Od vašeho pádu už uplynulo pět dní, jak jste na tom po zdravotní stránce?
Všichni se tomu diví, ale překvapivě dobře. Nic mi není, ještě jsem se bála ramena, protože mě bolí, tak jsem ještě podstoupila nějaká vyšetření. Ono je to po tom pádu všechno stažené a bolavé, ale nic vážného tam není, což jsem moc ráda.
V sobotu jste říkala, že si z kolize moc nepamatujete, stihla jste si aspoň s trenérkou rozebrat, co tam bylo špatně?
Pamatuju si jen to, že jsem šla dopředu, a pak až to, že jsem ležela na zemi. Mám opravdu v hlavě jen ústřižky. Trenérka říkala, že jsem měla první zatáčku rychleji, ale já jsem to nikdy nerozbíhala rychle, protože si chci vždycky pošetřit síly, což byla asi ta chyba. Ale spíš jsem nečekala, že do toho holky půjdou až takhle drsně. Ty, co jsou u mantinelu, si musí samozřejmě dávat pozor, ale tohle bylo opravdu přehnané. Nevím, kdo za to přesně může, ale stalo se.
Něco podobného se vám stalo před třemi lety na halovém mistrovství světa v Sopotech. Když to srovnáte s tehdejším zážitkem, co pro vás bylo horší?
Tady jsem se cítila ve větší formě. Věděla jsem, že jsem šla před šampionátem nahoru. I když to bylo podobné jako v Sopotech, tam jsem měla daleko horší zranění. V Bělehradě jsem se bála hlavně na začátku. V tu chvíli, kdy jsem ležela na zemi, jsem měla strach, že mám naštípnutá žebra, protože mě strašně bolela. Doktoři se báli vnitřního krvácení, protože jsem dopadla bokem i hlavou na ten malinký mantinel. Naštěstí se nic nepotvrdilo, ani otřes mozku. V Sopotech jsem měla paradoxně menší bolesti, ale nakonec jsme zjistili, že mám prasklou čéšku.
Francouzka Gueiová nakonec celý závod vyhrála, mluvila pak s vámi?
Psalo mi hodně soupeřek, třeba i Rusky, ale ona se jako jedna z mála ani nezeptala, jak jsem na tom.
Jak pro vás bylo náročné sledovat sedmibojařskou bitvu vašeho přítele Adama Helceleta?
Složité to bylo ke konci dne, to už jsem byla vždycky hodně unavená a bolela mě hlava, takže jsem hlavně v sobotu byla ráda, že už je konec programu a mohla jsem jít brzo spát. V neděli se závodilo až odpoledne, tak už to bylo lepší, protože i můj stav se den ode dne lepšil.
A ještě lépe vám muselo být poté, co získal bronz…
Určitě. My jsme to vlastně ani neoslavili. Byli jsme po tom víkendu oba tak vyčerpaní, že jsme hned zalehli a pořádně si odpočinuli. Adam měl za sebou náročný sedmiboj, já už z toho všeho taky byla hotová.
Sama jste bývalá vícebojařka, tak ho můžete ohodnotit i jako expertka, jaký je v něm potenciál?
Adam má cit pro odraz i pro techniky, měl jen nevýhodu, že byl v Bělehradě pružný povrch, který v Česku nikde není a nejsme na to zvyklí. Asi by na tom byl ještě lépe, kdyby na tom mohl delší dobu trénovat. Nicméně obecně musím říct, že je hlavně hodně cílevědomý a to ho hodně žene dopředu.
Kondici bude ladit v bazénu
Říká se, že vícebojaři zrají věkem. Adam už má dvě evropské medaile, kam až sahá jeho potenciál?
Strašně bych mu přála, aby ještě urval nějakou tu placku z mistrovství světa. Sice je tam ta konkurence ještě větší, ale nic není nemožné. Když se chytne nějakým osobákem hned na začátku…
I vás čeká mistrovství světa v Londýně, před kterým jste ještě plánovala operaci paty, která vás často zlobí, to platí?
Měla jsem mít v tuhle chvíli už po zákroku, ale kvůli těm odřeninám a zdravotnímu stavu jsme to ještě o týden posunuli, tak uvidíme, jestli a kdy do nemocnice nastoupím.
A vaše další plány?
Budu se teď muset dávat do kupy. Sehnala jsem si trenéra na plavání, že zkusíme udělat kondičku v bazénu. Já tedy vodu nemám moc ráda, neumím moc plavat. Vždycky říkám, že plavu na paní radovou, takže se mnou asi bude mít hodně práce. A protože pojedu na soustředění do tepla až 14 dnů před mistrovstvím, tak všechnu přípravu budu dělat tady v Praze.
