V anketě o Trenéra roku jste skončil třetí. Co to pro Vás znamená?
Velice si tohoto ocenění vážím. Především proto, že očima odborníků z mnoha sportovních odvětví mají úspěchy Martiny nemalou hodnotu. Také já se klaním každému sportovci, který na mezinárodní scéně dosáhne na výborné umístění.
Trenérem Martiny Sáblíkové jste už plných 18 let. Nepotkala vás někdy za tuto dlouhou dobu ponorková nemoc?
Někdy si sice vjedeme do vlasů, ale ponorkovou nemoc jsme zatím nestihli (smích). Asi proto, že přichází jen v době, kdy dojde k hádce a trenér se svým svěřencem nějakou dobu nemluví. Taková situace u nás ještě nenastala.
Můžete prozradit, jaký jste trenér?
To je spíš otázka pro závodníky. Nicméně si myslím, že jsem náročný, ale na to už si moji svěřenci zvykli, což prozrazují jejich výsledky.
Stane se někdy, že vás Martina, nebo někdo jiný, hodně rozčílí?
Občas se stane, že zvýším hlas, ať už v dobrém či špatném slova smyslu. Třeba když Martina těsně před závody se rozhodně víc trénovat s poznámkou, že druhý den by nevyhrála. To mě hodně naštve, protože už několikrát jsem ji vysvětlil, že tyto její nápady jsou zbytečné a nesprávné.
Jdete někdy ve svých výrazech až za hranicí slušnosti?
Je asi jen málo trenérů, kteří si neuleví sprostým slovem. Čeština je na ně bohatá a my trenéři je udržujeme při životě (smích).
Jak se za ta léta, co Martinu znáte, změnila?
Především dospěla a její ctižádost po vítězstvích je větší, než byla dřív. Je nervóznější, než bývala. Zatím neříká, že by příští rok po olympiádě svoji kariéru ukončila, ale já si myslím, že to není vyloučené.
Nepotřebujete se někdy stát místo trenéra psychologem?
Určitě a myslím si, že se mi to daří. Například před týdnem na mistrovství Evropy Martina nebyla v optimální pohodě a přitom stále mluvila, že za každou cenu musí získat svoji desátou medaili z tohoto šampionátu. V takové chvíli musí přijít psycholog, aby jí vysvětlil , že není důležité jet rychle, ale tak, aby v dobrém čase dojela do cíle. Bylo tedy potřeba, aby vzala rozum do hrsti, což se jí v závodě na tři kilometry podařilo.
Jakou váhu přikládáte regeneraci?
Obrovskou! Bez ní nelze na vrcholový sport ani pomýšlet.
Podařilo se vám podle představ zvládnout určitě hodně smutnou neúčast Martiny v cyklistické časovce na olympiádě v Riu?
Bylo to moc těžké. Martina byla na olympiádu velice dobře připravena a o to větší bylo zklamání nás obou. Její psychika trpěla a bylo pro mě hodně obtížné ji vrátit do tréninkového procesu. Dokonce řekla, že končí a je jí všechno lhostejné. Několik dní opravdu netrénovala, ale nakonec jsme si řekli, že to znovu zkusíme a postupně jsme se vrátili k normální přípravě na rychlobruslařskou sezonu.
Jaký je rozdíl mezi tréninkovými dávkami v rychlobruslení a cyklistice?
Cyklistický závod je delší, zvláště pak ten s hromadným startem. Proto v přípravě jsme mu věnovali víc času. V rychlobruslení má hlavní slovo intenzita tréninku.
K jakému cíli chcete Martinu dovést?
K medailovému umístění na letošním mistrovství světa a příští rok na zimní olympiádě. A vůbec nejlépe ve zlaté podobě.
Dělají vám radost i další členové vašeho týmu?
O tu největší se letos postarala dvě děvčata. Především Karolína Erbanová, čerstvá evropská šampionka ve sprintérském víceboji. Sedm let patřila do našeho týmu, v němž dostala potřebný základ pro současnou výkonnost. A pak je to dvacetiletá Nikola Zdráhalová, která před týdnem skončila na mistrovství Evropy ve víceboji devátá. Bez nejmenší nadsázky si myslím, že příští rok by na olympiádě mohla bojovat o přední příčky.
