Šest spisovatelů, mezi nimiž jsou tři ženy a tři autoři vydaní nakladatelstvím Argo, získalo nominaci za prózu na nejznámějších českých knižních cenách Magnesia Litera.
Bylo to bušení do přehradní zdi. Výbuch národní energie. Stoupání na špičky a vystrkování hlavy, co nejvýš to šlo.
První odešel Julio Cortázar. Před sedmi lety se poroučel Carlos Fuentes. A když na onen svět zamířil i Gabriel García Márquez, ze slavné generace latinskoamerických spisovatelů 60. let minulého století zůstal poslední velikán: Mario Vargas Llosa.
Za nedůstojný označuje ředitel Národní galerie Jiří Fajt stav národního pavilonu v Benátkách, který Česko a Slovensko využívají při tamním bienále umění.
Veselým nedorozuměním začíná své nejnovější dílo Madeleine Albrightová. Bývalá americká ministryně zahraničí potká známého a říká mu, že píše knihu. "Na jaké téma?" ptá se muž. "Fašismus," odvětí Albrightová. Muž se zatváří zmateně. "Fashion?"
Bylo nebylo, začátkem 50. let minulého století v japonském Kjótu se batole jménem Haruki Murakami vyštrachalo z domu, překročilo práh, přelezlo cestu a spadlo do potoka. Dočista zmizelo pod hladinou.
Zaúkolovat americkou zpěvačku a básnířku Patti Smithovou je zřejmě nemožné. Příklad? Univerzita Yale čerstvě dvaasedmdesátiletou umělkyni požádala o přednášku a esej na téma "Proč píšu".
Že ho zavřou, až zčerná? Kdepak. Že to s ním brzy sekne a bude po něm veta? Také ne. Že už ho nikdo nebude chtít poslouchat? Všechno špatně.
Může prezident snít jako malý kluk? Někdy v létě 1997 do kin vtrhl hollywoodský film Air Force One, v němž Harrison Ford ztvárnil amerického prezidenta jako akčního hrdinu, který zabrání válce a s teroristy si to vyřídí jaksepatří mezi čtyřma očima.
Na kom lépe než na studentech ukázat, jak události pražského jara roku 1968 zbavily jednu generaci iluzí?
K románům japonského spisovatele Harukiho Murakamiho už takové scény patří. Jsme v chatě na vrcholku hory, daleko od civilizace. Je klid. Kolem švestkový háj, v dálce bzučí sršně. Na zahradě banánovník, tradiční lucerna, ještě dál kamenná mohyla. Ve vzduchu svěží vůně lesa.
Seymour Hersh je přesně takový, jak si člověk představí novináře ze staré školy. Používá laptop, ale víc důvěřuje tužce a papíru. Telefonní čísla svých zdrojů zná nazpaměť. Vybavuje si desítky let staré informace, data, jména. A když teď hovoří v hotelu v pražské Hybernské ulici, celou dobu má nohy pohodlně natažené na gauči.
Čím vším se dá hrát na elektrickou kytaru? Viděno včera ve vyprodaném velkém sále pražské Lucerny: rukávem, ručníkem, košilí, paličkami na bicí, zuby, dokonce zadkem.
Ve velkém sále pražské Lucerny hraje a zpívá pět hochů. Ne na klasickém pódiu, festival Struny podzimu pro tento večer postavil nové, na šířku uprostřed hlediště.
Do debaty o budoucnosti Česka, které si připomíná 100. výročí založení státu, vstoupí americký historik Timothy Snyder. Příští měsíc bude v Praze hovořit na ministerstvu zahraničí i Univerzitě Karlově.
Jubileum tuto neděli slaví Zdena Salivarová-Škvorecká, autorka silných próz z komunistického Československa, a zároveň ředitelka, redaktorka, tiskařka i expedientka slavného Sixty-Eight Publishers.
Aktuálně.cz zrekonstruovalo kauzu, v níž proti sobě stojí stávající ministr kultury Antonín Staněk za ČSSD a odborná komise s členy Ivem Mathém nebo Vladimírem Justem.
"Obávám se, že jsme žili v iluzi. Že lidé svobodu nijak zvlášť nechtějí," říká ve velkém rozhovoru polská režisérka Agnieszka Hollandová.
Josif Brodskij své básně recitoval jako kantor židovského zpěvu, posluchače uváděl do transu. Michail Baryšnikov se v Praze pokusil tuto energii zpracovat vlastním tělem.
"Všechno je špatně. Dnes i socialisté bojují za záchranu kapitalismu a lidé raději volí blbce, aby měli alespoň nějakou jistotu," říká v otevřeném rozhovoru autor románu Trainspotting, prozaik Irvine Welsh.
