Antonín Dvořák miloval přírodu. "V nejkrásnějším lese trávím nejnádhernější dny za krásného počasí a neustále se obdivuji okouzlujícímu ptačímu zpěvu," napsal roku 1884 z letního sídla ve Vysoké u Příbrami. Osm let nato z New Yorku vzkázal, že příroda potřebuje "své diminuendo a morendo, aby se opět oživila a vzepnula ku velkému crescendu a dosáhla opět své síly a výše v mohutném ff".
Víc než klavír se mu nejdřív líbil fotbal, jenže v jedenácti objevil trubku a natolik jí propadl, že hrál až osm hodin denně. S podobnou vehemencí později začal dirigovat. Navzdory introvertní povaze se prosadil u nejlepších světových orchestrů a teď dvěma šéfuje.
Výsadou vítězů Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro je samostatný koncert na dalším ročníku festivalu. Letos budou dokonce dva: jednak kvůli covidu odložený program hobojisty Martina Daňka v Anežském klášteře, jednak vystoupení korejského smyčcového Arete String Quartetu v Rudolfinu. Shodou okolností se konají tentýž den 21. května.
Začínal jako zázračné dítě s absolutním sluchem, natočil přes 100 nahrávek, dvakrát dostal cenu Grammy a od amerického prezidenta Ronalda Reagana převzal Národní medaili za umění. Po více než dvou letech se k Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK vrací slavný izraelský houslista Pinchas Zukerman.
Jeden večer v luxusní róbě odehraje Beethovenův koncert, druhý den si klidně oblékne tričko s obrázkem Mistra Yody a stejně precizně provede hudbu svého oblíbeného filmového skladatele Johna Williamse. Po více než 45 letech kariéry neztrácí elán. S Českou filharmonií a dirigentem Manfredem Honeckem tento týden vystoupí čtyřnásobná držitelka ceny Grammy, hvězdná houslistka Anne-Sophie Mutterová.
Stačí naladit kteroukoli rozhlasovou stanici klasické hudby a dříve či později je člověk uslyší. Hráči londýnské Akademie sv. Martina v polích se svými více než 700 snímky patří k nejnatáčenějším komorním souborům. Ne náhodou.
O kariéře měla jasno už jako čtyřletá. Tvrdohlavá, náročná, rozhodná a nekompromisní rodačka z newyorského Rochesteru Alisa Weilersteinová si o violoncello řekla už takhle malá a říkala si o něj tak dlouho, dokud jí ho rodiče nepořídili.
