Calpe (od zvláštního zpravodaje) - Z každého člověka, který se kolem elitního cyklistického týmu Etixx - Quick-Step pohybuje, je cítit velký respekt ke Zdeňku Štybarovi. Český závodník je jednou z hvězd týmu a v nadcházející sezoně do něj vedení vkládá výrazné naděje. Svým profesionálním přístupem navíc inspiruje všechny kolem sebe.

Devětadvacetiletý cyklista je momentálně s týmem na soustředění ve španělském Calpe a postupně zlepšuje svou fyzickou kondici, která utrpěla v minulé sezoně kvůli dvěma zraněním, jejichž následků se Štybar stále úplně nezbavil.

V rozhovoru u hotelového bazénu ve španělském letovisku mimo jiné prozradil, jak ho zdravotní problémy limitují, zda jej stále mrzí neúčast na světovém šampionátu v cyklokrosu či jak vychází s kontroverzním Cavendishem. Ale i mnoho dalších věcí.

Zdeňku, na vaší tváři se objevuje široký úsměv plný zubů. Znamená to, že po ošklivém zranění už máte nový chrup?

Mám to jen provizorní, 20. ledna mi do toho budou vrtat, nové zuby dostanu až někdy v květnu. Nijak mě to nelimituje, najím se normálně. Jen nemůžu třeba jablko a podobné věci, to bych neukousl. Ale jinak v klidu.

Jak se vám líbí kemp týmu tady ve Španělsku a jak se cítíte po pauze zaviněné zraněními?

Kemp je potřetí stejný, ale naprosto mi vyhovuje. Je to hodně tím počasím tady, můžeme odtrénovat, co potřebujeme. Měli jsme už hodně dobré tréninky. Já jsem byl ještě teď po Vánocích tradičně na Mallorce. Každopádně jsem začal později, než jsem chtěl, ale to rameno mi to bohužel nedovolilo. Malinko jsem se trápil a v listopadu na testech v Leuvenu jsem měl jedny z nejhorších výsledků, jaké jsem kdy měl. Tady jsem dělal test před pár dny a to už byl jeden z těch lepších. Takže jsem od prosince udělal velký pokrok a potěšilo mě, že jsem odtrénoval to, co jsem měl, a posunul se hodně dopředu.

Už jsou to asi pořádné tréninky, nejde už jen o najíždění kilometrů. Takže bolí to?

V podstatě to jde. Jeli jsme teď trénink pět hodin a tři čtvrtě, měli jsme nastoupáno asi 3200 metrů. Jeli jsme tady snad přes všechny kopce. Když jsem měl po třech hodinách dva tisíce nastoupáno, tak jsem si říkal: Ty jo, co se to děje, vždyť pořád jen stoupáme? Takže tady ta kvalita toho tréninku je opravdu výborná.

Tým Etixx - Quick-Step se zase trochu změnil. Jak vycházíte s ostatními závodníky, s kým se nejvíc bavíte, s kým si rozumíte?

Hodně času trávím s Tony Martinem a Michalem Kwiatkowskim. Ale celkově máme tu skupinu výbornou, doopravdy můžu jít večer ke komukoli na pokoj a normálně si pokecám s každým, je jedno, kdo to je.

Říká se třeba, že Mark Cavendish je taková složitější povaha, že je někdy v pohodě a někdy méně. Tak jak ho vidíte vy?

Mně se na něm líbí, že řekne hned přesně to, co si myslí. Někdy je explozivní, ale to je možná tím, že je sprinter. Každopádně ho ctím jako parťáka, mám ho rád. Je to normální, dobrý kluk.

Jak bude vypadat váš program v první části sezony?

Budu začínat na Algarve a nepojedu s kluky Katar a Omán. Byl jsem tam dva roky po sobě a teď už jsem nechtěl. Mám pocit, že ten čas strávený cestováním můžu využít spíš ještě k dalšímu kvalitnímu tréninku. Chci zkusit raději závody v Evropě bez dlouhého cestování, myslím, že mi to bude lépe sedět. Potom klasiky jsou jasné, ty bych chtěl stihnout všechny, v ideálním případě.

Už jste se s týmem bavili o vaší účasti na Grand Tours?

