Praha – Ve skvělé náladě se vrátil do Česka z her v Soči nejúspěšnější český krasobruslař od rozdělení federace Tomáš Verner, který na olympiádě jedenáctým místem zakončil svou amatérskou kariéru.

"Nyní mě čeká Tour s Pljuščenkem a pak moje další aktivity," usmíval se ve čtvrtek v pražské curlingové hale muž, který se chce věnovat kromě jiného sportovnímu marketingu, a jehož mentálním koučem je zpěvák, režisér, producent, ale také thajský boxer Dan Landa.

"Že bych se dal na thajský box? Nevím, já s kontaktními sporty moc zkušenosti nemám," usmíval se Verner v rozhovoru pro české novináře, když předtím dal interview také v němčině. "Zvládl bych to ještě v angličtině a možná ruštině, ale tam se stydím, protože jsem se ji nikdy neučil, neumím gramatiku, jen pochytil od kamarádů na závodech" dodal.

Jak je to s tím vaším koncem? Když to srovnáme, takový horolezec nikdy nemluví o poslední expedici, vy jste to udělal. Nebyl to problém?

No jo, jenže u horolezce se mohou přetrhnout lana a může spadnout. To já můžu spadnout tak na zadek, což se mi stalo a stejně jsem přežil. Navíc jsme měli halu se shorttrackem, takže jsme měli vypolstrované mantinely. Já ale nejsem moc pověrčivý. Když jsem sice dříve vyrazil na lyže, tak jsem neříkal, že jdu na poslední sjezd, vždycky to byl předposlední a pak jsem šel do chaty s tím, že jsem se nezlámal. Takže na lyžích ano, na bruslích jsem ale klidně řekl, že to je poslední tažení.

Jak se to vaše rozhodnutí skončit v Soči rodilo?

Zdlouhavý byl spíše ten čas mezi rozhodnutím pokračovat. Po MS v Londýně, které bylo těžké emocionálně zpracovat, tam bych byl rozhodnutý skončit a brusle zahodit i možná spálit. Odcházel bych ze sportu s takovou pachutí. Ale na to rozhodnutí dal jsem si odstup, že buď skončím úplně, nebo se vrátím do Oberstdorfu a budu pokračovat do olympiády. A tam jsem se rozhodl.

Co vám proběhlo hlavou, když jste přišel do vesnice, odložil tašku a věděl jste, že to bylo naposledy?

Já jsem to neprožíval tolik ve vesnici, jako hned po závodě. Nechal jsem totiž brusle v šatně, pro nás jsou jako Svatý grál, na závodech se od nich nehnete, ale já se po volné jízdě převlékl, nechal je v šatně, šel se dívat jako divák na další závodníky a brusle v šatně zůstaly až do konce závodu. A to že jsem pak dva dny neotevřel na pokoji tašku, už jsem neprožíval, spíše to, že jsem se od nich dokázal odloučit po závodě.

Necháte si je, nebo je třeba věnujete do nějaké dražby?

Já je ještě budu potřebovat na exhibiční soutěže s Jevgenijem Pljuščenkem. Ale pokud o ně bude zájem, tak je potom určitě rád pošlu pro dobrou věc do světa.

Umíte si nyní představit život bez krasobruslení?

Dovedu. Už se mě ptali, jestli se nebojím toho temna a prázdna, které přijde, ale ono zatím žádné nepřišlo. Věcí je dost na práci, musím se vrátit do školy a mám před sebou pár projektů. Všechno, co jsem si prožil ve sportu, mi říká, že jsem se rozhodl dobře.

Mimochodem, co vám říkal po návratu ze Soči váš mentální kouč Daniel Landa?

Dan byl nadšený z toho, že jsem pochopil, že pravým cílem je ten sportovní život. Není to jen o medaili. Samozřejmě, potřebujeme medailisty. Ty lidi, ke kterým masy vzhlížejí, stejně jako já, protože takové sportovce obdivuji. Ale mně ten sport dal i spoustu věcí, které se nedají ani vyslovit. Volali jsme si, zrovna je v Thajsku a ne že by jásal, že končím, jelikož měl představu, že jsem v dobré formě, ale moje rozhodnutí respektuje.

