Londýn - Před turnajem hrály skvěle, byly velkými favoritkami, ve snovém případě se měly potkat ve finále. Nakonec se Karolína Plíšková a Petra Kvitová obě rozloučily s letošním Wimbledonem už ve druhém kole, a podtrhly tak mimořádně smutné vystoupení českých reprezentantů na travnatém grandslamu. Čestný prapor už drží pouze Tomáš Berdych.
To absolutně největší zklamání si připsala jednoznačně Plíšková. První žena žebříčku za letošní sezonu přitom i přes vyřazení ještě stále může dosáhnout na tenisový trůn, pokud Rumunka Simona Halepová neuhraje semifinále a Němka Angelique Kerberová finále. Sama rodačka z Loun ale na světovou jedničku moc nemyslí.
Chtěla se do tenisové historie zapsat jinak. Vyhraným grandslamem, a tím travnatým obzvlášť, vždyť právě tady by její hra založená na drtivém servisu měla na soupeřky platit.
Jenže přišlo druhé kolo, jako soupeřka se v pavouku objevila Slovenka Magdaléna Rybáriková a Plíšková hned začala novinářům vyprávět, jak jí osud připravil ten nejtěžší možný los a jak má z tenistky z Piešťan obrovský respekt.
Při vší úctě k slovenské hráčce, která má za sebou senzační návrat po operaci zápěstí a kolene, takhle by budoucí grandslamová šampionka nebo možná světová jednička mluvit rozhodně neměla.
Hráčka, která chce vítězit na těch nejzvučnějších adresách, musí najít víru ve vlastní tenis nehledě na to, kdo proti ní stojí. Pro strach ze soupeřky nesmí být prostor. Leč právě přehnaný respekt šance české jedničky zjevně zadusil.
Plíšková pak i po zápase hledala příčiny porážky především ve skvělém výkonu Rybárikové. Ano, Slovence je třeba připsat kredit za to, jak nebojácně si počínala. Na trávě se skvěle pohybovala, vrátila spoustu míčů a kralovala i na síti. Jenže chleba se lámal někde jinde.
28 nevynucených chyb, z toho 22 v druhém a třetím setu. Dvě smeče letící do autu Češku připravily o potvrzení brejku ve druhé sadě a další minely v rozhodujícím setu i o celý zápas. V klíčových chvílích Plíškové chyběl potřebný X faktor grandslamové šampionky, a jestli jednou chce velkou trofej získat, musí ho najít.
To příběh vyřazení Petry Kvitové byl trochu jiný. Tenistka z Fulneku od května žila pohádku o návratu. Po rekonvalescenci pořezané ruky se dostala na kurty neuvěřitelně rychle. Vezla se na vlně euforie, na které dojela až k titulu v Birminghamu.
Sázkové kanceláře ji pak spolu s Plíškovou pasovaly na největší favoritku Wimbledonu, jenže tam jí druhé utkání proti Madison Brengleové nastavilo kruté zrcadlo. Hlavu chvíli obelhávat lze, ale tělo ne.
Češka sice během měsíce a půl ukázala, že i po prodělaném úrazu pořád dokáže zahrát parádně, ale těžko může zvládat grandslamové boje bez větší kondiční přípravy a pořádné porce kvalitních zápasů. Půlroční manko se někdy muselo projevit.
Tělo potřebuje čas, aby si na vrcholový tenis opět zvyklo, a stejně tak hlava. Tu Kvitová zřejmě chvíli zaměstnala radostí z toho, že se znovu na dvorcích baví. Byla lačná po raketě, míčcích a po turnajovém cvrkotu.
Nebylo to však zadarmo. Den co den se potkala s někým, kdo jí prosincové napadení připomněl, byť jen tím, že jí řekl, jak ji po dlouhé době zase rád vidí. Novinářům pro změnu musela dokola líčit, co právě prožívá, jak moc se prodělanou zkušeností změnila a jak je ráda, že opět může hrát na milovaném Wimbledonu.
Prošla řádnou emocionální masáží, ze které se nejprve musí oklepat a pak doufat, že se kolem ní už přestanou šířit narážky na její pohádku a zase se bude mluvit jen o jejím ranařském tenisu, který jí vždycky přinesl velká vítězství.
