V minulé sezoně dosáhla Čenstochová na senzační druhé místo v polské lize, ale vy jste většinu času laboroval s kolenem. Jak si užíváte současnou jízdu, kdy v tabulce dotahujete vedoucí Poznaň?
Především si užívám každý den na tréninku. Hlad po sportu je u mě velký. Nebylo lehké se vrátit, ale teď se nám daří. Všechno je super.
Před týdnem jste se po více než roce prosadil střelecky a byl z toho vítězný gól proti Termalici. Jakou radost vám udělal?
Strašnou radost. Bylo to pro mě takové zadostiučinění, viděl jsem i velkou radost spoluhráčů a všech lidí, kteří se o mě starali, když jsem byl zraněný. A že to byl gól vítězný, má ještě větší váhu, nicméně vždy stavím týmový výkon nad ten svůj.
V roce 2017 jste postoupili z třetí ligy, v roce 2019 z druhé. A nyní už druhou sezonu po sobě hrajete špičku nejvyšší soutěže. Jak je to možné?
Když jsem před pěti lety do klubu přicházel, byla tady jasná vize, jak dojít do nejvyšší soutěže, jak se prezentovat. Slyšel jsem na to, ambiciózní plán se mi líbil. Od začátku jsme ukazovali, že máme potenciál, a minulá sezona to celé korunovala. Při oslavách 100 let klubu jsme skončili druzí v lize, vyhráli jsme pohár i superpohár a zahráli si kvalifikaci v Konferenční lize. Byl to pro klub nejlepší rok v historii. Pro mě to byla frustrace, neboť jsem nemohl fungovat na hřišti, ale na druhou stranu i obrovská hrdost, kam až jsme došli.
Co se v klubu dělá tak dobře?
V prvé řadě je potřeba říct, že od třetí ligy máme stejného trenéra Marka Papszuna. Majitel se na něj jezdil dívat, pak si prošel těžkým výběrovým řízením. Nebyl to známý trenér, dělal předtím tělocvikáře, učil dějepis a k tomu trénoval v nižších soutěžích. Postupně se u nás stál nejen trenérem, ale spíš i manažerem. A dnes se jeho jméno spojuje s Legií Varšava nebo národním týmem. To je jeden z klíčů našeho úspěchu.
A dál?
Nápady našeho majitele a způsob, jakým klub vede. Je to úspěšný podnikatel, objevil se teď na první straně Forbesu a patří mezi nejbohatší Poláky. Má svou vizi i na fotbal, evidentně mu to vychází a já jsem strašně rád, že mohu být součástí toho všeho.
Kde na vás Čenstochová před pěti lety přišla? Měl jste za sebou zkušenosti z druholigových štací v Kolíně a Vyšehradu, ale na velký fotbalový průlom to nevypadalo.
Tehdy jsem hrál v Žižkově, pod trenérem Zdeňkem Haškem jsme hráli dobrý fotbal. Byl jsem typem obránce, kterého Čenstochová hledala. Už na úrovni třetí ligy zafungoval skauting, navíc v klubu působil český sportovní ředitel David Balda a i díky němu jsem se objevil v Rakówě. Nebylo to jednoduché rozhodování, v Česku jsem měl možnost posunu do druhé ligy, ale z Polska mě zlákala vize a také finanční podmínky, jež měla Čenstochová stálé. To pro mě ve 24 letech bylo velmi důležité.
Vloni na podzim se Tomáš Petrášek poprvé podíval do reprezentace:
Přitom jste měl z Polska už dříve zkušenost, která nebyla úplně dobrá. Ze zkoušky ve Svinoústí jste se vrátil s nepořízenou.
Byl jsem tehdy vyslaný do města u Severního moře, kam jsem jel sám se svým starým opelem. Malinko jsem se z toho podělal, navíc prostředí tam úplně nevonělo profesionálním fotbalem. Byla to taková sportovní porážka, nestačil jsem tam fotbalově ani mentálně. Když jsem se vrátil, pomalu jsem přestal mít fotbalové ambice, hlavně jsem z toho chtěl mít radost. Pomohlo mi angažmá v Převýšově, uklidnilo mě to a začal jsem se drát zase nahoru.
Mezitím jste ale vyzkoušel různé práce mimo fotbal.