On je velký milovník bojových sportů, ostatně proto je nyní v Thajsku. Že byste následoval jeho vzoru?

No já s těmi kontaktními sporty nemám moc zkušeností, oni se krasobruslaři moc neperou. Dovedu si představit, že třeba holky si v šatně vjedou do vlasů, ale my vážně ne, nemůžeme si potrhat kostým. Takže nevím – thajský box, nebo ultimáta ještě ne. V lednu se porozhlédnu a uvidím. Dejte mi rok na rozhodnutí (smích).

A co takový curling. Říkal jste, že se na něj vrhnete a za čtyři roky vás opět uvidíme na olympiádě...

(Smích) Ne, já říkal za osm, nechci to podcenit, nerozumím mu, je tam hodně věcí, co se musím naučit. Takže mluvit o čtyřech letech by bylo vůči tomuto sportu neuctivé. Ale tak já se na to zaměřím a uvidíme za osm let.

Nyní jsme v curlingové hale, takže se chystáte na trénink?

Ano. Ale nenatáčejte to, asi to bude špatné. Hrál jsem ho jen jednou v Kanadě, trénoval jsem v klubu, který je určený pro kriket, curling a krasobruslení a každý čtvrtek se tam hrál právě curling, někdo vypadl z ligy, tak se mě zeptali, jestli bych to nezkusil. Já byl pro, nikdy jsem ho nebral jako skutečný sport a nakonec to byla nejen zábava, ale i hodně náročné, proto ta osmiletá pauza.

A jak vám to vlastně šlo?

My jsme vyhráli, ale proti nám nestál úplně silný soupeř.

Říkal jste, že je to náročný sport. V čem konkrétně?

Už ten základní postoj, to sklouznutí se s kamenem v ruce je hodně těžké, navíc já nepatřím kvůli kyčlím mezi moc flexibilní lidi. A potom je hodně náročné odhadnout rychlost, jak silně kámen poslat na led. Ale měl jsem skvělé metaře.

A metal jste také?

Ano, ale podle pokynů. To šlo lépe, ne že bych se dobrovolně hlásil na domácí práce, ale metání na ledě mi šlo dobře.

Ještě zpět k tomu vašemu rozhodnutí skončit – jak moc jste odolával tomu pokušení přece jen ještě pokračovat alespoň do mistrovství světa? Vaše místo totiž nyní propadne.

Zatím propadá, o víkendu je ale závod ve Vídni, kde se mohou ještě kluci nominovat. Já ničemu neodolával, rozhodl jsem se už v květnu a rozhodl jsem proto, abych chránil sám sebe. Navíc v září přišla nabídka Pljuščenka, abych s ním objel celou Tour, takže už nebylo možné cuknout.

Její začátek se ale nyní posouvá...

Ano, ani nevím, jak to vypadá, zatím poslední termín je 18. března. Situace v Rusku není příznivá, udělali z něj nepřítele státu číslo jedna. Nevím proč se to takto řeší, myslím, že toho v našem sportu dokázal vážně hodně, měli by být rádi, že šel na týmovou soutěž a dokázal tam něco, co by jiný z Rusů asi nezvládl. Smůla je, že ho nestáhli dříve, aby ho chránili a zároveň dali možnost zazávodit si Kovtunovi. Přišlo mi, že ho do toho natlačili násilím a teď mu to ještě dávají sežrat a to se mi nelíbí.

Máte už v hlavě provést i něco, co jste doposud kvůli své kariéře nestihl?

Postavit dům, zasadit strom, započít dítě? O tom jsem nepřemýšlel, možná za dva roky, nyní to neřeším. Možná by se mi líbilo na měsíc někam odjet s batohem a jen se tak toulat po světě bez toho, abych řešil kam, proč a jak. Můj život byl kvůli sportu dosud naplánován po minutě, nebylo tam nic spontánního, i když to není stížnost, chtěl jsem krasobruslení dělat. Ale právě proto bych rád vzal batoh a na rok zmizel. Letos to ale nevyjde, možná v tom lednu, pokud se tedy nedám na thajský box a neskončím na kapačkách. (Směje se)