Ne, vůbec. Oni se se mnou o tom už chtěli bavit, ale já jsem řekl, ať to zatím vůbec neřeší. Pro mě první část sezony končí 12. dubna, takže den poté si chci sednout a promluvit si o dalším programu. Jestli pojedu Tour, Giro nebo Vueltu, není vůbec podstatné vzhledem k první části sezony. Takže se tím teď nechci zatěžovat.

Proč vám vlastně tak sedí jízda na kostkách?

Ani nevím, možná proto, že je mám ve Stříbře, když jedu domů (smích). Je taky možné, že jsem na těžký terén více navyklý z cyklokrosu. Když jsem viděl tu etapu, co byla loni na Tour, tak jsem viděl, jak ti kluci po kostkách jedou v křečích, jak se toho bojí. Mně naopak vůbec nevadí, jedu po nich uvolněně. Nedá se to moc naučit, člověk to musí mít trochu v sobě.

Tak se chvíli zastavme u cyklokrosu. Už jste se smířil s neúčastí na světovém šampionátu v Táboře, nebo to stále bolí?

Abych řekl pravdu, bolí to stále víc a víc. Není to prostě nic příjemného, říct: nepojedu v Čechách mistrovství světa, navíc jako obhájce titulu. Přijde mi to úplně na hlavu postavené. Ale já si prostě nedokážu představit to jet. Tady na soustředění na silnici mi kluci jednou zapomněli ukázat díru, musel jsem ji přeskočit a deset dalších kilometrů jsem se z toho oklepával. Měl jsem pravou ruku pověšenou vedle sebe, nebyl jsem schopen ani držet řídítka. Nedokážu si představit, že bych měl jet kros a házet si ještě kolo na rameno.

Budete v Táboře působit alespoň v roli televizního spolukomentátora?

Ano, měl bych být. Ale bude to úplně něco jiného. Když už budu v Táboře, o dost radši bych závodil, než něco komentoval.

Je tedy už na sto procent vyloučené, že by se vám na poslední chvíli něco rozleželo v hlavě a nasedl jste v Táboře na kolo?

Mně se o tom dokonce i zdálo, že jsem to takhle udělal (smích). Zdálo se mi, že jsem byl v Táboře a že jsem prostě ten tlak neustál. Šel jsem se zeptat mechaniků, jestli tam mám kola, a oni mi odpověděli, že tam mám jen jedno tréninkové. Já jim řekl, že to nevadí, ať mi do toho dají nějaké gumy a já jedu.

A jak ten sen dopadl, obhájil jste titul mistra světa?

Nevím, to už jsem se probudil. Měl jsem už dost stresu jen tím, že se mi to vůbec zdálo (smích). Ne, vážně. Já bych tam jet mohl, ale jel bych se jenom zúčastnit. Navíc je tam obrovské riziko, že by mi někde ustřelilo přední kolo, já bych si dal pod sebe ruku a měl bych vymalováno. Neříkám, že se mi to nemůže stát tady na tréninku, ale přece jen je to mistrovství světa. Člověk bude vyblázněný od diváků. Šel bych do absolutního rizika, protože bych nemohl bojovat o nějaké desáté místo. Kdybych jel, chtěl bych vyhrát.

Uvědomujete si také, že jste neúčastí na světovém šampionátu přišel o dost peněz?

Ano, to jsem přišel o dost. Ale to už tak ve sportu bývá a pro mě peníze nebyly nikdy žádnou zvláštní motivací. Jde mi o výsledky a s nimi to pak přijde. Mohl jsem mít určitě příjemnějšího ježíška, ale nedá se nic dělat (smích).

Může být pro vás rameno limitující ještě na jaře na silnici?

Opravdu nevím. Myslel jsem si, že v lednu už budu úplně v klidu a nebude mě to bolet. Jenže bolí to pořád. Už jen když se ráno probudím a mám to přeležené. Cvičím s tím a doufám, že se to brzy zlepší.

Před pár dny jste s manželkou Ine zveřejnili na sociálních sítích zajímavý obrázek. Takže jak se těšíte na potomka a roli otce?

Samozřejmě že se těším hodně. Ale teď vidím spíš to, jak se Ine trápí, jak je jí špatně a trpí. Tak se ji snažím podporovat, říkat jí, že zítra to bude lepší. Musí vydržet, termín máme koncem června, začátkem července, tedy zrovna v době Tour de France.