Sezona pomalu končí, takže jak byste ji hodnotila?
Patří mezi mé nejvydařenější. Příprava vypadala nadějně a proto mým velkým přáním bylo vylepšit z loňského roku osobní rekord 72,47. Na začátku závodního období však bylo všechno jinak. Začaly bolesti zad, v pořádku nebyla ani noha a tak jsem začala propadat skoro až zoufalství. Nakonec však černé mraky odplynuly a vystřídala je velká spokojenost.
S jakým představami jste se vydala do Londýna na mistrovství světa?
Mým přáním bylo postoupit z kvalifikace a zařadit se do finálové dvanáctky., což se mi podařilo. A tak se hned zrodila touha po umístění v bodované osmičce, což také vyšlo. Vybrala jsem si soupeřky, které přehodím a to jsem splnila (smích).
Zlepšení osobního rekordu se vám však nepodařilo…
Škoda, zůstala jsem za ním něco málo přes metr, ale aspoň už dnes mám jasný úkol pro příští sezonu.
Co vás čeká do konce roku?
O víkendu ještě extraliga, potom dovolenkové putování po Šumavě na kole a koncem října už začne příprava na trase Velká Úpa, Harrachov, Nymburk a v listopadu Afrika.
Co děláte, když zrovna netrénujete, nebo nezávodíte?
Hlídám malé děti, od kočárků do pěti let. Je to pro mě zábava a zároveň pomáhám známým rodinám. Nechci totiž znuděně sedět doma a čekat, než půjdu na trénink. Občas budu v této činnosti pokračovat, samozřejmě s ohledem na mé časové možnosti.
Vrcholnou akcí příštího roku je mistrovství Evropy. Co vám prozradil letošní Londýn o síle kladivářek starého kontinentu?
Výborné jsou všechny tři Polky a do sedmého místa skončila i jedna atletka z Azerbájdžánu a jedna Britka. Na medaili by byl potřeba výkon kolem 75 metrů, což je můj cíl pro příští rok. Chci se tedy posunout blíž k absolutní kladivářské špičce a pokud mi vydrží současný dobrý zdravotní stav, tak věřím, že by to mohlo vyjít.
Nejen vám, ale i mnoha jiným sportovcům výborná forma často nestačila, zradila je psychika. Toho se neobáváte?
Snad už to mám za sebou. Loni před Riem jsem totiž byla v lepší formě než letos, ale hlava to nezvládla, skončila jsem v kvalifikaci. Před závodem jsem pořád kolem sebe slyšela že musím a tento tlak jsem nezvládla. Avšak když po mě nikdo nic velkého nečeká, tak předvádím solidní výkony. Například letos do Londýna jsem odjížděla jako 21. kladivářka světového žebříčku a po kvalifikaci jsem už věděla, že horší než dvanáctá nebudu. Finále jsem si proto bez velkých nervů užila. Myslím si však, že už umím závodit, jsem i zkušenější, a proto se chci za tři roky v Tokiu představit v lepším světle, než na předchozích dvou olympiádách. Vlastně už příští rok na mistrovství Evropy (smích).
