Liberec - Drobná tichá blondýnka a v ní tolik odvahy. Osmnáctiletá Michaela Doleželová je v současné době nejlepší českou skokankou na lyžích a jednou z největších nadějí v neděli startujícího světového šampionátu juniorů v Liberci.

"Brala bych umístění do šestého místa," říká skromně skokanský talent. Po očku však jistě pokukuje po medailovém umístění. Nebude to ovšem nic lehkého. Do Liberce se sjede velká část světové špičky. Hned pět z deseti nejlepších závodnic letošního světového poháru jsou totiž věkem ještě juniorky.

O svých ambicích rodačka z Ostravy promluvila v rozhovoru pro Aktuálně.cz.  "Veškerá příprava směřuje k olympiádě v Soči," řekla Doleželová.

Michaelo, s jakými cíli jdete do světového šampionátu juniorů, který letos hostí Liberec?

Všechna příprava vyšla naprosto podle plánů, vše se povedlo tak, jak jsme chtěli. Takže cíle jsou jasné, chtěla bych se umístit do šestého místa. Mám individuální závod a potom družstva, tam to bude samozřejmě záležet na všech členkách týmu.

Právě ženský tým skokanek je považován za největší českou naději na medaili. Je to reálné?

Loni jsme byly čtvrté a letos by nebylo vůbec špatné to zopakovat. Bohužel nám ale chybí důležitá členka týmu, Lucie Míková, která je po zranění. Bude to těžké, ale budeme se snažit i bez ní.

Jaké jsou vaše dlouhodobé cíle? Předpokládám, že největší výzvou jsou Zimní olympijské hry v Soči 2014...

Ano, naše příprava směřuje hodně dopředu, nejdůležitější je pro mě skutečně olympiáda v Soči v roce 2014. Takže teď když se mi nepodaří nějaké závody, v nichž jsem třeba mohla být lepší, nic si z toho nedělám. Jsem v tréninkovém zápřahu a připravuji se s výhledem hodně do budoucnosti. 

Jak jste se dostala ke skoku na lyžích? Věnujete se tomuto sportu od mala?

Původně jsem začínala se sjezdovým lyžováním. Mám mladšího bráchu, který se postavou hodil na skokana. Jednou jsme ho šli přihlásit a trenéři mi nabídli možnost si skok vyzkoušet. Vyzkoušela jsem si a už jsem u toho zůstala, začalo mě to bavit. Se skokem jsem tedy začínala až ve svých dvanácti letech.

Z jak velkých můstků skáčete? Jen z devadesátek, nebo si troufáte i na větší?

Oficiální závody světového poháru máme na můstcích K 90 nebo K 95, ale poslední letošní závod, který se uskuteční v Oslu by měl být na stodvacítce. 

Necítíte strach? Jaké pocity máte, když sedíte nahoře v nájezdovém okně?

Strach se tomu říkat nedá, ale pokaždé, když jsem poprvé na nějakém můstku, mám z toho velký respekt. A stejně to mají i kolegyně. Ale víme, že to umíme a tak musíme věřit v samy sebe. 

Máte za sebou nějaký nepříjemný pád?

Musím zaklepat, ale zatím se mi nic takového nepřihodilo.

Co na poměrně nebezpečný sport říká vaše rodina? Nebojí se?

Říkali mi, že ze začátku se báli, ale že si na to postupem času zvykli. Teď se chodí pravidelně dívat a nijak jim to nevadí. Takže i oni otrnuli. 

Skoky přece jen nejsou typickým sportem pro ženy. Co třeba kamarádi a kamarádky, jak reagují?

Stává se mi často, že kamarádi, kteří o tom sportu moc nevědí, se mě vyptávají jak to probíhá, jestli se bojím, jak vysoko létáme, jak daleko. Mají plno otázek, ale teď už to v mém okolí všichni vědí a drží mi palce.