Když ostatní nemohli, já teprve začínal, směje se Ptáček. Ale na pivo si zašel rád

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
7. 4. 2020 20:04
Někdejší extraligový rekordman a poctivý zadák František Ptáček měl v sobotu 45. narozeniny. Majitel 1210 startů v nejvyšší soutěži a její čtyřnásobný šampion působil v posledních dvou sezonách u hokejistů Sparty jako kondiční kouč. V rozhovoru Aktuálně.cz se rozpovídal o své práci a také o obdivuhodné kariéře.
Majitel 1210 startů v extralize obránce František Ptáček má se Spartou čtyři tituly.
Majitel 1210 startů v extralize obránce František Ptáček má se Spartou čtyři tituly. | Foto: Milan Kammermayer

Co dělá za každých okolností aktivní člověk jako vy v současné situaci, kdy je velmi omezena možnost vycházení?

Snažím se v aktivitách pokračovat a udržovat se v rámci možností. Mám výhodu, že bydlím mimo město a můžu využít okolní přírody v plné míře. Chodím běhat, jezdím na kole, posiluju.

Menší oslava 45. narozenin v sobotu byla?

Respektujeme vládní nařízení, takže žádná oslava nebyla.

Co pro vás momentální stav znamená pracovně? Nachystal jste hokejistům Sparty individuální tréninkové plány?

Od příští sezony už nebudu u A-mužstva, ale u juniorů a jako kondiční trenér pro akademii. Bývá zvykem, že po sezoně je měsíc volno, teď už kluci v áčku pomalu začnou něco dělat a určitě dostanou pokyny od nového trenéra.

Musí to být pro ně nepříjemné, viďte? Nehledě na finanční nejistotu klubů nikdo v tuto chvíli ani termínově neví, kdy začne příprava.

Příjemné to není, ale hráči jsou profíci a trochu v nadsázce by tuto situaci měli hravě zvládnout. Měli by si poradit, ví, na koho se případně obrátit. Jednoduché to teď není pro nikoho.

Píše bakalářku a na hráče je měkký

Ke konci hráčské kariéry jste začal se studiem vysoké školy. Jak to momentálně vypadá?

Jsem věčný student. (smích) Jedno studium se blíží ke konci, druhé jsem nedávno začal. U obou je teď přerušení nepříjemné, ale musíme se s tím všichni poprat a uvidíme, jaké budou další instrukce ke studiu. V oboru kondičního specialisty mi chybí odevzdat bakalářku a udělat státnice, u druhého studia trenérské licence "A" jsem na začátku.

Jaké máte téma bakalářské práce?

Využití doplňkových sportů v kondiční přípravě mladšího dorostu. Je to téma, které mě zajímá, a u mladšího dorostu ve Spartě jsem působil jako asistent trenéra, takže takhle nápad vznikl.

V posledních dvou sezonách jste tedy pracoval jako kondiční kouč Sparty. Jaké to bylo? Co vám ty dva roky daly?

Spolupráce s trenéry Uwem Kruppem a Jardou Nedvědem byla dobrá, v létě i v zimě. U hráčů jsem čekal, že první rok bude takový těžší, ale v tom druhém už věděli, do čeho jdou, a bylo vidět, že je příprava víc baví. Vzali mě a brali to, jak to je.

Jaký jste byl na hráče?

Hodný a měkký. (smích) Určitě jsem od nich nějaké věci vyžadoval, ale vím, že každý má své problémy a možnosti. Podle toho jsem k tomu přistupoval. Někdo to má rád a chce to dělat, někdo jiný ne. Jde o to, aby skupina, která ráda pracuje, společně se mnou strhla i ostatní. Pak je radost sledovat, jak všichni makají naplno.

Vy jste měl letní přípravu včetně dřiny na suchu rád? Většina hráčů o tom nejčastěji mluví jako o nutném zlu.

