Glosář - Oči mu svítily jak lucerničky. Tak šťastně se Miroslav Pelta nemohl usmívat snad ani v dětství, když pod vánočním stromkem našel nějaký ten dárek svých klukovských snů.

Pár minut po výhře v Kazachstánu , ještě v naprosté euforii, předseda fotbalové asociace vyprávěl cosi spokojeně do mikrofonu České televize... A jeho vědomí jako by tomu úspěchu pořád odmítalo uvěřit. Jenže on se opravdu urodil: Všech D E V Ě T kvalifikačních bodů po zápasech s Nizozemskem, v Turecku a Kazachstánu je po kupě a v tabulce. Panenko skákavá, vždyť to je prostě a jednoduše zázrak!

Za ty roky už Pelta lanařil možná stovky fotbalistů a trenérů. Někdy se to povedlo víc, jindy míň, samozřejmě. Ale tohle?!

Z impotentního mužstva, co se lekalo vlastního stínu, v poslední kvalifikaci porazilo doma jen Maltu a disponovalo herním projevem, jehož sledování aspirovalo na zařazení do seznamu nejdrastičtějších mučících metod světa, prostě z české antireklamy na fotbal vyčaroval tenhle mág do půl roku stroj na vítězství.

Kdo? No přece Pavel Vrba. Trenér, kterého Pelta tak trochu "čmajznul" Plzni. A až teď dodatečně nejspíš začíná chápat až do detailů, proč tím tehdy šéfa Viktorie Tomáše Paclíka rozběsnil k naprosté nepříčetnosti.

Odlákal mu totiž krále Midase. V českém prostředí jedinečného, neopakovatelného, a tím pádem nenahraditelného. Že něco umí, s tím se po jeho úspěších s Viktorií tak nějak počítalo, národ si ho přál, Sparta si přála, aby už konečně skončil v Plzni - a horší než s Bílkem to asi být nemohlo. Z Peltova pohledu perfektní synergie.

Tulipánům výměna koučů tolik nevyšla

Ale že Vrba u národního týmu do půl roku zafunguje až takhle dokonale, to je bonus, který září nad všechno ostatní. No vidíte. A přitom to v jarní nepřesvědčivé přípravě vypadalo všelijak, jen ne nijak zvlášť slibně.

Jenže sotva čas zkoušek vystřídala ostrá premiéra, začala v Česku nová fotbalová éra. Reprezentaci, co vám předtím mohla přivodit leda trauma, nahradil team-work, který o sobě ví, že jej netvoří zrovna nejtechničtější a nejrychlejší hráči planety. Ale přesto si dostatečně věří a nebojí se ani čerta.

Hned využil toho, že v Nizozemsku právě probíhá opačný proces. Po světovém šampionátu, na kterém "oranjes" bojovali až v semifinále, se totiž právě tam také měnil trenér. A během pár měsíců se z oranžového mužstva, na které se pěly ódy, stal pod vedením Guuse Hiddinka celek, jenž prohrál v Praze, pak i v Reykjavíku a mezitím s jazykem na vestě na poslední chvíli otočil alespoň zápas s Kazachstánem.

Ano, ani pod Vrbou nehraje reprezentace zázračně a bezchybně jako třeba před lety za Brücknera. První půle v Turecku zastihla český tým dokonce pod obrovským tlakem soupeře. Jenže platilo: Co tě nezabije, to tě posílí. A Turci nakonec zoufale sledovali, jak ti Češi, co je předtím mačkali jak citrón, střílejí najednou vítězný gól a už si ten úspěch uzmout nenechají.

Co nešlo, najednou jde. A góly padají

Milujete kontrasty? Pak srovnávejte plody Vrbova úsilí s odkazem jeho předchůdce Michala Bílka.

Právě jeho trenérskou bezradnost, nejpomalejší přechodovou fázi v dějinách fotbalu a reálnou neschopnost vstřelit branku teď Vrbova reprezentace, ač složená prakticky ze stejných hráčů, vyměnila za vědomé kolmé kombinační akce - a byť se třeba zatím objevují jen několikrát za utkání, jednoduše tam najednou jsou. A vy z nich cítíte, že skrývají záblesk moderního fotbalu, ne zoufalství na pokračování jako donedávna.

Ano, Petr Čech ještě pod Vrbou neudržel čisté konto, do obranné fáze ještě nějaké ty mušky občas vletí, a to častěji, než by bylo záhodno. Ale zároveň platí, že až na jednu výjimku potvrzující pravidlo (zápas proti USA) Vrbova reprezentace pokaždé skórovala. A ve většině případů přinejmenším dvakrát.

Co kvalifikační zápas, to Dočkalův výstavní zásah. Vrba hodně sází na sparťany a jejich sehranost. A efektivní hráči mistra jako Dočkal, Krejčí či Lafata mu zrovna včera v kazachstánské Astaně potvrdili, že tuhle strategii vytyčil správně.

Přitom český tým čelí i protivenstvím osudu. Krátce před zápasem proti Kazachstánu vyšlo najevo, že bolavé lýtko kapitána Rosického do hry nepustí. Podobný příběh jsme v minulých letech prožili už mockrát. Bez Rosického jako by se z týmu prakticky pokaždé vytratila duše a myšlenka.

Jenže, světe, div se, v Astaně tým kapitána dokázal nahradit, herní projev mužstva se bez něj nepropadl někam do sklepa. Naopak, fungoval bez problémů...

Ani umělou trávu, na níž se hrálo, nevzal nakonec národní tým jako neštěstí, ale jako výzvu.

Na tom zpropadeném povrchu českým plejerům míče častokrát utíkaly, zatímco domácí, umělému povrchu lépe uvyklí, jim díky tomu občas prchali taky.

Jenže Češi už v takových momentech přestali nasupeně mávat rukama. Místo toho teď raději dělají všechno proto, aby ten unikající míč či protihráče včas dostihli.  Právě z důrazu na detail a z poučky, že ve fotbale se nemá vypouštět nikdy nic, oživená reprezentace čerpá.

V záři slávy. Tam tým dlouho nebyl

Ano, závěrečnou fází zápasu v Astaně, kdy odstřídal Sivok a obrana ztratila organizaci, se asi Vrbova parta nikde moc chlubit nebude. Dvakrát inkasovala, i kvůli tomu, že si Petr Čech při standardce soupeře trestuhodně nedošel pro centrovaný míč.

Jenže když váš tým nastřílí góly čtyři, zase až taková tragédie to není. Spíš materiál pro poučení a odstranění nedostatků.

Vlny fotbalového štěstí i zármutku pobíhají v čase po křivkách, jež rostou do vesmíru a padají do propastí. Ani Vrbův tým svou vysokou efektivitou, která teď působí tak přirozeně, nejspíš nebude vládnout věčně. Nějaký výpadek dřív nebo později přijde. Ale u Vrby, který tým učí kouzlům, s jejichž pomocí by jeho kvalita mohla být dlouhodobě udržitelná, či dokonce stoupající, máme slušný předpoklad, že by se úroveň hry českého týmu neměla propadnout zase někam do truchlivé minulosti.

Fotbalová reprezentace je teď nahoře. Úspěšná a nadějná. Tak si to užívejme, dlouho k tomu nebyla příležitost.

Facebooková stránka autora: Luděk Mádl -. Aktuálně.cz