Hvězdný bývalý brazilský obránce se při vzpomínání na slavnou éru v portugalské televizi často usmíval. O legendami opředené kabině Realu Madrid a vztazích největších fotbalových hvězd své doby prozradil mnohé.
Říkalo se jim Galácticos. Podle přestupové politiky tehdejšího šéfa Realu Florentina Peréze. Každé léto dokázal do týmu přivést ty nejlepší dostupné hráče, nebál se utrácet na tu dobu neuvěřitelné částky a postupně sestavil obávaný tým, ke kterému patřily i hvězdné manýry.
"Po každém zápase jsme hned spěchali na letiště. Naše soukromé tryskáče se rozletěly po světě tak rychle, jak jen to šlo," vzpomněl na zvyk tehdejšího týmu dnes šestačtyřicetiletý Brazilec. "Vždycky jsme se potkali na soukromém terminálu Barajas. Beckham už byl fuč, Zidane a Figo už rolovali po dráze a já s Ronaldem jsme taky letěli pryč," vyprávěl Carlos. "A to jsme měli druhý den trénink!" dodal.
"Když na to vzpomínám, tak si říkám, jak se nám vůbec podařilo být tak úspěšným týmem v tak šíleném období… Vždycky jsem se modlil za sobotní zápasy, abych mohl na neděli letět na Formuli 1. Fakt šílené," svěřil se.
Během svého působení v Realu Madrid, které trvalo přes jedenáct let, měl nejblíž ke svému krajanovi Ronaldovi. "Potkali jsme se v roce 1993, to mi bylo dvacet, a od té doby jsme spolu byli všude na pokoji. Spal jsem s ním v jedné místnosti víckrát než s mou manželkou," smál se v rozhovoru s bývalým brankářem Barcelony Vítorem Baíou.
Carlos trochu zvážněl, pokud šlo o téma trenérů. Ukočírovat hvězdy jako byli Luís Figo, Zinedine Zidane, Ronaldo, David Beckham, Michael Owen, Iker Casillas, Claude Makélélé včetně Roberta Carlose nebylo evidentně nic jednoduchého a fenomenální technik to potvrzuje.
Nejlépe vzpomíná na působení Vincenta del Bosqueho, který v Realu působil na počátku éry Galácticos. "Skvěle jsme s ním vycházeli. Byl spíš jako kamarád. Nepotřebovali jsme žádná pravidla. Přesně jsme věděli, co po nás chce. A on po nás zase nechtěl, abychom chodili na tréninky v 11 dopoledne. Skoro nikdo by nepřišel. Takže jsme trénovali v pondělí nejdřív od pěti, někdy až v úterý," odhalil Carlos manýry tehdejšího kádru.
Trenéři, kteří chtěli u týmu zavést přísnější pravidla, většinou narazili. Nejznámější je případ španělského kouče Josého Antonia Camacha, který na lavičce Realu vydržel jen 22 dní v roce 1998 a o mnoho déle tam nepobyl ani při návratu v roce 2004.
"V době Galácticos nás bylo asi sedm, co jsme si řídili kabinu. Když jsme s trenérem vycházeli, bylo to v pohodě. Ale Camacho byl jiný. Přišel do šatny, pozdravil nás a byl hrozně vážný. Měl toho už za sebou v Realu hodně. A pak řekl: chci, aby tu ráno byli všichni v sedm. Normálně jsme přitom chodili na 10:30. Snažili jsme se ho ukecat, měli jsme svůj systém, ale nedal si říct," pokrčil rameny Carlos.
Pšenka v Madridu nekvetla ani později brazilskému trenérovi Vanderleii Luxemburgovi. "To bylo stejné. Měli jsme před druhým ligovým zápasem sezony zvyk nechat věci na hotelu a jít si na pivo nebo víno před večeří. Vždycky jsme měli na stole nějaké flašky s vínem," přiblížil tehdejší rutinu.
Jenže Luxemburg byl proti. "S Ronaldem jsme mu řekli: nesnažte se nám zakázat pivo nebo víno, bude z toho jedině problém pro vás. A co udělal jako první? Vzal víno ze stolu a pivo zakázal. Takže vydržel tři měsíce. Fotbal není velký svět, takže šéfové se o tom dověděli a adios!"
Vyprávění Carlose jenom dokazuje sílu, jakou tehdejší hráči měli a jak dokázali zatřást s postavením trenéra. Rychlý počáteční úspěch Galácticos na počátku nového milénia v domácí lize i Lize mistrů, vystřídalo po odchodu trenéra Del Bosqueho vystřízlivění a další oprávněná obrovská očekávání tým nenaplnil.
