbí se vám, že v dokumentu dostávají dost prostoru vedle hráčů a vedení klubu také obyčejní lidé, kteří jsou jinak tak trochu v pozadí? Od fanoušků, přes bufetáře až po řidiče autobusu.
Líbí, oceňuju to. Pro místní lidi je super, že jsou také zdokumentovaní. Já mnoho z těch lidí znám. Občas se zastavím u Herzánových v pekárně, ostatní neznám všechny třeba osobně, ale vím, o koho jde. Bylo to pro ně pěkné zpestření neúspěšné sezony, mohli se vyjádřit, říct své pocity. Záleží na tom, jsou stejně důležití jako my hráči.
Formují klub svým fanděním a tím, jak hokejem v Litvínově žijí?
Musím potvrdit, co říkal Jirka Šlégr ve filmu a co tvrdí i Michal Trávníček. Kdyby se spočítal průměr návštěvnosti v Litvínově za posledních iks sezon vzhledem k počtu obyvatel ve městě, byli bychom na tom asi úplně nejlíp z celé extraligy. Jsme na tom závislí a můžeme být rádi za tu velkou podporu, kterou máme.
Jak důležitá součást hráčovy pohody to je? František Lukeš a Viktor Hübl říkali, že i díky této atmosféře vydrželi takřka celý hokejový život na jednom místě v Litvínově.
Je to příjemné, já to samozřejmě kvituju. Prošel jsem více kluby a něco podobného, i když jen zdaleka, jsem zažil v Dynamu Moskva. Proto se tam také udělal úspěch. Kdežto v jiných klubech, kde byla atmosféra doslova odlišná, se tolik nedařilo. Frantovi s Viktorem, a jemu hlavně, protože hraje až do vysokého věku, to určitě dodává energii.
Vy jste nedávno v anketě sportovců na Aktuálně.cz říkal, že stavíte v Litvínově dům. Takže také jste k tomu prostředí pevně přirostl?
Ano, už jsem se rozhodl dříve. Nahrálo tomu více okolností, potřebuju mít u sebe člověka, který mi dává dohromady zdraví. Ze zahraničí by to bylo těžké, takže už před čtyřmi lety jsem začal uvažovat o tom, že cestování bylo dost. Dvě sezony jsem byl v Třinci, do Litvínova jsem se dostal častěji než ze zahraničí a zjistil jsem, že mi to tady chybělo. Neuvažoval jsem, že bych se usadil v jiné části republiky, Litvínov mi absolutně vyhovuje, vyrostl jsem tady.
Člověk si hezká místa najde všude, byť i ve filmu je Litvínov vyobrazen jako město, kde je jen fabrika a hokej. Je to tak?
Můžu to porovnat s Třincem. I tam je fabrika a hokej, mnoho lidí nadává, že je to špinavé město, ale já jsem ho poznal úplně jinak. Litvínov bych k tomu přirovnal. Baráček si stavíme kousek od místa, kde jsem vyrůstal, kousíček od něj mám fotbalové hřiště, na kterém jsem jako malý hrával. Ti, kteří na města jako Litvínov nebo Třinec hledí skrz prsty, tam často ani nebyli nebo je to pak o lenosti, aktivit totiž existuje mnoho.
Pojďme zpět k filmu a vaší sezoně. Výhrou v rozhodujícím posledním zápase proti Kladnu (6:2) se vám podařil perfektní happyend, viďte?
S nadsázkou řečeno jsme vlastně jediní vítězové uplynulé sezony. Hráli jsme o všechno. Hrozilo, že se podepíšeme pod první sestup, a jsem hrozně šťastný, že jsme extraligu zachránili. Sezona byla bídná, dostali jsme se do toho sami, ale bylo to se šťastným koncem.
A film tím dostal nečekanou emotivní tečku.
Myslím, že když tvůrci promýšleli ten film a přišli s nějakou první ideou, lepší konec si asi ani nemohli představit. Bylo to na konci velké drama.
Jak na zápas s odstupem času vzpomínáte vy?
Bylo to krušné. Osm zápasů před koncem základní části se mi stala nejdříve vlastně úplná banalita, ani nechci říkat zranění. Večer jsem si čistil zuby, ráno před zápasem proti Třinci jsem se vzbudil a měl jsem spadlou půlku obličeje. Otékalo mi oko, neviděl jsem. Rázem jsem byl odstřižený a na důležité zápasy jsem se jen díval. Léčil jsem to, zlepšovalo se to, ale pořád to nebylo stoprocentní, ani před tím posledním zápasem. Nicméně chtěl jsem do utkání s Kladnem jít, ať to dopadne jakkoliv.
Po zápase jste říkal, že v horším případě jste mohl zůstat se spadlým obličejem a poškozenými nervy. Jaké tedy bylo rozhodování, jestli proti Kladnu nastoupíte?
Bavil jsem se s našimi doktory a lidmi, kteří s tím mají zkušenosti. Někteří pociťovali následky ještě tři čtyři měsíce po tom, co se jim to stalo. Já jsem se rozhodl, že půjdu na led a uvidím, jaké to bude. Jenže na ledě mi začalo oko znovu otékat, slzel jsem a vlastně jsem viděl jen na jedno oko.
V samotném utkání už to bylo lepší?
O něco lepší, šlo to odehrát. Když člověka čeká takový zápas, už den předem se mu vlije do žil takový adrenalin, že ho to pořádně nabudí. V daný moment necítí věci, které ho limitují, necítí některá zranění. Navíc lidé vytvořili na stadionu neskutečnou atmosféru a hnali nás dopředu. Tohle všechno pomohlo mně i ostatním klukům, kteří měli zdravotní problémy.
Jak jste na tom s obličejem teď?
Zaplaťpánbůh už jsme to doléčili, věnoval jsem tomu velkou péči. Stav už je teď stoprocentně dobrý.
Zmiňoval jste, že v Litvínově chcete žít i díky blízkosti doktora, jenž vám dává dohromady zdraví. O co jde v tomhle případě?
Je to chiropraktik Milan Javanský z Mělníka. Už je to můj rodinný přítel, protože mi v životě mnohokrát pomohl po zdravotní stránce, i psychicky. Zná moje tělo jako své boty a poskytuje mi každotýdenní servis. V každé hokejové sezoně přijdou různá zranění a tento člověk s darem, který jsem u nikoho jiného nepoznal, mě neustále drží v dobrém stavu. Bez něj si kariéru teď nedokážu ani představit, a proto už dlouho zůstávám v Čechách. Jsem mentálně nastavený tak, že ho potřebuju mít za zadkem.
Od mistrovského titulu v roce 2015 byl Litvínov jedinkrát v play off, jinak bojoval téměř výhradně o záchranu. Jak to změnit?
Těžká otázka, mohli bychom to rozebírat hodiny. Nějaké myšlenky mám, za prvé musí každý opravdu chtít a odevzdat nejen zápasům, ale také každodennímu tréninku 130 procent. Radim Skuhrovec (asistent trenéra v Litvínově) říká, že když se věci dělají naplno a poctivě, dříve nebo později se to ukáže, a je to pravda. Mluvili jsme o tom, že v Litvínově je rodinná nálada a pohoda, ale možná je na čase, aby se z ní trochu ubralo. Chtělo by to vnést do týmu zase větší konkurenční boj a více rivality.
