228 centimetrů ve Wuppertalu, 223 ve Val-de-Reuil. Dvě vítězství. Jak jste si užil poslední víkend?
Užil jsem si ho moc. Německo bylo výkonnostně skvělé, Francie už ne tak dobrá, ale je důležité, že jsem tam vyhrál, protože to byl mítink, na kterém jsem získal 100 bodů do světového rankingu. A to se hodí směrem ke kvalifikaci na olympiádu. Jinak to bylo trochu náročné z hlediska cestování. Kvůli stávce železničářů v Německu jsem musel do letadla. Ale zvládlo se to, pohoda jazz.
Ve Wuppertalu jste navíc splnil limit pro letní ME v Římě. Vašich 230 z pražské Stromovky totiž oficiálně neplatilo, závod nebyl v mezinárodním kalendáři.
Jasně. Mě spíš těší, že jsem si potvrdil, že těch 230 nebyl úplný úlet. V nohách to je, jsem schopen stabilizovat se k výškám okolo 228, 230. Dokonce si troufnu říct, že v hale můžu někde skočit i 233, to znamená ostrý limit na olympiádu. Třeba v Hustopečích, kde to lehce pruží, by to určitě mohlo padnout.
Jedete po tom skoku ze 17. ledna na vlně euforie?
Určitě. Prvním závodem v sezoně jsem dal osobák, což mi dodalo chuť ještě více bojovat a měřit se s týpky, kteří mají osobáky výše. Třeba na 235 nebo 240. Jsem teď hladový po dalších závodech.
Osobní rekord jste si zvedl najednou o šest centimetrů. To se v atletice už mezi dospělými vidí hodně málo, že?
Je to velká rarita, málokdy se to stává. Pro mě to bylo překvapení, myslel jsem si, že 230 můžu skočit během dvou nebo tří let. Teď jsem to od sebe nečekal, s trenérem jsme s tím nepočítali. I když tréninky trochu napovídaly, že 226 či 228 bude v mých silách.
V Praze navíc ani pokusy na 233 nebyly beznadějné, viďte?
O tom žádná. Vyzkoušel jsem si to, teď i podruhé v Německu. Vím, na čem jsem a co je potřeba zlepšit. Na takové výšce už velkou roli hraje psychika.
Jak jste si v Praze užil momenty bezprostředně po skoku?
Abych řekl pravdu, skok samotný si vůbec nepamatuju. (úsměv) Pak už jen vím, jak si sundávám triko a hulákám na celou halu. Strašně jsem si to užíval, svým způsobem je to splněný sen. Ta dřina se vyplatila.
Povzbudilo vás to v tom směru, že s takovým výkonem už se dají atakovat přední příčky velkých závodů?
Rozhodně, už nebudu muset jezdit na závody jako úplný outsider, můžu zabojovat s největšími borci o stupně vítězů. ME v Mnichově 2022 vyhrál Gianmarco Tamberi za 230, vloni v Istanbulu na halovém ME zase Douwe Amels za 231. To je teď kolem mého osobáku. Když to trefím na velké soutěži, může to být podívaná. V nohách to je, jen to prodat.
Co říkáte na to, že jste tak vysoko jako první Čech od Jaroslava Báby v roce 2015?
Už je to nějaká doba, devět let. Těší mě, že jsem to zrovna já, že to uletělo mně a jsem nějaký nástupce Jardy Báby. On je můj trenér, takže děláme asi něco správně, že nám to takhle střílí.
Je pro vás alespoň okrajovou motivací snažit se vyrovnat výkonům z Bábovy kariéry? On skočil už v 19 letech 234 centimetrů a na olympiádě v Aténách mu to vyneslo bronz.
Samozřejmě to je motivace. Máte pravdu, on skákal hrozně vysoko už v 19 letech. V tom jsem pozadu, ale to vůbec nevadí. Mám to ještě před sebou, je mi 22 let a výškaři dokážou skákat dobře určitě do 30 let, když jsou zdraví. Jarda je velkým vzorem i v tréninku.
Jaký je trenér?
Úžasný, někdy až moc hodný. (smích) Je takový opatrný, ale na druhou stranu se nám nebojí naložit. Když třeba jedeme na soustředění, musíme se na dva týdny kousnout a makat jako Bulhaři, jet bomby pecky. Sedl jsem si s ním i lidsky, je to vlastně napůl trenér a napůl kamarád.
Ostatně předloni po úspěšné kvalifikaci na ME v Mnichově jste prozradil, že oslavit to s trenérem Bábou zajdete na pivo.
Myslím, že to máme dobře nastavené a funguje to. Samozřejmě je tam hranice, kdy ho brát jako kamaráda a kdy jako trenéra. Respekt tam musí být, poslouchat ho musím.
Tehdy jste zaujal i vyjádřením, že závody máte tak trochu na salámu a nesvazuje vás skoro žádná nervozita. Platí to dodnes?
Mám za sebou více a více závodů, jsem zkušenější. Nějaká nervozita je vždy, ale je taková zdravá. Nesvazuju se tím. Teď jdu na závod s tím, že bojuju o výhru. Není co řešit, šance tam vždy je.
V nejbližší době vás čeká tradiční turné v Třinci a Hustopečích?
Je to tak, v Třinci máme ve středu 7. února Beskydskou laťku, pak za tři dny jsou Hustopeče. Zejména tam bych chtěl všechny pozvat, budou se dít velké věci. (smích)
Cítíte, že v Hustopečích vám to sedí?
Ano, fanoušci jsou tam strašně blízko nám výškařům, bývá to narvané. Je to tak nádherný mítink, že ani nevím, jak to popsat slovy. Lidé musí sami přijít, aby pochopili. Hustopeče mají své kouzlo. V Třinci je to taky super, do větší haly tam přijde více lidí, je to zase větší rachot. Tyhle mítinky mám rád.
Zkraje března pak halová sezona vyvrcholí světovým šampionátem v Glasgow. Kdybyste tam dokázal předvést výkon okolo 230, mohlo by to stačit na pěkný výsledek, že?
To určitě, budu bojovat. V hlavě ale Glasgow tolik nemám, spíš chci jít teď po co nejlepších výkonech. A venku se budu soustředit na ME v Římě, které bude hodně důležité vzhledem k olympiádě. Bude potřeba tam zazářit.
