Praha – Britu Chrisi Froomovi trvalo 3403,5 kilometrů letošní Tour de France přesně 83 hodin, 56 minut a 40 vteřin. Šestičlenné partě dobrodruhů, kterou tvořili čtyři Češi, Fin a Holanďan zhruba třikrát kolik, kolem 250 hodin.
Přesto si zaslouží obdiv neméně tak velký, jako Froome a spol. Proč? Protože výše zmíněnou porci polykali za řídítky svých koloběžek. Jan Vlášek, Václav Liška, Jaroslav Odvárka, Michal Kulka, Alpo Kussisto a Rene Koning. Šest jmen, která se zapsala do historie.
Jako by nestačilo, že Čech (Josef Zimovčák) jako první absolvoval nejslavnější cyklistický etapový závod na světě na historické velocipedu. Jako by nestačilo, že letos byl prvním předjezdcem ve stoleté kronice Tour de France český handicapový cyklistika Jiří Ježek. Ne, v srdci Evropy chtěli další primát.
Nápadu kamaráda se všichni smáli
A tak se tato čtyřčlenná parta kamarádů, která se zná již ze svých mládežnických let, kdy začínali coby talentovaní atleti, doplněná o dva zahraniční koloběžkáře-specialisty, rozhodla dobýt další metu.
"Poprvé to napadlo Vencu Lišku před osmi lety, když jsme viděli Josefa Zimovčáka jet Tour na historickém kole," řekl Aktuálně.cz šéf celé party a prezident Občanského sdružení Kick France 2013 (www.kickfrance2013.com) Jan Vlášek.
"Několikrát jsme to zavrhli, smáli se tomu, ale někdy v roce 2010 jsme si řekli, tak jo, půjdeme do toho, připravíme se a uskutečníme tenhle nápad během stého ročníku Tour de France. Začali jsme shánět peníze, sponzory, v předchozích letech jsme si pak vyzkoušeli extrémně dlouhé či horské etapy na Giru a Tour. No a letos v červnu vyrazili směr Francie," pokračuje ve vyprávění jednatřicetiletý všestranný sportovec.
Jeden z jezdců musel být oživován
"Na Korsice to ještě šlo, po přesunu trajektem do Nice jsme měli jen časovku, což pro nás byl vlastně den volna, protože těch 30 kilometrů jsme jeli přes hodinu a půl, ale poté nastaly problémy," přiznává Vlášek, že ne vše šlo jako po drátkách. To ostatně ale ani sami na takhle dlouhém 'výletu' nepředpokládali.
"Neuvědomili jsme si, že bychom měli pít jen kupovanou vodu a jeden z nás na to doplatil, kopcovitou etapu do Albi jel s devětatřicítkami horečkami, v Pyrenejích pak další zkolaboval. Potom, co jsme ho oživili a dostali se do kempu ve tři v noci, jsme další den vyrazili dost pozdě, takže jsme se opět dostali do postele ve tři v noci," líčí nyní již s úsměvem na tváři strasti pyrenejského víkendu Vlášek.
"Den volna nám přišel vhod"
Muž, který má na kontě medaile z evropských lig i mistrovství světa koloběžkářů a je zároveň členem českého svazu tohoto sportu (www.ceskykolobeh.com), si při prvním volném pondělí oddechl.
"Den volna nám přišel vhod, i když ten první jsme si nakonec moc neužili, protože jsme se přesouvali 700 kilometrů do vnitrozemí a zase dorazili po půlnoci, takže místo pohodlí v hotelu jsme spali v autech. Ale naštěstí ty první etapy po dni volna nebyly těžké a následovaly vždy časovky. Alpy už jsme zvládli relativně v pohodě," vyvrací Vlášek slova o tom, že poslední týden na Tour bývá nejtěžší. Tedy pro cyklisty.
"Cyklistům se naše rychlost nelíbí"
Přestože v celkovém čase se právě s nimi srovnávat nemohou, v něčem ale dokáží koloběžky kola trumfnout. Ve sjezdu. Díky tomu, že jsou menší a lépe se za ně dokáže koloběžkař schovat a navíc s sebou nevozí žádné převody, mohou dolů jet čistou setrvačností a ještě si pomáhat nohama, dokáže koloběžka vyvinout z kopce rychlost přesahující 100 km/h.
"Dokážeme předjet i cyklisty a je fakt, že se jim to moc nelíbí," usmívá se Vlášek. S vážnou tváří ale na toto téma již dodává. "Kluci na kolech jsou ale jinak blázni. My jeli z Alpe d'Huez, protože nám tam pršelo hodně opatrně, oni to tam ale dokázali neuvěřitelně pouštět, přitom každá chyba se rovná pádu do šílených roklí."
"V těch dlouhých, třicetikilometrových sjezdech je to hodně náročné, hlavně v úvodu, kde ty silnice nejsou nic moc, je to hodně klikaté. Když navíc i pršelo, tak jsme jeli hodně opatrně. A třeba v Pyrenejích jsme paradoxně ve sjezdech v noci usínali, takže jsme si museli dávat přestávky, mikrospánek by nebyl úplně to nejlepší, co by nás mohlo potkat."
"Na Mont Ventoux to bylo divoké"
Možná si tak paradoxně více užívali výšlapy na pyrenejské, ale hlavně pak alpské velikány. Díky tomu, že s pelotonem často cestují i fanoušci, některé potkávali za tři týdny vícekrát, v posledním týdnu už o nich věděli nejen příznivci, ale také francouzská média.
A tak se mohli pokochat pohledem na namalované koloběžky na cestách vedle jmen jako Contador, Froome či Kreuziger. "Jelikož jsme jeli den předem, kdy trať na další den ještě není uzavřená, tak to bylo mnohdy dost divoké. Ale třeba na Mont Ventoux to bylo úžasné," říká Vlášek.
"Všichni kolem byli už dost společensky unavení, před námi stěna fanoušků, nahoře diskotéka, ale ti lidé se před námi vždycky rozevírali, plácali nás, tlačili, sem tam polili pivem, prostě nám dělali koridor, jakým se pak prodírali i cyklisté," usmívá se při této vzpomínce Vlášek.
Koloběžkařům "pomoc" fandů nevadí
Na rozdíl od cyklistů se svými parťáky fanoušky rukama neodstrkoval. "Francouzi Tour skutečně milují, oni občas kempují na neuvěřitelných místech, na hlavních silnicích, pohoda, neřeší. Hlavně starší lidé. Prostě chlap si rozevře noviny, žena háčkuje, přijede peloton, oni vyskočí, zatleskají, sbalí věci a jedou dál," pokračoval v úsměvném tónu Vlášek.
Dobrá nálada jej neopouštěla ani při vyprávění na téma kontakt s organizátory. "Věděli o nás (ASO, sportovní sdružení, které pořádá vedle Tour de France i další cyklistické závody, pozn. redakce) a čím déle jsme jeli a čím více o nás věděli fanoušci, tím více o nás věděli i oni. Ale oficiálně nás v průběhu ani na konci nekontaktovali," vysvětluje Vlášek.
"Jen jsme od nich dostali na úvod povolenky do Pyrenejí, ty ale platily na ten den jen do devíti hodin večer a my tam někdy dorazili o dost později. Ale vždycky jsme se s policisty domluvili. O nás ani tak nešlo, pro kola to neuzavírají, šlo o doprovodná auta, ale i to jsme vždy vyřešili," dodává na toto téme nejen sportovec, ale také vystudovaný právník.
Kromě sportu šlo také o charitu
A co vlastně svojí dobrodružnou akcí sledovali? Kromě vlastních sportovních výkonů chtěli pomoc propagaci koloběžkového sportu jako takového a také charitě, konkrétně Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha.
"Myslím, že nám všechno nakonec i vyšlo. Jsme všichni zdraví zpět v Česku. Prodej koloběžek – těch dospělých (cena se pohybuje kolem 12 tisíc korun), které prostě vyndáte a můžete jezdit – vzrostla za poslední dva roky trojnásobně," pochvaluje si povedenou akci vůdce týmu.
"Myslím, že ten boom bude nyní ještě větší a nějaké peníze se vybraly i na charitu. Navíc chceme dát naše koloběžky do dražby, jejíž výtěžek bude také pro tuto charitativní organizaci, už jsme dostali i pozvánky na besídky do několika škol," zakončuje povídání spokojeným, leč unaveným hlasem Vlášek.
Aby ne, po 250 hodinách ve 23 dnech na koloběžkách, po ujetých 3403,5 kilometrech. Česko má další primát. Další, před kterým je třeba nejen ve sportovním světě smeknout klobouk...