Fotbal v české třetí lize není profesionální, měl jsem různé brigády. Když jsem hrál daleko od domova, snažil jsem se přivydělávat si. Štípal jsem třeba dříví, bavilo mě to. Nicméně nebyl to život, který bych chtěl žít. Naději na fotbal jsem pomalu ztrácel, ale ozval se mi trenér Bohuslav Pilný, kterému jsem se líbil v Převýšově. To mě znovu nakoplo, dostal jsem se do Viktorie Žižkov a pak do Polska.
Hned od příchodu do Čenstochové jste se stal lídrem? Při postupu do první ligy v roce 2019 jste dostal kapitánskou pásku.
Myslím, že to v sobě mám odmalička. Všude jsem byl nejvyšší a ten pocit lídra jsem měl v sobě. Hodně jsem prožíval výhry i porážky, záleželo mi na týmu. V Čenstochové mě brali od začátku jako posilu, věřili mi. Po postupu do první ligy je kádr čím dál více našlapaný, ale já pořád zůstávám sebevědomým lídrem týmu. Sedí to ke mně.
Rychle jste se naučil plynule polsky.
Většinu týmu tvořili samozřejmě Poláci, takže mi nic jiného nezbývalo. Trenér mluvil jen polsky. Naučil jsem se velmi rychle, ale to není nic, za co bych se bil do prsou. Je to hodně podobné češtině. Na druhou stranu jsem rád, když mě Poláci pochválí.
Jak jste se potýkal s tou změnou úrovně fotbalu, která přece musí být mezi třetí a první polskou ligou obrovská?
Udržet tempo progresivního růstu našeho klubu nebylo vůbec jednoduché. Z původního kádru v třetí lize jsme zůstali jen já, trenér a fyzioterapeut. Takoví tři mušketýři, kteří to táhnou od začátku. V každém přestupním okně deset hráčů přichází, deset odchází. Musel jsem zatnout zuby, makat na sobě a rozvíjet se svým tempem. Z třetiligového hráče se stala jedna z hlavních tváří vicemistra první ligy. Jsem na to hrdý.
Když jste v Česku hrával třetí, maximálně druhou ligu, nikdo výše si vašich schopností nevšiml? Nebo jste tehdy nepracoval tak dobře?
Každý hráč nebo i člověk v jakémkoliv odvětví má svůj čas, kdy přijde ten jeho "primetime". Musel jsem do toho dozrát, trefit na správného trenéra, který ve mě věřil a rozvíjel mě. Viděl hlavně moje přednosti. Konečně jsem začal využívat toho, v čem jsem nejsilnější, což je hlavně hra hlavou v obou vápnech. Jsem silný ve standardních situacích, které jsou v dnešním fotbale často klíčové.
Jak si v Polsku užíváte nemalou pozornost? Ligový fotbal tam umí prodat zřejmě mnohem lépe než v Česku.
V Česku jsem nehrál za top kluby, takže to nemůžu úplně porovnat. Ale je pravda, že v Polsku je celý ten produkt Ekstraklasy obrovský. Krásné stadiony, velký tlak médií. Naučil jsem se s tím žít, ale jsem ve věku, kdy už pozornost extra nevyhledávám. Snažím se dobře regenerovat, protože držet se na této úrovni vyžaduje opravdu velké úsilí. Když začnete být trochu populární, je lehké se z toho malinko zbláznit. Ale přešel jsem to, nabral jsem zkušenosti.
Podařilo se vám pobláznit město fotbalem?
Řekl bych, že ano. Dříve byly v Čenstochové populární hlavně volejbal a plochá dráha, fotbal naposled před dvaceti lety. Pak hráli fotbalisté dlouho hodně nízko, ale teď to město prožívá boom. Spousta fanoušků s námi jezdí po celém Polsku, užíváme si to s nimi.
Jednoznačným cílem je vyhrát polskou ligu?
Určitě. V minulé sezoně jsme byli druzí, vyhráli jsme pohár a superpohár. Teď máme v třetině soutěže dobře nakročeno, takže nic jiného říct ani nemůžu. Chceme vyhrát titul, budeme bojovat až do konce.
Vás osobně hodně motivuje i vidina reprezentace, do níž jste poprvé nakoukl před rokem?
Stoprocentně. Jsem hrdý Čech a pro každého fotbalistu by měla být reprezentace nejvýš. Pokud znovu dostanu šanci, budu vděčný. Cítím se teď skvěle, vracím se do formy, jakou jsem měl před zraněním. Pořád je tam potenciál se zlepšovat a věřím, že si vybuduju pozici reprezentačního obránce.
