V Národní radě pro sport budete fungovat po boku Jaromíra Jágra, Jana Železného nebo Pavla Nedvěda. V čem mu máte být prospěšní?
Se sportovci z jiných odvětví jsem byl v kontaktu přes dvacet let. Včetně těch, kteří v Národní radě pro sport jsou. Strávil jsem hodně času povídáním s Honzou Železným i Pavlem Nedvědem. A moc mě to inspirovalo. O jejich přípravách, o přístupu. Proč si teď Jarda Jágr ve 47 letech dělá z těch mladých kluků na ledě srandu? Protože tomu vždycky dával ještě něco navíc. Zkušenosti těchhle borců budou radě velkým přínosem.
Jak budete jako rada fungovat?
Věřím, že se budeme scházet co nejčastěji, abychom mohli zkušenosti předávat dál. Já jsem připravený ze svého know-how, které jsem načerpal, dát k dispozici maximum.
A budete to stíhat, neplánujete po angažmá u tenisty Grigora Dimitrova jinou trenérskou štaci?
Mé trenérské angažmá jsme s Grigorem ukončili, teď nemám v plánu s trénováním pokračovat. Mám rodinu, dceru, která je v nejkrásnějším věku, chci být v její blízkosti, cestování jsem si užil až až. Budu mít alespoň čas se věnovat radě.
Vydá se vaše dcera cestou sportu?
Nechám tomu volný průběh. Zaměřím se na to, abych jí dal svou péči, lásku. Jestli ji srdce přivede ke sportu, nebo k houslím, nebo ke studiu, je to jedno. Sám vidím i v tom sportu, že kolikrát je to tak, že rodiče mají větší ambice než to dítě. U nás to bylo tak, že jsme se chtěli porážet navzájem a to nás dělalo lepšími. Teď když slyším, že děti dostávají od rodičů pět tisíc kapesného, když dají gól, tak je mi do pláče.
Co českému sportu schází nejvíc?
Když jsem ještě profesionálně hrál, trénoval jsem na tartanové dráze v jedné škole a tam jsem viděl hodinu tělocviku jedné třídy. Když jsem to pozoroval, bylo mi taky do pláče. Vidět 80 procent dětí v džínách nebo paní učitelku s mobilem pod stromem, byla hrůza. Prostě jim hodila dva míče a ať si dělají, co chtějí. To mě vrátilo do mých školních let, kdy tělocvik měl úplně jinou štábní kulturu, byli jsme nastoupení v modrých trenkách, a když přišel tělocvikář, byl to pan někdo.
Jak by tedy měl vypadat ideální tělocvik?
Nejsem asi tak edukovaný, abych to přesně řekl, ale když dneska dáme sto dětem za úkol kotoul vzad, kotoul vpřed, kolik z nich to zvládne? V útlém věku je tahle všeobecná průprava důležitá, z ní všechno vychází. Sám si pamatuju, že šplh na laně pro mě byla noční můra, ale stejně jsem se to naučil. Tehdy neexistovalo, že jsem řekl, že nechci nebo že nejdu na hodinu tělocviku.
Měl by se tedy stát víc zaměřit na sportovní výchovu dětí?
Vím, z čeho jsem vzešel, z jaké generace sportovců. Ať už to byl tenis, hokej nebo fotbal, všichni z těch, co něco dokázali, vzešli ze systému podpory sportu, který fungoval už od toho nejranějšího věku. To nám teď chybí.
Co by tedy měla nová Národní sportovní agentura zlepšit?
Je to o té tvrdé práci, mít okolo sebe kvalitní trenéry. Má nejsilnější stránka je tenis, ale princip je všude stejný. Byl bych rád, kdyby financování sportů bylo co nejjednodušší. Co se bavím s lidmi z tenisu, tak vím, že uspořádat turnaj není jen tak. Když si jdou žádat o dotaci na město, musí provést něco jiného, než když jdou na kraj, někde můžou proúčtovat jen něco. Nemá to tu jednotu, proto má Národní sportovní agentura vizi to zjednodušit.
Pojďme se zastavit na příkladu tenisu. Na letošním Australian Open bylo v hlavní fázi turnaje devět českých reprezentantek, ale žádný muž. Je to důsledek špatného systému?
Českých holek je spousta, i mezi mladými už vykukují další a další šikovné hráčky. Byli jsme v minulosti i díky Davis Cupu taky takhle nahoře, ale už tehdy jsme říkali, dívejte se za nás. My jsme generace, která je hotová, ale co přijde po nás. Tehdy nás nikdo moc neposlouchal, protože se nám dařilo, ale teď se to ukazuje.
Kde tedy mají čeští tenisté mezery?
U kluků jsou tenisové zápasy opravdovým gladiátorstvím, utkání jsou náročná a je těžké se prosadit. Což je vidět i na grandslamech. Není možné, aby všechny generace byly tak úspěšné, ale musí se pro to alespoň udělat všechno. V chlapském tenise u nás se tohle trochu zaspalo.
Jak?
Rozdíl je v přístupu. Spousta kluků je brzo uspokojených. Vydělají si první peníze, dostanou auto, manažeři si je předcházejí, zjednodušují jim cestu. Ve světě sportu je daleko víc peněz. Hráč si za menší úspěch vydělá víc než dřív. Snadno tak mladí hráči zpohodlní, řeknou si, že nevadí, když prohráli, že se svět nezboří.
Je to jen český problém?
Ne. Vždyť se podívejte. Pořád se říká, že přijde nová generace, ale ve finále stejně dál vládnou tenisu Novak Djokovič, Rafa Nadal nebo Roger Federer. Tím, že jsem měl tu čest Novaka trénovat, tak jsem viděl, proč jsou tihle veteráni tak dobří a mladí je pořád nestíhají. Jak se sportu tyhle legendy obětují, co tomu dávají, každý detail je pro ně důležitý.
Přesto tu mladá česká generace tenistů vyskakuje, Jonáš Forejtek, Jiří Lehečka, Dalibor Svrčina…
Viděl jsem, jak ti kluci hrají, chci je poznat ještě trochu líp. Lehečka mě překvapil, když hrál rozhodující pátý zápas v Davis Cupu proti Nizozemsku, při své premiéře byl pod obrovským tlakem, sice prohrál, ale jeho projev byl fantastický. Sám jsem to zažil, tak vím, jaké to jsou emoce.
Co byste těmhle náctiletým klukům poradil?
Poradil bych jim, ať v nich vyhraje vždycky ta práce, ať tomu obětují svůj život, pokud to doopravdy chtějí dělat. Ze své pozice, kterou tady mám, bych chtěl tlačit na to, aby měli co nejkvalitnější vedení.
Když se obloukem vrátíme k úspěšnosti českých tenistek, myslíte tedy, že oproti tomu jsou hráčky zodpovědnější než čeští mladíci?
Na to by se člověk musel podívat ještě hlouběji, v čem je mezi nimi rozdíl. Buďme rádi, že tam těch holek vůbec tolik je. V mé éře bylo pořád nějakých 12 hráčů, o kterých bylo slyšet. Dneska hledáme. S Berďou jsme byli poslední generace, která vyrůstala s motivací, hladem po tom něco dokázat, někam se podívat. Dnešní doba je rychlá, všechno je lehce dosažitelné. Musíme to vybudovat už od dětí, že výsledky nebudou hned za rok, to je snad každému jasné.
