Pocházíte z Hrušovan nad Jevišovkou, městečka s asi třemi tisíci obyvateli. Kolik tam máte kurtů?
Když jsem se narodila, byla tam jeden, pak táta postavil další dva. Udělal z toho tenisový klub a máme tak v Hrušovanech tři. Bydlíme tedy hned u nich, takže jsem to měla na tenis vždycky kousek.
Měla jste vůbec na vybranou jiný sport?
Táta mě naváděl k fotbalu, florbalu, ale nějak jsem zůstala u tenisu. On chodil hrát s kamarády, pak i trénoval, tak jsem se k nim často přidala. Poprvé jsem vzala raketu do ruky někdy ve třech letech a už nepustila.
Podle manažera Miroslava Černoška je za vaší kariérou hodně vidět práce rodičů. Je to pravda?
Určitě, je to jejich zásluha. Rodiče mi byli vždycky oporou. Teď už se mnou jezdí hlavně trenér, ale když je turnaj někde po Česku, tak se jedou podívat. Vždycky se cítím líp, když je tam někdo z rodičů. Třeba mamka, z té mám respekt.
Jak to?
Mamka na mě byla odmalička přísnější. Takže když je někde u kurtu, držím si respekt a tolik se nevztekám.
A kdy rodiče pochopili, že tenis u vás nebude jen koníček?
Asi v deseti, viděli, že mi to jde a že mám první velké výsledky. Od 12 let jsem už dělala školu on-line, abych mohla hrát a trénovat. Od té doby je tenis na prvním místě. Není vůbec lehké to skloubit s učením, dělám prvním rokem obchodní akademii, ale zatím to nějak zvládám.
Takže, kdyby nevyšel tenis…
No, to ne. Není jiná varianta, prostě vyjde tenis.
Našlápnuto máte dobře, dokonce jste loni trénovala v Akademii Rafaela Nadala. Jak se vám to poštěstilo?
Mají takové skauty, kteří sledují hráčky po Evropě. Všimli si i mých výsledků a už někdy předloni mi napsali, jestli nechci přijet. My to tehdy nepovažovali za nutné, ale loni jsme už jeli, abych měla nějaké zpestření.
Jaké to bylo?
Náročné. Střídali jsme se s dalšími hráčkami, chvíli si mě vzal trenér, chvíli jsem měla sparingy. Trvalo to 14 dní a musí říct, že jsme byli hodně spokojení. Bylo to přínosné.
Internetem pak kolovaly vaše vysmáté fotky s Nadalem. Jak k tomu došlo?
On byl po tréninku, stihli jsme si i trochu popovídat, bylo to moc fajn. Už si teda moc nepamatuju o čem, ale vím, že to bylo příjemné. Dá se říct, že je jediným z mých zahraničních vzorů. Mám ho moc ráda, zvlášť od té doby, co jsme se potkali.
Navíc jste oba leváci. Je někdo, ke komu se chcete stylem hry přiblížit?
Nikdo takový není, chci být originální. Snažím se hrát aktivně, rychle, s topspinem a měnit styl hry.
Když pomineme to, jak jste zazářila při senzačním triumfu českého juniorského týmu na BJK Cupu, tak největším šokem pro tenisovou veřejnost byl váš triumf v Olomouci, když jste v patnácti letech vyhrála turnaj ITF s dotací 60 tisíc dolarů. Byl to zlomový turnaj?
Vyzkoušela jsem si, že jsem schopná hrát i s dospělými holkami. Dodalo mi to sebevědomí a chuť do další práce. Byl to takový ten turnaj, který vám potvrdí, že tímhle se chci živit. Velké povzbuzení. Navíc jsem se hodně posunula v žebříčku, takže nám to i docela změnilo plány v tom, jak velké turnaje chceme hrát. Jsem sice pořád hodně omezená věkem v počtu turnajů pro dospělé, které můžu hrát, ale už v prosinci bych si chtěla dva zahrát a pak se snad přesuneme do Austrálie na juniorský grandslam.
Jediný turnaj vás katapultoval v žebříčku z druhé tisícovky do čtvrté stovky. Jste hráčka, která si dává cíle?
Bez cílů by to u mě ani nešlo, takže je opakuju všem kolem mě v týmu. Ráda bych příští rok hrála finále juniorského grandslamu a dostala se do kvalifikace dospělého, to znamená být někde kolem 250. místa v žebříčku.
Z toho, jak spolu mluvíme, na mě dělá dojem to, že pro vás nic než tenis neexistuje. Máte nějaké koníčky, kterým se můžete mimo kurty věnovat?
Moc ne, nejde to skloubit. Teď se připravujeme s trenérem Jakubem Kahounem v Praze, kde se občas potkám i s nějakými kamarády, ale spíš si hlavně píšeme přes telefon. Jinak to nejde.
Ze sociálních sítí se minimálně zdá, že si dost libujete ve změnách účesů. Dokonce jste chvíli nosila obrovské modré copánky.
To je pravda, já jsem schopná se učesat dvacetkrát za den a pokaždé jinak. Je to u mě důležitý. Copánky byly sázka. Měli jsme dohodu s trenérem, že když na dospělém turnaji uhraju dvě kola, můžu si je dát na hlavu. Mně se to povedlo a trenér byl hrozně naštvanej. Hlava pak byla o kilo těžší, ale hrát se s tím dalo.
