reklama
 
 

V Číně holky tahaly kufry trenérům, vzpomíná Havelková. Česká ikona teď dobyla Rusko

18. 6. 2019 6:30
Když jí bylo osmnáct let, opustila vlast a vydala se dobývat volejbalový svět. Nezkušená, nejistá, plná pochyb a přirozených obav. O dvanáct roků později je Helena Havelková jednou z největších osobností českého volejbalu. Status ikony ještě zvýraznila v uplynulé sezoně, kdy přispěla k historickému úspěchu Dynama Moskva. Ruský velkoklub poprvé v historii získal všechny tři domácí trofeje a třicetiletá Havelková rozšířila působivou sbírku svých zahraničních titulů.

Považuje se za libereckou patriotku. Za místní Duklu odehrála první extraligový zápas, když jí bylo pouhých patnáct let. A tak si za dějiště exkluzivního rozhovoru pro Aktuálně.cz zvolila svou tamní oblíbenou kavárnu. Čtyřnásobná nejlepší volejbalistka republiky vyprávěla o bohaté kariéře a porovnala specifika sportovního života v Itálii, Rusku nebo Číně. A vysvětlila, proč momentálně není součástí národního týmu.

Začněme odlehčenější otázkou. Na Wikipedii u vašeho jména září přezdívka Žebro. Jak se zrodila a kdy? 

Vzniklo to na Slavii, když mi bylo asi sedmnáct. Měli jsme tehdy takového kreativního trenéra, Zdeňka Pommera, který nás trénoval loni v nároďáku. A on nám všem vždycky přiděloval přezdívky. Já byla hubená, vysoká, tak mi říkal buď Žebřík, nebo Žebro.

Předpokládám ale, že v Rusku vám tak neříkají…

To opravdu ne. Tam jen vznikla hrozná debata o mém jménu, jelikož Rusové v azbuce nemají písmeno H. Takže řešili, jestli mi říkat Chelena nebo Gelena. Což ani jedno není zrovna pěkné. Na dresu jsem měla Heli, ale měli s tím problém.

Máte za sebou úžasnou sezonu. Dynamo Moskva vyhrálo v Rusku hattrick, získalo poprvé v historii všechny tři trofeje, tedy ligu, pohár i superpohár. Co to pro klub znamená?

Od té doby, co založili klub, byli vždycky ve finále. To znamená, že patnáct let hrají v Rusku o zlato. Ale nikdy nevyhráli všechno, co se týče ruských trofejí. Byl to tedy historický úspěch, vyhráli jsme všechno, co šlo. 

Jaké to je pro vás osobně? První sezona v Dynamu, vysoká očekávání a hned taková smršť trofejí…

Čím jsem starší, tím si víc vážím toho, když se mi podaří něco vyhrát. Sezona byla náročná a těžká, navíc se v Dynamu očekává, že se bude vyhrávat, takže je tam velký tlak. O to větší satisfakce to potom je, když se podaří něco takhle výjimečného.

Jak se v Rusku slaví nevšední úspěch?

Neříkám, že by alkohol neměli rádi, to samozřejmě mají. Ale jak jsou tam asi zvyklejší vyhrávat, tak to paradoxně nebylo moc bouřlivé. Možná, že jsme to dokonce o něco víc prožívaly my dvě cizinky v týmu.

V Rusku mohou za každý tým hrát jen dvě zahraniční hráčky. Kromě vás působí v Dynamu ještě srbská volejbalistka. Jaký je to pocit být jednou z nich? Je to tak, že si vás víc hýčkají, nebo se od vás víc čeká a méně se vám toho odpustí?

Já už jsem na roli cizinky zvyklá. Myslím, že všude je pravidlem, že se od nás očekává, že budeme tahounky. Bylo to tak v Itálii, Číně i Turecku. Oni si zahraniční hráčky pořídí a dost se toho pak na ně svádí.  Ale zrovna teď, díky tomu, že jsme vyhrávaly, jsem to až tak necítila. 

Dvě hráčky v týmu, to je výrazná menšina. Cítíte se v takové roli komfortně? Nekouká na vás týmová většina skrz prsty? 

Musím říct, že ne, ale mluvím za sebe, je to hodně individuální. Ono také záleží na vás, jak to přijmete. Rusové jsou hodně nacionalističtí, to je pravda, mně ale třeba hodně pomohlo, že jsem nemluvila anglicky, ale rusky. Potom vás samozřejmě přijmou lépe. 

V jednom ze tří finálových zápasů ligy jste byla vyhlášena nejužitečnější hráčkou zápasu. Držíte také primát nejlépe podávající volejbalistky Ruského poháru. Jak jste tedy s první sezonou v Dynamu spokojená co se týče svých individuálních výkonů? Cítíte, že máte silnou pozici?

