Glosář - Příjemných překvapení člověk ve svém krátkém životě nepotká mnoho, o to víc by si je měl vychutnávat.

Z na první pohled děsivého programu na startu kvalifikace o Euro 2016, tedy z domácího mače s Nizozemskem a duelu v tureckém Istanbulu, vydolovala česká fotbalová reprezentace neuvěřitelný počet šesti bodů.

Dvakrát vyhrála - a to je, přiznejme si, malý zázrak. Radujme se, jásejme, tleskejme. Ale s vědomím toho, že v obou případech stálo u Vrbova výběru velké válečnické štěstí. A každý ví, že jeho přízeň je vrtkavá.

Upřímně řečeno, v Istanbulu připomínali čeští fotbalisté boxera, co přinejmenším v první polovině mače dostává strašlivou nakládačku. Rány létají zleva, zprava, ale ke cti našemu boxerovi slouží, že nejde do kolen, že se nepodvolí. A když se pak soupeř tím věčným otloukáním protivníka unaví (a možná ho v danou chvíli i trochu podcení), tak ten náš milý boxer ve zbývajících kolech víceméně srovná krok a zničehonic pak vypálí domácímu Goliášovi na bradu takovou šlehu, že už se nezdvihne.

Ještě jednou: vítězství je krásné, tři body cenné, ale zároveň musíme mít na paměti, že zejména v první půli předváděl český tým naprosto nekonkurenceschopný výkon. To ani nebyl fotbal, to byl boj o život. Pravda, statečný, ale chvílemi zoufalý. Nicméně úspěšný.

Obránci Stalingradu nerozehráli balon

Turci měli do utkání obrovský nástup. A vstřelili z něj rychlý gól. To je naštěstí na pár minut uspokojilo, takže se Čechům podařilo realizovat Krejčího křídelní průnik, přihrávku na Rosického, jehož v ideální střelecké pozici stihli Turci na poslední chvíli zablokovat. A pak přišel roh.

Ten naštěstí potvrdil pozorování z duelu Island-Turecko (3:0) svědčící o tom, že obranné standardky hoši od Bosporu prostě neumí. A Sivok srovnal skóre.

Načež se Češi zase navrátili před svou vlastní šestnáctku, kde připomínali obránce Stalingradu, na které se valí jedna obrněná brigáda za druhou a oni sami se na protiútok prostě nezmůžou.

Turci byli mnohem dynamičtější, důraznější, přesnější. Mnohé jejich střely míjely cíl jen velmi těsně, posléze něco pochytal i Petr Čech. Problém byl v tom, že nápor Turecka byl prakticky nepřetržitý.

Sotva se totiž Češi dostali k míči, okamžitě ho ztráceli. Na to, aby zahráli, jak jsou zvyklí, to znamená po obdržení míče si ho v klidu zpracovat, pak se rozhlédnout, kde co lítá nebo jestli se mi náhodou někdo ze spoluhráčů nenabízí, pak se ještě na chvíli zamyslet, co provedu, a pak se to pokusit realizovat - tak na tohle všechno v Turecku absolutně nebyl čas.

Jak se totiž český hráč s míčem na noze takhle zamyslel nad budoucností  lidstva, už kolem něj poletovali dva, nebo dokonce tři Turci, kteří mu míč buď vzali, nebo ho donutili chybovat.

Tahle turecká taktika byla velmi riskantní, kdyby totiž čeští rozehrávači byli schopni kombinovat z prvního doteku, nebo z druhého, ale velmi rychle a přesně, dostával by se tým hostí logicky do přečíslení. Jenže  Češi toho schopní nebyli a 99 procent balonů ztráceli.

Největším nešťastníkem byl v tomto ohledu Darida, ale podobně se "dařilo" i Limberskému, Rosickému, Váchovi...

Turecký kolotoč je k smrti neusmýkal

Turecký trenér Fatih Terim dobře vysledoval, že technická úroveň přechodové fáze českého týmu není optimální a jeho tým na tuhle slabinu útočil.

Problém Turků spočíval v tom, že navzdory jejich obrovské převaze skončil poločas výsledkem 1:1. Svůj podíl na tom, přiznejme, měl i švédský sudí, který nechal být naprosto zjevný faul Váchy na Ardu Turana uvnitř šestnáctky.

Obrana se obecně v první půli projížděla na tureckém kolotoči, Čechům nefungovalo zajištění, rychlostně byl turecký hráč oproti jakémukoli členovi české defenzivy vždy o krok či dva napřed. Ale navzdory tomu góly nepřibývaly, Alláh byl Čechům milostiv.

Jak trenér Vrba připustil, v poločasové přestávce v kabině zvýšil hlas. Kartáč zafungoval, jeho svěřenci přidali na důrazu, to jim umožnilo povysunout obranu dál od Čechovy branky, a dokonce i zaútočit.

Kadeřábkův průnik, přihrávka na Dočkala a jeho pohotová přesná střela neměly chybu. A Vrbovi hoši už vedení 2:1 neztratili. Turci už rychle ztráceli fyzické i mentální síly, ke konci už nakopávali balony a v těch okamžicích zářil Sivok, jehož hlava všechno nebezpečí světa z české šestnáctky odvracela.

Češi toho v Istanbulu směrem dopředu předvedli opravdu maličko, nicméně akce, které "přežily" první nebo druhou přihrávku, už pak ve volnějším prostoru vypadaly velmi kolmě, svěže a nebezpečně. A taky z nich padly dva góly.

Je dobře, že si čeští reprezentanti uvědomují, že se navzdory šestibodovému zisku nemůžou považovat za světové šampiony. Přeci jen musí uznat, že v první půli v Istanbulu prolezli bez úhony mlejnkem na maso. "První poločas nebyl dobrý, měli jsme tam velké technické problémy," připouští Tomáš Rosický.

"Nebudu říkat, že vyhrál lepší tým," podtrhuje celý příběh Pavel Vrba. Ve fotbale se takové věci stávají. Ale štěstí přeje připraveným. A kdyby se mělo Čechů držet ještě alespoň v pondělním utkání v kazašské Astaně, Rosický a spol. by se jistě nezlobili.

Jen aby se boxer po nakládačce s vítězným koncem včas zotavil.

Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz