Prožívala jste pohádkové měsíce? Na vašem instagramovém účtu máte psáno, že se to tak může jevit.
Za poslední dva tři měsíce se toho stalo opravdu dost. Podařilo se nám vyhrát titul v Portoriku, kde jsem byla pět měsíců sama. S nároďákem jsme hrály dvě velká finále, jedno jsme vyhrály. Bylo to skvělé zakončení sezony.
Do toho jste si po dlouholetém vztahu vzala německého volejbalistu s maďarskými kořeny Györgyho Grozera. Obřad proběhl v areálu Chateau Šanov, jaká byla svatba na zámku?
Nebylo to úplně na zámku… Ale George mi v soukromí anglicky říká, že jsem jeho princezna, takže takhle jsme to plánovali. Nicméně on se chystá na olympiádu, já jsem to zase plánovala z Portorika. Naštěstí jsem měla výbornou svatební koordinátorku. Nakonec to vyšlo krásně.
V hektickém období jste našli termín na konci června.
Už dlouho hrajeme oba v zahraničí, máme málo šancí shromáždit všechny své blízké na jednom místě. To se povedlo, měli jsme na svatbě celou naši komunitu z Čech i z Maďarska. Byl to takový malý zázrak, svatba byla opravdu super.
Pár dní nato jste s reprezentací vyhrála Challenger Cup v Manile a mluvila jste o tom, jak emotivní je naposled hrát jako Havelková. Měla jste hned jasno, že budete Helena Grozer?
Dvacet let jsem byla zvyklá nosit příjmení Havelková, takže emotivní to bylo. O to více jsem si vážila toho, že jsme vyhrály Challenger Cup. Ale George má ve volejbalovém světě velké jméno, nemyslím si, že se za něj budu stydět. Podle mě je to tak správně, i když dneska má žena po svatbě svou volbu. Já jsem počítala s tím, že své původní příjmení odevzdám.
Díky triumfu na Challenger Cupu se Češky poprvé dostaly do prestižní Ligy národů. Co to pro český volejbal znamená?
Je to velký krok dopředu, dostáváte se do světové soutěže. Tam se utkáte s nejlepšími týmy a hráčkami, které hrají olympiádu a mistrovství světa. Můžeme se porovnat s opravdovou špičkou, v Česku tolik šancí nemáme.
Proti nejlepším týmům světa bude cenná každá výhra, ale spíš půjde o nové zkušenosti pro mladé hráčky?
Určitě. Máme mladý tým a některé hráčky ještě neměly možnost hrát třeba proti Brazilkám nebo Američankám. Bude to trnitá cesta, ty týmy jsou na úrovni, kam my se teprve dostáváme. Ale je to jedině dobře.
Co říkáte na cestu národního týmu s řeckým trenérem Jannisem Athanasopulosem, který postupně začleňuje mladší hráčky?
Líbí se mi to, jinak bych už v 35 letech v nároďáku nebyla. Baví mě to s holkama i trenérem, výsledky jsou třešnička na dortu.
Je pro vás velkou motivací mistrovství Evropy, které bude za dva roky spolupořádat Brno?
Je skvělé, že se podařilo dostat tu akci do Česka. Je to unikátní, protože za dvacet let v nároďáku jsem doma takový turnaj nikdy nehrála. Pro všechny to bude odměna.
Klubovou sezonu jste odehrála v Portoriku za tým Cangrejeras San Juan. Šla jste do neznáma, i když už jste s volejbalem prošla mnoho zemí?
Vždycky hledám novou motivaci, nový styl volejbalu, aby mě to nějak obohatilo. Vloni jsem se po návratu do reprezentace rozhodovala, jestli ještě budu někde v klubu hrát. A vybrala jsem si Portoriko, protože jsem tam ještě nebyla a dost holek si to pochvalovalo. Chtěla jsem bojovat o titul, což se povedlo. Takže co více chtít…
Jak složité pro Evropanku je dostat se do portorické soutěže?
Náročné je to hlavně skrze vízum, na kterém se pracuje dost dlouho. Dva měsíce jsem čekala, jestli tam vůbec budu moct hrát. Ale baví mě výzvy. Věděla jsem, že volejbal tam mají dobrý, i když jiný. Hráčky jsou tam menší a dynamičtější, ne jako v Rusku nebo Itálii.
Po návratu jste zmiňovala nahuštěný program. Jak náročný byl?
To jsem nejdříve nevěděla. Liga měla být původně do půlky května, ale kvůli reprezentačním akcím před olympiádou se to o dva týdny posunulo. Hrály jsme až čtyřikrát týdně. V podstatě to byly skoro jen zápasy, ani jsme moc netrénovaly. Neměla jsem čas na svou klasiku s regenerací. Bylo to jiné a hodně zajímavé.
Vyhrála jste ligu v Polsku, Itálii, Rusku, teď v Portoriku. K tomu jste získala nespočet pohárových trofejí. Máte je ještě kam dávat?
Samozřejmě. (úsměv) Těch domovů mám více, takže prostor je. Ale ano, sbírka je velká a s Georgem jsme si říkali, že až budeme doma tvořit nějakou vlastní síň slávy, máme tam oba co dávat.
Nevydá to dohromady na menší muzeum?
Jednou to třeba bude motivace pro naše děti.
Jaký byl v Portoriku život mimo volejbal? Užila jste si karibský ráj?
Bylo to nejlepší balení na sezonu. Do Ruska jsem brala čtyři kufry, aby se tam vešly kozačky, zimní bundy a nevím, co všechno. Tady jsem vzala trička, kraťasy a plavky a letěla jsem. Portoriko jsem si vybrala i kvůli tomu, že miluju teplo a moře. Bydlela jsem na pláži a byl to pro mě vítaný bonus, když jsem ve volnu mohla skočit do moře a načerpat energii ze sluníčka. To se vám jinde v sezoně jen tak nepoštěstí.
Budete v San Juanu pokračovat v příští sezoně?
Tím, že se získal titul, tak se mě ptali. Ale zatím ještě nevím.
Manžel bude nadále hrát tureckou ligu?
Ano, zůstává v Turecku, ale teď má v hlavě především Paříž. Chudáci hrají s německou reprezentací ve skupině dvakrát v devět ráno, to mu moc nevyhovuje a musí najet jiný režim. Já se za ním pojedu podívat a budu fandit.
Jak se těšíte?
Už delší dobu to mám zařízené a těším se moc. Mně se na olympiádu nepovedlo dostat, ale aspoň moje druhá polovina to dokázala. (úsměv) Ráda bych se podívala i na beachvolejbal, na Ondru Perušiče s Davidem Schweinerem a Báru Hermannovou s Máří Štochlovou.
Kde plánujete s manželem budoucnost, až oba skončíte s volejbalem? Těch možností je určitě víc.
Odpovím na všechny otázky, ale tohle opravdu sama nevím. Máme to nějak rozplánované a vytvořené zázemí, nicméně bude záležet na tom, co sami budeme dělat. Barák máme v Budapešti, já jsem teď hodně doma v Česku s rodinou, na kterou jsem v kariéře moc času neměla. S Georgem zatím přejíždíme a cestujeme.