Podepsala jsem smlouvu na příští rok, což pro mě bylo potvrzení toho, že se sezona povedla a že se mnou byli spokojení. Nějaká individuální ocenění jsou samozřejmě příjemná, ale pro mě vedlejší. 

Jak snášíte ruské cestování? Hokejisté, kteří hrají v KHL, si často stěžují na vyčerpávající dlouhé přelety. Jak je to náročné pro volejbalistku? 

Není to snadné, ale hokejisti mají ještě tu výhodu, že mají vlastní lety. My létáme normální linkou. Ale zase je dobré, že z Moskvy létá všechno přímo, takže nemusíme nikdy přestupovat a ušetříme dost času. Hraje se každé tři dny, takže jsem doma jeden den v týdnu. Zbytek po hotelích, každý den někde pryč. Nijak extra mi to ale nevadí, máme fyzioterapeuty, doktory, takže se o nás dobře starají, co se týče rehabilitace. Je to prostě sezona, moje práce.

Váš přítel (György Grozer, německý volejbalista maďarského původu, pozn. aut.) hraje za Petrohrad. Soutěžíte spolu, kdo získá víc trofejí? To jste asi musela letos jasně vyhrát, ne?

Ano, to je pravda. Je fakt, že z toho byl smutný. Taky se snažil o velký úspěch. My jsme už postoupily do finále a oni teprve semifinále hráli. Nepostoupili a byl zklamaný, jasně, je to přece jen chlap. (smích) Ale on mi to samozřejmě přeje, pomáháme si dost, hodně toho sdílíme. Radíme si a předáváme zkušenosti, on hraje v Rusku už šest let. 

Seznámili jste se během vašeho angažmá v Číně, pak se ale vaše cesty na jednu sezonu rozdělily. Vy jste šla hrát do Itálie, přítel do Ruska. Jak jste to zvládli?

Pro vztah to bylo opravdu složité, docela záhul. Viděli jsme se jednou za tři měsíce. Právě proto jsme hledali, jak k sobě být blíž. Když se naskytla možnost přestoupit do Moskvy, bylo to jasné. Petrohrad je sice hodinu letadlem, ale aspoň je to v nějaké rozumné míře. Můžeme se teď přece jen vidět častěji.

Máte doma unikátní sbírku národních ligových titulů. Z Itálie, Polska a Ruska. Působila jste také v Turecku a dokonce v Číně. Prošla jste toho hodně, můžete srovnávat. Litujete třeba některého angažmá, nebo jste byla všude spokojená?

Mně se líbilo všude, ale třeba do angažmá v Turecku hodně promluvilo zranění ramene. Přišla jsem o půlku sezony, v té druhé pak ode mě všichni očekávali velké věci, já se přitom musela složitě zotavovat. Ne, že by se mi tam nelíbilo, ale angažmá bylo tímhle hodně poznamenané. 

Když země, ve kterých jste působila, porovnáte z hlediska popularity volejbalu a také z hlediska finančních odměn, jak by to vypadalo?

Co se popularity týče, Itálie je na úplném vrcholu. V ženské kategorii je tam volejbal sportem číslo jedna. Všechno je hodně sledované, skončíte zápas, všichni se k vám hrnou, aby se s vámi vyfotili nebo pro podpis. Po zápase ještě třeba hodinu zůstáváte a je jedno, jestli jste Italka nebo cizinka. V Polsku a Číně to bylo o něco slabší, ale srovnatelné. Zato v Rusku popularita není taková, maximálně jsou tam takto vytížené hlavní domácí hvězdy. Jinak se tam o vás nikdo příliš nepere. Ale co se týče financí, každému musí být jasné, že je Rusko v tomto ohledu jinde. 

Jak by vyznělo porovnání s podmínkami v českém volejbalu?

Já odsud odcházela hodně mladá, v osmnácti letech. Teď jsem českou ligu ani moc neviděla, takže nemůžu moc hodnotit a srovnávat.

Napadlo vás na vašich volejbalových štacích, že byste na tom místě chtěla žít i po skončení kariéry?

Vždycky jsem snila o tom, že budu žít u moře. Takže Itálie se vždycky nabízela. Hrála jsem tam šest let, umím jazyk, všechno mi tam k životu zapadalo. Teď se mi to ale všechno samozřejmě změnilo, když mám Maďara. (smích) Budapešť je však krásná, rozhodně si nestěžuju.

