Navzdory očekáváním začali čeští běžci sezonu skvěle. Především díky výkonům Katky Razýmové a sourozenců Novákových. Co na to říkáte?
Kačka zajela neuvěřitelné závody! Přiznám se, že jsem nečekala, čeho je schopna, a moc jí to přeju. I celému lyžování to moc pomáhá. Michal s Petrou zajeli také krásné závody. Zvlášť u Péti, která se dva roky trápila, to je dobrá zpráva. Jsem přesvědčená, že oba mohou být ještě lepší, hlavně aby všichni zůstali zdraví.
Nakolik jim úvodní úspěchy a zvednuté sebevědomí můžou pomoci při startu před vlastními fanoušky?
Určitě hodně. Je zase komu fandit, je v tom jiná jiskra také pro každého fanouška a o důvod víc se do Nového Města na Moravě vypravit.
Jak vzpomínáte na Světové poháry v Novém Městě na Moravě?
Mělo to dlouhý vývoj. Jela jsem v Novém Městě hromadu svěťáků a dlouho jsem tam z různých důvodů nemohla trefit dobrý závod. Často byly mokré podmínky a nám se v tu dobu moc nedařilo připravit lyže na vodu. Jednou nebo dvakrát jsem těsně před závody onemocněla, no a k tomu jsem měla v hlavě zafixováno, že mi tamější tratě nesedí.
Proč vám neseděly?
Ona ta trať teď už vypadá trochu jinak, my jsme dokonce jezdili třeba 7,5 km vcelku. Kromě těch esíček se jezdily třeba tatry, které vedly do úplně jiné části toho lesa. To byly tratě s extrémními změnami rytmu, podobné byly i třeba v Davosu. Teď se to i kvůli biatlonu změnilo a tratě se zmodernizovaly.
Na Nové Město ale máte určitě i dobré vzpomínky…
Ano. Zlom nastal, když se mi narodila dcera. Pak jsem v Novém Městě dvakrát vyhrála, jednou byla druhá. V tu dobu byl celý tým silný, i kluci, a chodilo klidně 30 000 diváků. Ti byli i na trati, teď třeba na biatlonu jsou soustředění na stadionu, ale tehdy to bylo jiné a byli i právě v těch esíčkách. Při vzpomínce na tyto úspěšné závody v závěrečné fázi kariéry mě dodnes mrazí.
Řadíte tedy úspěchy z NMNM v kariéře hodně vysoko?
Jsou to pro mě po olympiádě a mistrovství světa jedny z nejkrásnějších zážitků. Co se týče SP, řadím tyto triumfy asi nejvýše, a to ani ne tak sportovní úrovní jako spíš prožitkem. Vyhrát doma a zajet super závod je skvělé. Naopak dočkat se toho startu a přežít dva dny, kdy už tam na místě trénujete a jste tak trochu dán všanc těm všem lidem, tak to je strašně vysilující.
Můžete to rozvést?
Člověk musí být hodně silný, aby ustál ten tlak. Tiskovka, lidi, co pořád potkáváte, vás plácají po ramenou… tehdy to ještě bylo jiné než dnes a nedalo se úplně závodníka odclonit od toho ruchu. Aby závodník měl klid. Já ho tenkrát neměla. Působilo to na mě a vždycky jsem tam třeba špatně spala.
Takový prožitek se pak asi umocňuje, když se závod nepovede, že?
Těch nepovedených bylo v Novém Městě relativně hodně a o to víc to mrzí, to je pravda. Když se nepovede závod někde ve Skandinávii, jste taky naštvaní, ale zabouchnete dveře od auta nebo nasednete do letadla a jedete pryč. Tady to ve vás zůstává déle.
Říkáte, že trať je dnes úplně jiná. Jaká má specifika?
Nové Město je v nižší nadmořské výšce, takže je trať náchylná na jakékoliv změny počasí. Někdy ta obleva vše zničí, na druhou stranu zase inverze v tom mikroklimatu může sníh leckdy podržet. Nicméně si nemyslím, že by tratě vybočovaly z moderního trendu, jaký je nastaven i všude jinde. Jsou přehledné pro diváky i televizní kamery. Pro mě to malinko ztratilo kouzlo po modernizaci starých tratí, ale je to pochopitelná úlitba lepší medializaci našeho sportu.
Z hlediska atmosféry v Novém Městě, dají se běžecké závody srovnat třeba s biatlonem, který se ve Vysočina Aréně jezdí nyní?
Biatlon má to specifikum, že to lidi táhne hlavně na stadion, kde se střílí. To je to nejzajímavější. U nás to bylo víc rozprostřené. Obecně si myslím, že Vysočina má pro běžecké závody ten dar, že se tam zase tolik sportovních akcí na této úrovni neděje. Nechci se nikoho dotknout, ale myslím tím, že jsou lidé na Vysočině vždycky vděční, když jim tam přijede špičková sportovní událost. Ať jsou to kola, biatlon nebo běžky.
Řešili jste třeba tenkrát, kolik na vás přijde lidí?
Ono je potřeba si uvědomit, že dnes už to tam vypadá jinak a tribuny jsou podstatně větší. Kdo se tenkrát nevešel na stadion, tak šel do lesa fandit k trati. A protože byly tratě užší, tak diváci byli téměř na dosah. Když jsem jela těmi esíčky v závodě, kdy jsem jela o vítězství, tak to byl opravdu rachot. Lidé byli metr dva od vás. To bylo hodně silné. Lidé na stadionu prý podle toho řevu věděli, kde v lese zrovna jsem.
Nebylo to špatné v tom, že jste na trati neměla ani centimetr, kde byste mohla trochu hlavou vypnout?
Když se vám nedaří, můžou lidé křičet cokoliv a nepomůže to. A naopak, já v tu dobu byla zkušená a už jsem to uměla využít ve svůj prospěch. Tam hrozí, že se necháte vyhecovat a na prvním kopci jste hotoví. Musíte umět s tou podporou pracovat.
Jak velké vítězství pro české lyžování obecně to je, že se sem po čtyřech letech vrací SP v běžkách?
Běžky jako takové jsou u nás populárním sportem, o tom se asi nemusíme bavit. Když se o víkendu na Šumavě podívám ven, tak lidí lyžuje strašná spousta. Ale k tomu, abychom je přitáhli ke Světovému poháru, potřebujeme závodníky, kteří se budou pohybovat na předních příčkách. Ač sama se ráda podívám na Ski Classics v televizi, tak si myslím, že lidé díky sledování této disciplíny trochu ztrácejí pojem o tom, jak vypadají opravdové závody MS či SP.