Já jsem to měl rád. A neřekl bych, že většina to má naopak. Ve výsledku to pak mají rádi všichni, protože co by jinak sami dělali. Takhle si kromě nepříjemných věcí zahrají hry a jsou pospolu v kolektivu, kde je sranda.

Neštval jste jako hráč tímhle svým přístupem ostatní v týmu?

Je to dost možné. S velkou nadsázkou se dá říct, že když ostatní nemohli, já jsem teprve začínal. To mě osobně i hodně motivovalo.

Kariéru docení až v houpacím křesle

Měl jste pak i v sezoně rád každodenní zápřah od rána do večera?

Neřekl bych od rána do večera, ale když jsem přišel do práce, tak jsem prostě pracoval. Ráno jsem si udělal nějakou přípravu věcí, které budu v ten den potřebovat, a pak už jsem se věnoval svému pracovnímu nástroji, tělu. Myslím, že jsem to dělal dobře, a proto jsem mohl hrát tak dlouho.

Při odpočinku jste pak našel čas pro zmíněné doplňkové sporty?

To je nejlepší trávení volného času a zase jsem u toho byl s nějakou partou. Dříve jsem hrával hokejbal, později jsem při volnu hodně začal jezdit na kole, protože jak bylo tělo už víc opotřebované, žádalo si šetrnější pohyb. Chtěl jsem, aby pak nástup do přípravy nebyl tak nepříjemný.

Měl jste tuhle sportovní vášeň v sobě odmalička?

Vždycky mě bavilo vidět pokroky. Začínal jsem s tím, že mi to nejde, ale postupně jsem se zlepšoval. Bavila mě i gymnastika, kde jsem postupně přicházel na kloub některým věcem. Rád jezdím na motorce, ale ani tam začátek nebyl takový, jaký bych si představoval.

V extralize máte 1210 startů a do doby, než vás překonal Petr Kadlec, jste byl v tomto ohledu rekordmanem. Už jste docenil, jaký je to počet?

Ještě ne, tím že jsem pořád aktivní a ještě chodím hrát hokej. Stále jedu ve sportovním režimu a všechno si to srovnám až v době, kdy už budu v nějakém houpacím křesle. Vím, jaká práce za tím stála a co jsem tomu věnoval. Ale asi až později ocením, že to bylo opravdu dobré.

Teď poznáváte Spartu z nové pozice, jako hráč jste s ní získal její všechny čtyři české tituly. Hřeje vás to?

Je to příjemný pocit, být součástí něčeho takového. Zažil jsem s klubem velké věci a věřím, že to Sparta ještě opráší. Že se na takovou vítěznou vlnu ještě vrátí.

Jaké bylo přerušit v roce 2000 zlatou éru Vsetína?

Byl to obrovský úspěch. Vsetínská nadvláda trvala pět let a my jsme ji ukončili. Teď nám tyhle doby a zápasy připomněli v televizi a měl jsem spoustu pozitivních ohlasů od kamarádů a fanoušků. I lidé, o kterých jsem si myslel, že to moc nesledují, se na záznamy dívali. To bylo příjemné.

Největší šance na MS byla před Rigou

Když jste odcházel ze Sparty do Karlových Varů a později do Českých Budějovic, chtěl jste i vy sám změnit působiště?

Původně určitě ne. Ve Spartě jsem byl odmalička, vyrostl jsem tam. Něco pak člověka nepotěší, ale naučil jsem se, že ve sportovním životě to tak chodí. Je potřeba nad tím nepřemýšlet, nové kluby jsem bral jako novou výzvu a myslím, že se mi i tam dařilo.

Zažil jste stěhování extraligy z Budějovic do Hradce Králové. Co teď v tomto kontextu podle vás pro Motor znamená postup mezi elitu?

Lidé jsou tam určitě nadšení. Nejen já, ale i celá moje rodina máme k Budějovicím vřelý vztah. Postup jsem jim přál delší dobu a jsem rád, že se jim to povedlo. Mají dobrou diváckou podporu, pěkný stadion, byla velká škoda, že Jihočeský kraj dlouho neměl v extralize zástupce.