Zastavme se chvíli u Číny, v Šanghaji jste hrála v sezoně 2016/2017. Tamní režim je specifický, Čína bleskově ekonomicky roste, na druhé straně se mluví o ničení životního prostředí a nedodržování lidských práv. Přišla vám tamní společnost jako harmonická, jak ji prezentuje samotná čínská vláda?

To je těžké říct. Neumím čínsky, s lidmi jsem nemluvila a oni jsou stejně dost uzavření a raději o takových věcech s nikým nemluví. Já působila v Šanghaji a to město působí opravdu dobře. Je to tam v podstatě evropské, to bylo hrozně fajn, co se týče jídla a dalších věcí. Neměla jsem moc času všímat si obyčejného života, pořád jsme někde byly, hrály. Ani se spoluhráčkami to nebyl žádný velký pokec, všude s námi chodila překladatelka, takže rozhovory o něčem jiném než o volejbale byly spíš výjimkou. Ale ta kultura je samozřejmě úplně jiná. První měsíc jsem myslela, že tam ani nevydržím, naši se o mě hodně báli. 

Bylo to tak hrozné? Co se dělo?

První měsíc přípravy jsme byly v obrovském sportovním středisku na okraji Šanghaje, kde se koncentruje velké množství různých sportovců. Bylo to jako na táboře, ve společné jídelně byla k dostání jen jejich jídla. Oni nejsou zvyklí snídat, mají tam záležitosti kolem jídla jinak nastavené. Měli hrozně moc pálivých věcí, což já dobře nesnáším. V menu byly často kuřecí nohy, mozek, oči z ryb. Pro mě nic příjemného. Ze začátku si takových věcí všímáte, musíte si zvyknout.

Stalo se tam za ten rok něco, co vás nějak zarazilo, vystrašilo? Kromě rybích očí…

To jídlo mě trápilo hodně. Nic z těch specialit jsem radši nikdy neochutnala, abych řekla pravdu. Také mě ale zarazilo to, jak jsou tam ženy strašně moc podřízené mužům. Šokovalo mě, jak Číňané ženy vnímají. V životě jsem nezažila, že by někde holky - hráčky, tahaly tašky a kufry svým trenérům. Jinde máte tým lidí a ten se o to stará. To bylo něco nepředstavitelného. 

Po náročné sezoně jste si dala pauzu a nezúčastnila jste se reprezentačních zápasů. Je to jen dočasná neúčast nebo je ve hře konec kariéry v národním týmu?

Zatím o tom nepřemýšlím. O konci ještě mluvit nechci. Ale od doby, co jsem si před dvěma lety zranila achillovku, už se snažím být na sebe opatrnější. Tělo už to tolik nedává a někde prostě polevit musím. Odnáší to reprezentace. Rozhodně ji ale nezavrhuju. Volejbal mám ráda, Česko mám ráda. Ale rozhoduju se rok od roku a uvidíme, jak to bude. Potřebuju si odpočinout, být někdy s rodinou. Vypnout a nesoustředit se jen na volejbal, dobít baterky.

Jaké budou cíle do příští sezony, když jste s Dynamem ovládly vše, co jste mohly?

Trochu se toho bojím. Všichni jsou namlsaní a tým zůstává stejný, takže očekávání budou ještě větší. Důraz se asi tentokrát bude klást na Ligu mistrů, ve které jsme letos vypadly ve čtvrtfinále. To je trofej, která nám chybí. I mně osobně. Měla jsem bohatou kariéru, ale chybí mi Liga mistrů a také účast na olympiádě. 

Máte v hlavě představu, jak dlouho ještě budete ve volejbalové kariéře pokračovat?

Zatím to neřeším. Vím, že stačí vteřina a s volejbalem může být nadobro konec. Cokoli se mi může stát a tak to beru den ode dne. Hodně lidí se ptá, jak dlouho budu hrát a kdy budu mít děti, ale zatím ještě nemám takové myšlenky.

Nemáte chuť ještě rozšiřovat sbírku národních titulů?

Přemýšlím, co mi chybí. (smích) Ještě možná Brazílie, to je další volejbalový gigant. Ale vážně, cíle někam se dostat už nemám. Priority se mění. Chci hrát v Dynamu, vždyť je to jeden z nejlepších klubů na světě. Nemám zaječí úmysly a jsem spokojená.

A pokud budete svou kariéru někde dohrávat, bude to v Maďarsku, nebo v Čechách? 

Maďarsko? Tak to nevím… Těžko říct, návrat do české extraligy však nevylučuju. Liberec mám moc ráda, ale budu to muset sladit s přítelem. Ten by rád trénoval a s tím bude pravděpodobně spojené další cestování po světě. Takže opravdu netuším, co budoucnost přinese.

autor: Aleš Vávra | 18. 6. 2019 6:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama