Sotva dramatický závod skončil, zazvonil u Balatků telefon. "Jakou máš medaili?" uslyšela paní domu. Volající se ani nepředstavil.
"Prosím, kdo volá?" zeptala se bronzová medailistka z olympiády v Sapporu v roce 1972, kde doběhla třetí v závodu na pět kilometrů klasicky ještě pod jménem Šikolová.
"Lukáš. Jakou máš medaili?" zopakoval Bauer otázku. "Bronzovou," nechápala stále Balatková. "Tak to jsi druhá," dobíral si Bauer svou tchyni z legrace.
"Vůbec mu to nezávidím, naopak, strašně mu to přeju. Protože vím, jaký je dříč a co tomu všemu obětoval," řekla Balatková. "Strašně věcí oželel, aby si na tu medaili mohl sáhnout," uvedla.
Sama si Bauera před olympiádou nedobírala. "To nedělám, vypadalo by to jako vytahování," řekla bývalá lyžařka.
Společně se svou dcerou, Bauerovou manželkou Kateřinou, prožily dopoledne plné nervů. "Musela jsem od toho několikrát odejít, neměla jsem na to nervy, navíc jsem pověrčivá. Když jede na závody, radši se na to nekoukám," řekla Balatková.
Pak se na závěr podívala ze záznamu. "Ale musela jsem si dát štamprdli," uvedla.
Šampaňské připravené nebylo. "Nechtěly jsme nic zakřiknout," vysvětlila manželka Kateřina Bauerová, také bývalá běžkyně.
Ani po závodě se pro něj neutíkalo do obchodu. "Dneska večer se přesouváme na Boží Dar, takže na to dojde až zítra s celou rodinou. Teď jsem z toho ještě pořád vynervovaná a mám stažený žaludek," plánovala manželka stříbrného olympijského medailisty.
"Připijeme si hlavně, až přijede," řekla.
Při závodu byla stejně jako její matka pořádně nervózní. "Křičely jsme jako blázni, fandily. Až když se řítil do cíle, říkaly jsme si, že by to mohlo být druhé místo," uvedla.
Jen téměř dvouletý syn Matyáš zatím netušil, o co jde. "Volal tati tati, tleskal, křičel jedu jedu, ale asi jen proto, že viděl taťku v televizi," usmívala se Bauerová.