Za reprezentaci jste odehrál několik utkání, ale na mistrovství světa dospělých jste se nepodíval. Dá se říct, kdy byla účast nejblíže?

Dvakrát to bylo docela na dostřel, nejblíž v roce 2006, kdy byli kluci na MS v Lotyšsku nakonec druzí. Volal mi trenér Alois Hadamczik, ale měl jsem zrovna zranění, se kterým jsem dohrával sezonu. I z klubu potom vysvětlovali trenérovi, že na extraligovou úroveň to stačilo, poslední dva zápasy jsem nějak odkulhal, ale na mezinárodní scénu to nebylo. Člověka to může zpětně mrzet, nicméně zdraví je přednější a na MS musíte být stoprocentně fit.

Další starty přišly i později, ale cítil jste sám, že šance na vrcholnou akci už nebyla tak velká?

Přesně, spíš jsem to bral jako bonus za odvedenou práci, užíval jsem si to. Matně si vybavuju, že moje hra nebyla špatná, bylo to zase za trenéra Hadamczika. Vnímal jsem to jako pochvalu.

Dodnes hrajete krajskou soutěž v Mníšku pod Brdy. Jaké to je?

Sejdeme se jako parta kluků, kteří si jdou zahrát. Je úsměvné, když tam občas vidíme mužstva, která se společně rozcvičují a berou to hodně profesionálně. Jinak se totiž sejde banda starších kluků, dají si cigárko, jdou hrát a často ty mladé nadšence poráží. (úsměv) Na druhou stranu je fajn, že se mladí snaží a třeba se ještě chtějí posunout výše.

Místo týmu je dnes skupina individualit

Chtějí se soupeři vytáhnout proti bývalým profesionálům?

To bylo první, na co jsem přišel. Že se někdo chce porovnávat a měřit síly. Ne vždy to je přijatelné, takže člověk musí zůstat ve střehu, aby to ve zdraví přežil.

I na této úrovni hrajete obránce?

Ano. Já jsem obránce ve všech sportech, vyhovuje mi to. Nevím, co bych dělal v útoku.

O těchto soutěžích se i v jiných sportech mluví tak, že se hraje na žízeň. Dáte si i vy po zápase pivko? Máte to rád?

No, jde to špatně, protože většinou jedu autem. Pít před jízdou se nesmělo samozřejmě nikdy, ale v dnešní době je to zvlášť nebezpečné. Takže spíš jsem rád, že můžu jet autem, a oželím pivo. Ale jinak to k tomu rozhodně patří, a když neřídím, pivko si dám, proč ne.

Jaký na to máte názor z pohledu kondičního trenéra?

Hokej je kolektivní sport, takže z tohohle pohledu je to v pořádku. Kolektiv se často nejvíce utužuje právě u piva. Z hlediska sportovního tréninku to musí být v rozumné míře, která je ale strašně malá. Asi jedno malé pivo, což není pro dobrý pocit ideální. Hráči to vůbec nechtějí slyšet. (smích) Ale hrál jsem to, vím, jak to chodí a že to k tomu patří. Pokud to hráč nepřežene, nedělal bych z toho vědu.

Vy jste zažil během kariéry i v tomto smyslu změnu doby, že ano? Dříve jste s týmem vyráželi na pivo častěji než ke konci kariéry.

To je pravda, doba se změnila. Někdo se na mě možná bude zlobit, ale já tvrdím, že dříve to bylo více kolektivní. Odráželo se to i na tom pivku. Dneska jsou to jednotlivci, kteří hrají spolu. Já jsem tu týmovost měl moc rád. Věděl jsem, že mám vedle sebe kamarády, na které se můžu spolehnout, což je nejdůležitější nejen ve sportu.

 

Právě se děje

před 28 minutami

V pražské zahradě Kinských hoří dřevěný kostel svatého Michala.

Památku ze 17. století sem přenesli za první republiky. Požár zasáhl spodní část stavby.

Připravujeme podrobnosti.

 

Další zprávy